Violeta

Už samotný název filmu mluví za vše. Moje pocity zde naprosto přesně vystihla Faye - doporučuji přečíst a zamyslet se. A tančit, jestliže můžeme.

Další film, kterému jsem se hodně dlouho vyhýbala a teď jsem ráda, že jsem ho viděla. Bylo v něm všechno to, kvůli čemu jsem na něj házela bobek – úplně klasický příběh odvážný trenérky a citlivý mámy, banda buranů proměněná v hrdé bojovníky a nevlastní syny svého kouče v sukni atd. Prostě normální americká limoška, tak jak jsme předpokládali. Navíc to tušení, že už jsem to někdy viděla.. Jenže ono mi to tentokrát docela hodně dalo. Asi ta odvaha, bojovnost, kuráž, tvrdost vs. citlivost, víra v to dobrý, co v nás je, bla bla bla. Zřejmě ted vypadám jako sentimentální kráva – ve srovnání s ostatními hodnoceními, ale já přesně tohle vyhledávám čím dál častějš a mnohem intenzivnějš než dřív. I ve filmu. A tady jsem to dostala.

Takhle nějak si představuju manželství dvou inteligentních lidí, klobouk dolů. A Shirley McLaine mě mile překvapila - po její afektovanosti tu nebylo skoro ani stopy. Pochopitelně se to neobešlo bez závěrečných slziček a nudle u nosu.

Moulin Rouge na mě působí jako legální náhražka marihuany. Moje srdíčko se tetelilo od začátku do konce, kdy mi ho Roxane vyrvala z těla a mrskla s ním o zeď. Ale budiž - hlavně že vím, že teď už nemusím pro svoji dávku euforie sahat dozadu do šuplíku, ale že stačí pustit si Moulin Rouge, nasát a se Satine a Christianem ujíždět daaaaleko od reality.

Ani deset panáků na rozvázání jazyka by mi nepomohlo povědět, co všecno jsem tu viděla.

Pondělí pro mě znamená Muži na stromech, jednoznačně. Pokaždý si u nich báječně odfrknu a utvrdí mě v tom, jak strašně fajn je být ženská - ani nevím proč, prostě utvrdí. Vyloženě si vychutnávám takový ten jemňoulilinký opar stupidity, který se pro někoho méně vnímavého může nad tímto seriálem vznášet a stejně tak si vychutnávám lidi, kteří ho opravdu za stupidní považujou. Jen na okraj - plný počet má ode mě i značka "Muži na stromech" a zrovna tak i ten, který podle této značky seriál pojmenoval. It must have been genius!!

Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas.

Praskla bych štěstím, kdyby ho znovu dávali!

Nemůžu si pomoct, pro mě to nemělo nejmenší chybu.. Dát si to takhle v neděli, místo vytírání a žehlení zaparkovat v křesle a dívat se na milý, obyčejně neobyčejný lidský příběh, bez násilí, intrik a speciálních efektů, snít o vile v Toskánsku, úžasném italském temperamentu, o tom od našeho naprosto odlišném způsobu žití, o "beruškách", o pomíjivosti a jedinečnosti okamžiků a zážitků.. Hmmmmm, nečekaně neobyčejné a okouzlující.

Tady opravdu není třeba slov, stejně jako v tomto nejzvláštnějším dokumentu, jaký jsem kdy viděla. Který vám beze slov vysvětlí principy žití a sebedestrukce.