HonzaBez

„Co pak si ti Švejkové mohou na nás troufnout?" Na ryze "švejkovský" kousek v tomhle válečném dramatu v závěru nakonec taky dojde a gestapo z toho bude mít z ostudy kabát. Nejsilnější je ale ta linka příběhu spojená s Vlastou Chramostovu, i když ten její útěk z gestapa mi přišel poněkud málo uvěřitelný. "Pašák Růža," směje se příslušník odbojové skupiny Čermák a to ještě netuší, jak  chladnokrevně se Růža vypořádá s  konfidentkou gestapa, které původně ve vězení tak věřila. Mladičká Chramostová tuhle roli zvládla na výtečnou a hlavně kvůli ni stojí za to tento jinak trošku naivní příběh (v němž samozřejmě odbojáři musí být komunisté) zhlédnout.

Na devadesátá leta mám vcelku "romantické" vzpomínky z období svého mládí, ale i tak jsem si vcelku rád připomenul i ty temné odstíny doby. Oceňuji skvělou výpravu, díky níž na diváka ty "devadesátky" vskutku parádně dýchnou. Ani mi moc nevadila ta jakási scénáristická licence, pokud jde o postavu ztvárněnou Ondřejem Sokolem. Možná právě ta děla z tohoto seriálu něco víc než jen seriálový dokument.  Ta nejednoznačnost téhle postavy mě vážně bavila a tak za mě i proto velká spokojenost (a to i v porovnání s filmovým zpracováním kauzy "orlických vražd" od Jiřího Svobody).

"Strach je mnohem horší než trest. Protože trest to už je něco určitého, a je lehčí, než to neurčité, nekonečné napětí." Strach a stud, se kterým je konfrontována postava Ireny Kačírkové, je extrémně zřírající. Stefan Zweig tuhle studii strachu napsal skvěle, ač ono poučení, že "na všechny se jednou přijde, dříve nebo později, ale přijde" mi přišlo trošku banální. Trošku banálně na mě působily i všechny (velmi popisné) vstupy vypravěče. Takhle už by to dnes nikdo nenatočil. Ale herecky jak Kačírková, tak ale i Jaroslava Adamová na výbornou. U té druhé by mě přitom zajímalo, zda tou zpěvačkou, která ji ve scéně na večírku propůjčila svůj hlas, byla Hana Hegerová, jak bych to tak asi tipoval. Škoda, že titulky k tomu nic neříkají.      

"Vy se máte, návštěva a ještě balíček. Úplné dítě štěstěny."  Komorní zpracování tématu politických procesů 50.let, v němž zajmou některé komičtější dialogy mezi vězni a policisty. Jaroslav Moučka překvapivě nikoliv v roli komunistického "potentáta", ale politického vězně, který se musí vypořádat s tím, když mu soudce (Jan Přeučil) připomíná: "Lidstvo jde kupředu, to je vývoj a vy jste se proti tomu vývoji postavil. Prohrál jste jako třída." Zajímavou figuru uniformovaného náčelníka vězeňské služby, tu sehrává Jiří Vala.

"Člověk není špatný, ale musí se bránit zlu." Na dobu svého vzniku určitě majstrštyk. Ten černobílý vizuál s temným nasvícením jakoby podtrhoval onu hutnou hororovou atmosféru snímku. Pohled do očí podobizny chamtivého lichváře Chazarej, onoho zpodobněného ďábla, je vskutku mrazivý. Stejně jako člověku zatrne při pohledu na postupný rozklad osobnosti mladého malíře Romana (Vladimír Šmeral), který si až pozdě uvědomí, že má "mrtvé srdce" a že se z jeho umění stalo jen pouhé řemeslo. Zaujala mě ta teze (která onoho malíře přivedla na scestí), když dotyčný své milé (mladičká Ljuba Skořepová) vysvětluje, že "když chci prodávat, musím se jim přizpůsobil, musím vypadat jako jeden z nich, co si o nich myslím, je jiná věc...". Touha přizpůsobit se druhým a být ve společnosti tzv. "in", je zjevně věčná, a v tomto směru by film mohl mít slušnou vypovídací hodnotu i pro dnešního člověka.

"Parádu tu Mánes nepotřebuje. Pravda, poctivé umění vítězí samo." Za parádu tento film úplně označit nemůžu. Hlavně pro jeho rozvláčnost  Vyprávění o Mánesově životu je celkově poněkud nesouvisle. Nejprve sledujeme, jak byl za mlada vyhozen z umělecké konzervatoře, pak jsme svědky jeho prvního  milostného splanuti ke služebné Františce Šťovíčkové, všem následně jsme hned vrženi do doby, kdy tvořil nejslavnější dílo (kalendářní desce na pražském Staroměstském orloji). Jakýmsi intermezzem zde je krátký pobyt Mánese na zámku Čechy pod Kosířem, kde malíř skutečně poměrně dlouho působil. My zde však jen v podstatě sledujeme jednu z mnoha jeho erotických anabáze. Tyhle scény jsou sice vcelku hezky poetické nasnímané, ale moc se z nich toho člověk o samotném malíři nedozví (tedy pokud to hlavní poselství nemá být to, že byl evidentně na ženské). Třeba se film (a patrně i Kožíkova předloha) zcela vyhýbá historickým faktům o Manesově duševní nemoci (později v podobě pokročilého syfilidu). A tak pokud na konci filmu zazní, že Mánesův "život byl k zoufání nešťastný i k závidění šťastný", tak si říkám, že ze samotného filmu mi to tak nepřišlo.

Neboj se žádný Bůh není..." Mrazivý film o mrazivém případu "orlických vražd" s mrazivým osudem hlavního organizátora Karla Kopáče (alias Hrubeše). Michal Dlouhý (zejména v poloze zlomeného muže na kolečkovém křesle) je excelentní. Vůbec to finále je hodně silné (viz nejprve rozhovor Dlouhého s vyšetřovatelem a pak jeho loučení s Alicí Bendovou). Zaujalo mě, že film není jen taková obyčejná kriminálka, ale že Svoboda film docela vizuálně vymazlil (viz třeba opakované záběry na bugee jumping z hráze Orlické přehledy). Též zajímavá (až místy éterická) hudba.

"Nic nemusíš..."  Jen jedno člověk musí a to zemřít, vše ostatní může být v životě hodně variabilní. Tohle polské existenciální drama nabízí tři možná východiska a tři možné "konce" životního příběhu mladého studenta medicíny Witeka v kulisách komunistického Polska. Stihnout či nestihnout vlak tu přitom vlastně zas tak velkou roli nehraje. Osud si totiž vždy člověka nějak "najde". Z těch alternativ se mi asi nejméně líbila ta první (nejrozvláčnější a tak trošku nejbizarnější - viz "mise" Witeka v protialkoholní léčebně). Ta třetí pak byla asi nejsilnější, protože názorně ukazuje, že mít po většinu života štěstí nemusí nakonec být člověku k ničemu, když v tom rozhodujícím okamžiku je v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. V druhém příběhu zas bylo zajímavé to Witekovo potýkání se s vírou, jen mi moc nesedl ten závěr.

"Při usínání jsem viděla vznášející se prostěradlo...“ Těžko říct, co jsem včera při usínání (po zhlédnutí tohoto filmu) viděl před sebou já. Pokud se v oficiálním textu distributora píše něco o "strhujícím až mystickém obrazu", tak tento dojem z filmu tedy nemám. Spíš to "přepínání" obrazu a děje z jedné Veroniky na druhou na mě občas působilo dosti zmatečně a vlastně až když jsem si po konci filmu přečetl ten oficiální text distributora, tak mi některé věci došly. Což nevím zda je úplně dobře. Co přesto musím ocenit je krásná ústřední melodie (snad jedině zde bych trošku té mystičnosti byl schopen asi najít).

"Válka mění slova, láska už není tím, čím byla." Za mě má sice tento film poněkud dlouhou stopáž,  ale jinak přináší docela netradiční pohled na válku a její konec. Možná je pravda, co tvrdí ona německé novinářka (a anonymní autorka deníku), že mnohé z aktérek tohoto příběhu ony události, kterým se film věnuje,  "ocejchovaly" do konce života. Sama dotyčná to ostatně po letech, jak se dozvídáme v závěrečném titulku, pocítila na vlastní kůži...  Z dnešního pohledu bychom mohli říct, že ty ženy byly především obětmi násilí sexuálně vyprahlých rudoarmějců a v tomto směru jde o docela drsnou výpověď (ač bez zbytečně drastických závěrů). Snímek však rozhodně není natočen černobílé. Silná je třeba scéna, kde jeden ruský voják v domě plném německých žen a dětí vypráví, jak byl v Rusku svědkem toho, jak Němci vyvraždili celou vesnici (včetně dětí). Do některých scén pak filmaři vložili i humor (ač trošku drsný), třeba když si některé z žen (včetně těch již v letech) vypráví, jak se k nim ruští muži chovají v posteli. Ten popis "běžného" života německých žen v područí ruských vojáků mohl být možná méně rozvláčný, aby v něm více vyzněl ten osobní příběh "love story" novinářky a ruského důstojníka Andreje. I přesto jinak za mě povedený film.