Violeta

Maličko tomu chyběl vocas, řekla bych, takovej ten zpětnej šleh. Nicméně to krásně a nenásilně rozšiřovalo mysl, padlo několik vět hodných zamyšlení, proběhlo několik okamžiků hodných závisti. Byla to barevná a líná pohoda. Klidně bych zašla znovu, jenže pocit, že produktivnější než chodit se dívat je nebránit se zažívat, je teď zase o něco silnější. ...Zašla jsem znovu.

Takovýhle příběh do 94 minut nedostanete jinak, než že vynecháte veškerou všednodennost a dávkujete jeden významný okamžik jejich životů za druhým. Vznikne tím intenzivní pocitová mozaika, poskládaná z citlivých vět a prožitků, které se vás nemůžou nedotknout. Všechno vynechané odpouštím, protože způsob, jakým se to dotýkalo mě, byl vyjímečně hezký.

One smith show aneb škoda že mladý pán nebyl trošíčku starší. Jinak líbilo, myšlenka pěkná, příběh pěkný, tělo pěkné, pejsek také pěkný a temnošlápci zdařilí. Jako katastrofický celek chuťově i barevně vyvážené. Vařečku bych tentokrát dala černým.

Seřezala bych na jednu hromadu všechny, který si myslí, že všichni se posadí na zadek z toho, že oni se neumí vyjádřit jinak než tklivou básní a jsou táák nepochopený. A to všechno vinou Davida Thewlise, kterej svýho Paula Verlainea střihl tak přesvědčivě, že mě opravdu vytáčel snad v každym záběru. Klobouk dolů, oběma pánům se zadařilo.

Mam to štěstí, že můžu přemýšlet kolik bodů dám, namísto bolestnejch schýz, jestli ji milovat nebo nenávidět, jestli mi život ničí nebo obohacuje a tak dál. Nezúčastněni ji můžeme obdivovat a zamilovávat se do ní, pro zúčastněný peklo na zemi.

Některý český filmy se fakt vyplatí, i mně, letitýmu odpůrci - třeba zrovna Výlet. Nevim, jestli je to Alicí Nellis nebo tím, že roadmovie mě prostě berou. Já bych na tenhle výlet strašně ráda vyrazila s nima, jako zúčastněnej pozorovatel bych se za nima táhla jak smrad a spokojeně se pásla na jejich radostech i starostech.

Protože je to provařená klasika a já mám provařenou klasiku ráda. Žije si svym životem, nezávislá na kvalitě, žánru ani stáří. Žádný jiný důvod to nemá - ani Marilyn, ani Tonyho, ani Jacka.

Musela jsem se usmívat při vzpomínce, jak mě kdysi u přijímacího rozhovoru rozhodilo, že musím mluvit přísně spisovně.. 4* za to dokonalý všudypřítomný psycho, který se ležérně opíralo o zeď v každym okamžiku v každej místnosti.

Jejda to byla prča! Já chytla jen přerod dívky v ženu a chlapce v muže a bylo to tááák miloučký a vtipný.. Asi 10 minut jsem stála s kafem před televizí a tupě se usmívala. „Mým“ deseti minutám Modré laguny nemůžu vytknout absolutně nic!

Tak Angelika, markýza andělů.. Hmmm.. Anděl zatracenců, mnou zatracený po celá dlouhá léta mého dospívání a vzdoru všemu romanticko-historickému. Kostýmy?? Bléé :) Až teď jsem prvně viděla Angeliku celou, od začátku do konce. A? Dojetí, samozřejmě. Vzpurnost Angeličina, překrásně tvarované rty Joffreyovy a ta láska, ta láska..! Ty pohledy umocněné gradující hudbou.. A do toho všeho neustále se do mé mysli vtírající obraz rozněžnělé ŠKOPKOVÉ. Nádhera.