zencitizen

Ten film působí spíš jako kdyby Fellini točil gangsterku inspirovanou Kafkovým Zámkem. Film zcela mimo kategorie a bez výhrad úžasný.

Film plný naprosto surrealných gagů a téměř slapstickových korespondencí (Džej Džej utíká z bytu gangsterů v kombiné a v ruce drží doutník a na chodbě potkává tlustého pána, který taky drží doutník a něvřícně na Džej džeje pohlíží). Zároveň je to film, který nesoudí, ale neprosto rozumí tomu menatalitě člověka beroucího drogy. Nechápu, jak tady někdo může psát, že to je "obyčejný", ba i "nudný" film. Právě naopak. Film je neskutečně zábavný, je to přímo horská jízda režijních nápadů a přesně odpozorovaných detailů jindy rozplizlé skutečnosti. Film-báseň. Segal a Karen Black jsou navíc mimořádně sladění.

Zvláštní, mátožný, elegický a neuvěřitelně působivý film. Jako by celý vyprávěný v poloze bdělého "lucidního" snu během zvadlého odpoledne. Nebo spíš film vyprávěný z pozice smrti, ke které ve filmu všechno směřuje. Realita tu má podobu naprosto nečitelných záblesků, doměnek, afektů, paranoidní posedlosti. Tvář vraha není vidět a na konci upadáme do podobné temnoty jako hrdinové. Domnělý skutečný/vrah si nasazuje černé brýle a my zažíváme nicotu smrti. Ještě teď mám z toho filmu husí kůži. Možná, že ustřední postavou je právě odevzdaná Mo, záhadná melancholická Cutterova žena a pozdější Boneova milenka. Ona svýma černýma očima vtahuje celý film ke vlastní smrti i smrti všech okolo.

Představuju si to asi takhle: kancelář někde u Foxů, schůzka s CEO + Russel. Šéf režisérovi povídá: "Dáme ti šedesát miliónů na film, o takovém rozpočtu sis mohl nechat u posledních filmů jenom zdát. Ale má to jeden háček, ten námět je, ehm, poněkud neschůdný. Nikdo to zatím nechtěl dělat". Russel: "V čem to vězí?". Šéf: "Potřebujeme zpropagovat naši teleshoppingvou tv stanici". Russel: "Není problém". Šéf: "A taky tam, ehm, musí být vidět jeden konkrétní produkt". Russel: "Který?" Šéf: "Mop, který s úžasnými výsledky už léta prodává Joy Manago..." Russel: "Mop!? Jméno Joy? Beru to. Už to vidím, bude to o síle a nezdolnosti žen! "

Je to zjevně film posedlý psychoanalýzou. Od počátečních asociačních testů až po tíživý horečnatý sen v podobě obléhaní nacistického zámku. Ne nadarmo také končí probuzením Lee Marvina a Bronsona. Celý film je totiž jedno velké a traumatické majorovo snění z bezmoci nemocničního lůžka. Všechno je v příběhu jaksi nepatřičné a neladící. Jednotku netvoří skuteční vojáci, ale násilníci - od těch obyčejných až po ty sexuální. Co může být traumatičtějšího pro vojákovu mysl než jednotka složená z takovýchto individuií? Korunu tomu všemu nasazuje právě sexuální vražda v komnatách zámku a "genocidní" způsob odstranění německých důstojníků a jejich paniček. Podivný, znepokojivý film, který válečnému žánru naszuje gombrowiczovsky podvratnou "držku". To není válečný film, to je rukavice vmetená tomuhle žánru do tváře.

"Můžete mi pánové říct proč Sartre stojí vždycky na té druhé straně? Máte rád Sartra? Ne, nepřítele mám raději". Předchůdce a inspirační zdroj všech dnes tolik oblíbených "procesuálních dramat". Je sice zjevené, že Pontecorvo straní Alžířanům už tím kolik prostoru nechává jejich zázemí, figurám, motivacím. Plukovník Mathieu představuje jakéhosi kultivovaného konkvistátora, polemika, technologa síly. Človek by jinak řekl, že je to skoro učebnice městské guerilly. Takový Baader Meinhof Komplex tomuhle filmu dluží úplně všechno.

Je to svým způsobem fragment. Dokážu si představit, že by film mohl trvat tři hodiny a vzít svou hrdinku v delším časovém období. Takhle je pořád jen náčrt, pár deníkových skic. Za mimořádné ale povžuju hlavně to, jak film klidně a vyrovnaně na svých lidech ulpívá. Nikoho netlačí k nějakému závěru, nic se tam téměře neděje, nestane se nic zásadního, ale člověk si najdenou udělá dost plastický obrázek jak vlastně Romové cítí a jak přistupují k některým "technikáliím" dnešního života. Navíc Klaudia Dudová je neuvěřitelně fotogenická a film stojí a padá se synergií kamery a její tváře. V závěru, který je tak zvlášně vyprázdněný a otevřený jsem si - nevím proč - až vzpoměl na nějakého Antonioniho.

Na rozdíl od Inherent Vice od PT Andersona nejde Birdman proti duchu doby, proti srsti, ale naopak jí ve všem vychází vstříc. Od kinetické kamery, která svým imitovaným jedním záběrem celý film obaluje do přijatelné a divácky vděčné příjemné tekutosti (nejvíc lidi dnes totiž irituje statičnost), až po komicky vážné zdůrazňování důležitosti sociálních sítí. Na oko si z toho všeho film sice dělá legraci, ale ve skutečnosti tomu Birdman spíš přikyvuje. Nicméně to - i přes tyto výtky - není špatný film. Má v sobě určitou energii a kinetiku, která provází filmy reflektující médium či tvorbu obecně. Je také do sebe zahleděný a bere se smrtelně vážně pod maskou lehké ironie. Přesto všechno ten film půvab má. Vzpomínka na 8 a 1/2 není úplně od věci, i když jde o úplně jiné vesmíry. A ještě poznámka - film v jednom záběru musí být tak trochu heroický výkon pro štáb, viz. Ruská Archa. Ve chvíli kdy se záběry jen digitálně pospojují, už to nemá takový půvab.

Vlastně se to téměř nedá snést. Většina filmu je vystavěna na nepatrně variovaném formálním modelu: polocelky dvou u stolu mluvících lidí. To několikrát za sebou bez přílišné obměny. Tenhle základní model je potom občas rytmicky protkán různými bizarními scénkami. Jednoduše řečeno: je to hlavně konverzačka a je evidentní, že Andersonovi jde hlavně o to, co se říká, o slova a Pynchonovy věty, které chce zjevně zachovat v co nejvyšší míře, proto se je ani nesnaží nejak zvlášť inscenovat. Všechno si musíme představit skrze obličejové rejstříky herců a melodicky plynoucí šílené konspirační zkazky padající z jejich úst. Od druhé poloviny je ale film naprosto vtahující a doslova mě ovládnul svojí rozkošnou paranoiou. Je to možná ještě méně divácky vděčné než The Master. Lidi, co měli rádi Boogie Nights nebo Magnolii ať na to spíš nechodí, jinak budou zklamáni tímhle zvláštně starosvětsky natočeným filmem (skoro žádné pohyby kamery, což byl dřív Andersonův trademark). Viděno z dvdscreeneru, takže relevantní komentář bude až po shlédnutí v kině.

Je to vlastně kus z ranku alternativní historie. Není to o Bowiem, ani o Iggy Popovi, je to spíš snění Todda Haynese o nich, o tom jací mohli být. Je to explicitní queer interpretace glam rockové éry, která ovšem oficiálně ani historicky zas tolik queer nebyla. Nedivím se Bowiemu, že je nenechal použít ani jediný svůj song. Myslím, že by jeho písně z té doby (hlavně ze Ziggyho) ztratily na přitažlivé ambivalenci pokud by byly uveřejněny v rámci tohoto gay výkladu. Jinak je ale právě soundtrack skvostný (Eno, předělávky i originály od Roxy Music) a například líčení Ameriky osmdesátek, které celý příběh rámují, jako téměř fašizoidního státu, pozoruhodné.