zencitizen

Nějak to nefunguje, sorry!

Naposled jsem u Wachovských zažíval tak čisté opojení z příběhu v prvním Matrixu. Mitchellovu knihu jsem nečetl, takže o to to bylo příjemnější. Nosy nevadily, ani jistá schematičnost jednotlivých epizod.

Kdyby se takové televizní inscenace točily v České televizi!

Po celý film jsem byl velmi vzrušený.

Ve filmech Bigelow je zvláštní tekutost. Záběry, obrazy i sekvence se přelévají do sebe a tvoří přímo lázeň. Zatímco ještě ve Zvláštních dnech byla tahle tekutost ve znamení určité frentičnosti. S filmy druhé dekády nového tisíciletí je to jiné. Nevím jak to přesně popsat - elipsovitější? Čím dál víc jako by zkrátka šlo hlavně o materii záběrů a filmových obrazů, a to co je skrze ně sdělováno, se zdá být podružnější. Téma ovšem musí být přitažlivé, abychom to zvláštní rozpíjení uvnitř filmu mohli pojmout. Hon "inteligencí" :-) na UBL to skvěle splňuje. PO DRUHÉM SHLÉDNUTÍ: Myslím, že vyjímečnost Bigelow stylu je patrná daleko víc, když si pustíme Code Name Geronimo, který v rámci televizního doku dramatu zpracovává stejné téma. Je to relativně chytrá televize, ale konvenční. ZDT je ve své elipsovité plynulosti čímsi znepokojivý. NICMÉNĚ velký otázník je třeba vytknout před etickou stránku filmu. Například smypaťák Jason Clark mučí "silného" zásadového terroristu - a v tomhle už je film od začátku imperialistický - je totiž jasné, že jsme vždycky na straně mučítele, ale nikoliv mučeného (politické souvislosti teď vynechme) a to je vlastně docela odporné. Navíc film zcela přibržďuje jakýkoliv kontextuální pohled: vniknout vrtulníky za hranice svrchovaného státu je taková samozřejmost, že to nepotřebuje ani scénu debaty v situation room? A podobně. Takových otázek je v ZDT nepočet.

Strašný film. Děsivější než všechny dystopické vize Brazilem počínaje.

Ohó! V letošním filmovém závodu limuzín jednoznačne vítězí ta Cronenbergova před Caraxovou. Dost jsem se u filmu bavil. To chladné, panákovité blábolení, celý vesmír filmu ztuhlý v dráždivě netečené vyšinutosti. Cesta od Pollocka k Rothkovi. Vůbec nevadí když člověk nezná kontext De Lillovy knižní předlohy. Promluvy postav jsou evidentně transponované do snově absurdního modu, takže jim nelze přisuzovat konvenční výpovědní hodnotu. Fungují spíše jako znak. I tenhle film provází zvláštní mechaničnost, repetitivnost stejně jako u Holy Motors, ale tady to je prostě zábavnější a víc vtahující. Bylo by zajímavé zkusit srovnat třeba techno fetišistické univerzum Crash s fetišismem idejí, který panuje v Cosmopolis. Na okraj: Producent Paolo Branco dělal taky s Wernerem Schroeterem, Joao Caesarem Monteirem a Raoulem Ruizem. To se dostal Cronenberg do skvělé a patřičné společnosti.

Ach kdeže loňské i předloňské Caraxovy sněhy jsou. Tohle není film, ale režisérské portfolio pro reklamní agenty. Ne, vážně mluvit v souvislosti s tímhle Caraxovým filmem jedním dechem o Cocteauovi, Garrelovi a Tatim je trochu interpretační faux pax. A hlavně emocionální. Je pro mě docela nepochopitelné a zároveň čímsi příznačné, že film tolik opěvují kluci ze Cinepuru a spřízněných part (Kolář, Schmarz, Stuchlý), že v tom vidí cosi úžasného. Při vší uctě k jejich vykladačskému umu mám pocit že podléhají jakési představě o free & cool filmu 21. století. Nejde o to, že Holy Motors nesnesou srovnání ani s Polou X, kde už byl Carax v útlumu, natož s alexovskou trilogií. Dokonce ani ne s Tokio! Bože, ne, ani cípkem Merdeho nehtu! Jde hlavně o to, že tenhle film vůbec není zábavný,šílený, emocionální, osobní - nic z toho, čím jej výše zmínění pánové v recenzích pentlí, v sobě nemá. Je jen unavený, mechanický, prázdný a trochu francouzsky přitroublý. V tom je možná pro někoho jeho kouzlo. Ani Lavant tady nepůsobí jako živel - a pokud někde mám hledat poctu právě jemu, raději si pustím Beau Travail od Claire Denis. Kdepak tenhle film je mrtvý nebo spící stejně jako diváci v kině na začátku. Ostatně počáteční sekvence z kina a věnování Golubeve na konci filmu jsou dva nejlepší okamžiky + název. Zbytek by mezi nimi být ani nemusel. Tohle je dojem z prvního zhlédnutí. Uvidíme časem. Ale možná jsem na svého boha z mládí jen nepatřičně přísný. Budu rád když se to změní.

Fakt jsem byl "scared shitless" když jsem na to koukal. Dokonce jsem si to musel pustit odpoledne :-) Je ale možný, že v kinoripu to působí ještě strašidelněji, neb tam není vidět nic a fantazie pracuje naplno.

Formálně nejvyspělejší český "mainstreamový" filmař. Některé jednotlivé scény z hlediska inscenace mizanscény, timingu, vedení herců jsou odzbrojující a fascinující. Tohle ani nevypadá jako český film! Co se týče těla filmu, sdělení, pocitu - zatím nemám úplně jasno. Jedno je jisté, nemá smysl Slámovi vyčítat nedostatečně věrohodný vztah k sociální zakotvenosti a uvěřitelnosti jeho postav. Sláma má vlastní svébytný svět, který se sice jako dnešní realita tváří, ale není jí. Je to opravdu "skanzen" jak píše Rynda ve Filmu a době, ale to vůbec není apriori špatně. Každý tvůrce má svůj "modelový prostor", na kterém demonstruje myšlenky a témata. Nemá smysl Slámu srovnávat s bratry Dardenovými, on není observační dokumentarista, byť vnější slupka k tomu názoru svádí. Sláma spíš stále vypráví jeden a ten samý příběh v různých kulisách a s různými postavami. Jaký příběh? Příběh svého života (pozor!, to nutně neznamená autobiografii!). Snad jen Fixu v titulcích po katarzní závěrečné scéně mohl nasadit o něco později.