Oktavianus

Jiný příběh, jiné vyznění, americký důstojník v hlavní roli a trošku málo gigantického varana v roli titulní. Oproti čistě japonské verzi z roku 1958 (tato je z roku 1962, jakkoli je to zde uvedeno chybně) provedl Honda docela dost změn - ale vlastně to vůbec nevadí. Pořád platí, že ta původní byla lepší, ale zas jen o trochu; mnohem víc mě těšila angličtina, než kdyby celý film byl jen japonsky, a s americkým hrdinou se jako divák mnohem lépe ztotožňuji než s tamními domorodci. (To bylo asi trochu rasistické, uznávám.) Zvlášť když má tak hezounkou domácí manželku. Trošku mi tu chyběla zapamatovatelnější Ifukubeho hudba (na rozdíl od původní verze!) a některé, pro kaiju tolik typické scény, třeba varanových demolic okolí, ale jinak šlo o docela příjemnou zábavu. Jinak bych v zásadě opakoval jen některé myšlenky z komentáře u filmu Daikaiju Baran, a tak zdejší koment ukončím.

Nenápadné hororové sci-fi (spíš to druhé, přece jen ta "hrůzostrašná" složka se prakticky nevyskytuje), které není špatné, je ale blbě napsané. To je hrozně vidět v předělech mezi scénami, kde místo aby na sebe děj plynule navazoval, je vidět scenáristovo (a režisérovo) tápání. K tomu horšímu patří místy úmorné dialogy (jako obvykle) a dvojice lékařů, kteří aplikují hmyzí sérum umírající krásce, kterou samozřejmě mladší z doktorů miluje. Kelly a Dekker totiž hráli hrozně staticky, jako dva strnulí panáci, kteří jsou na scéně pořád spolu, a vytvářejí tak sice protiváhu živelné Blanchardové, ale působí, jako kdyby sem zabloudili z nějakého buddy movie. À propos, Mari Blanchardová. Ta patří mezi klady tohoto snímku. Sice to není bůhví jaká herečka, ale aspoň je z jejího výkonu cítit nějaký život, a ve scénách, kdy bez skrupulí vraždí, je na ni skvělý pohled. Zaujmou taky její proměny vlasů, ke kterým dochází před vypjatou chvílí - zda je to pocta jekyllohydeovskému tématu, nebo prachsprostá vykrádačka, nejsem schopen posoudit, ale o tom, že She Devil se může směle zařadit do řady (pravda, daleko, daleko dozadu) za všemožné variace na Jekylla a Hydea, není pochyb. Jenže i v okamžiku vraždění kamera uhýbá, je to hrozně cudné, učesané a nezáživné - s čestnou výjimkou pádu auta ze skály, to je natočené velice dobře a patří to k tomu nejlepšímu z tohoto filmu. Jenže pak to přebyjí strašný díry v logice scénáře... a jsme tam, kde jsme byli. Jak zní tedy hodnocení jednou větou? Průměrné sci-fi, které je na můj vkus moc nudně natočené.

Začíná to jako rozkošná blbůstka: za druhé světové války ztroskotá čtyřčlenná posádka amerického bombardéru na zapomenutý ostrůvek kdesi v Tichomoří, co není na žádný mapě, narazí tam na kmen sexy dívek, což mají být potomci kultu druidů, co před 2000 lety uprchl před Římany (!). Samozřejmě mluví perfektně anglicky, jsou to klasické sexy pin-up girls své doby, dokonalé účesy, líčení, třebaže žijí jako divošky a vrchol vynálezu je kopí, nemají žádné žádné svaly. Už vůbec nemluvím o tom, že ačkoli žijí zcela odloučeny od civilizace, mají jména jako Sandra. A tak dále. Jak bývá v podobných (zvlášť padesátkových) filmech zvykem, nejdřív se na vojáky dívají jako na nepřátel, ale potom se chtějí kamarádit a asi se projevuje i jejich nadrženost, navíc se velmi ochotně stávají "ženuškami v domácnosti", které šijí a záplatují Amíkům košile. Roztomilé, antifeminista by zaplesal (zaplesal jsem). Na ostrově ale žijí i pravěké potvory, a to ze všech období: dinosauři, což nejsou nic jiného než zadní projekcí zvětšené ještěrky, maximálně jsou na nich provázkem připevněny ostny a krunýře, a třeba i mamuti. Asi nepřekvapí, že se obejví vykradené záběry z tolikrát okradeného filmu One Million B. C., a to především při katastrofě na konec. Jo a taky tam žije kmen zarostlých vousatých a vlasatých mužů, kteří zase unášejí ženy, aby se s nimi mohli pářit a tak se množit. Až poteď to vypadá fakt zábavně, že to je taková ta zábavná kravinka, špatně zahraná, s tragicky klišoidními charaktery (platí hlavně u vojáků, klasika, mužný velitel, šprýmař, borec, co vzpomíná na domov, a tak dál). O levném provedení nemluvím, to někdy bývá ku prospěchu (samozřejmě čistě z mého pohledu), o to víc mě to někdy baví. Tady ale nějak ne. Asi za to může takovej ten tragickej podtón, co se nese celým filmem: fabule je vystavěna na tom, že jediný přeživší, zachráněný velitel bombardéru, leží v nemocnici a vypráví svůj příběh. Je tedy jasné, že kromě něj nikdo nepřežije, takže nejde o spoiler: a zahynou fakt všichni, na konci vybuchne sopka (jak jinak) a všechny pohřbí. Do té doby to byla roztomilá hříčka, blbinka, ale ten násilně naroubovaný katastrofický závěr, spojený s extra rychlým koncem (nevím, jestli došly peníze, režiséra to přestalo bavit nebo co vlastně), mi nějak zkazil dojem. Fakt jsem myslel, že filmu dám tři hvězdy (platné samozřejmě pro kategorii sci-fi z 50´), ale teď už nějak nemám chuť. Nevím, možná za čas změním názor.

Karloffovi šli šílení vědci vždycky dobře. Nebo takhle - oni vlastně nebyli šílení. Většinou. Spíš to byli nepochopení géniové, zahořklí vůči světu a jejich touha po vědeckém poznání se změnila v posedlost. Podobně se tomu stalo i v tomto filmu, kdy se po smrti milované manželky doktor Blair pokouší nahlédnout za oponu smrti a komunikovat s mrtvými, fatalisticky se vydat tam, odkud není návratu - nebo se to zatím ještě nestalo - a nedbá varování, že zachází příliš daleko. "Vědecké" vybavení je docela legrační, v plné verzi jako předpotopní potápěčská kukla, ale stačí i obruč s anténkama na hlavu a cosi jako "seismograf mozkových vln" může začít pracovat. Ačkoli jde o jasnou studiovku, kulisové zobrazení Nové Anglie, kde se příběh odehrává, vypadá hrozně hezky. Navzdory všemu zajímavému, co jsem tu napsal, je kraťoučký film natočen poměrně řídce, Edward Dmytryk nebyl žádná režisérská hvězda a utopit film ve zbytečných dialozích byla prostě škoda. Protože postupující šílenství doktora Blaira a záhada mizejících lidí poblíž jeho sídla je nádherně brakovej námět, jehož potenciál v druhé půli pohřbila - navzdory zajímavému závěru - do absurdna vygradovaná ujetost.

Nejčastější mustr pro horor v klasickém období 30. a 40. let je jednoduchý: uzavřená společnost v temném viktoriánském domě, kterou ohrožuje neznámý vrah. Film samotný není špatný, i když s Poem má společnou maximálně kočku, co se v nepravou chvíli objeví na nepravém místě. Skupina dědiců po staré paní je celkem standardní, žádné překvapení proti klasickému vzorci se nekoná, "navíc" je snad jen účast skutečné star v jedné z hlavních rolí (Basil Rathbone) a chybí už leda tak černošský sluha, co by byl zbabělej a "dělal humor". Ten chybí, a tak mnou tolik nenáviděnou komediální stránku zastává pouze Mr. Penny (v podání Hugha Herberta, to byl snad v té době populární komik), co se - podobně jako titulní černá kočka - v nepravou chvíli zjeví na nepravém místě a třeba přeruší zajíkavé vyznávání lásky jednoho z kladných hrdinů. Naštěstí docela vtipně, tak se ten humor dá přežít. Jinak nechybí nic, co člověk od podobného filmu očekává: tajemný dům, bouřku za oknem, tajné chodby, krásku v nesnázích, mlhu, šablonovité figurky, "překvapení" na závěr, kdo z ansámblu je vrahem... standardní klasika, která nemůže urazit. Ovšem výtku bych jednu, ale zato velikou: dát Belovi Lugosimu coby divnému zahradníkovi TAK MOC malý prostor, to je prostě chyba. Obrovská chyba.

Ač dal jsem filmu dvě hvězdy, docela dlouho jsem uvažoval, zda přece jen nesnížím ještě o jednu. Nakonec jsem to neudělal, jakkoli měl-li bych být procentuálně přesný, Living Ghost ocením někde mezi 30 až 35 procenty, víc určitě ne. A to ještě značnou část procentních bodíků vyžene nahoru rozkošná Joan Woodburyová a její ne-realistická (sic) romance a jiskření s Jamesem Dunnem. O jeho postavě svérázného exdetektiva vlastně moc nevím, co si myslet - chvíli je to hrdina, chvíli komická figura, která moc humorně hrát nedovede (okamžik, kdy v křesle unikne Craigově noži, je tak směšně a trapně zahraný, že víc to nejde), o mnoho lépe se cítí v drsňácké poloze, ale tu mu zas moc nepředepisuje scénář. Vlastně scénář celkově nikomu nic moc nepředepisuje, jen spoustu dialogů, opravdu hodně mnoho dialogů - víc než jakákoli ze zde uvedených žánrových kolonek by sedělo "konverzační drama". A jak už to tak bývá, když to dramaturgové Universalu neukočírují, v dialozích se utopí zbytek filmu. A jak mě na začátku zajímalo, jak Walter Craig zmizel a kdo z něj udělal chodící zeleninu bez mozku, už po polovině filmu jsem si uvědomil, že je mi to vlastně jedno. To je vzhledem ke klasickému příběhu o vraždícím maniakovi v domě, kde jsou tajné chodby a spousta pokojů a samí divní lidé, prostě škoda. Ale je to tak.

Hammer. A velmi originální horor od Hammeru, vlastně jeden z nejzajímavějších, co jsem měl v dosavadním nakoukávání filmů této mimořádné britské společnosti možnost vidět. Může za to samozřejmě titulní potvora a její zajímavé přesazení z řecké mytologie (to, že Megera nebyla Gorgona, vůbec ničemu nevadí a je hnidopišství se nad tím pozastavovat) do prostředí "jakési germánské země" (jak ostatně taky bývá dobrým hammerovským zvykem). Nezamrzí ani to, že ona "šokující pointa", co se za tím vším skrývá, je rozklíčovatelné až příliš brzy, přivítal bych trochu víc tajemna. No, nemůžu mít všechno. Proto jsem se zaměřil především na nikdy nekončící hammerovský souboj Cushing vs. Lee (tentokrát - a docela nezvykle - v opačném gardu mezi póly dobra a zla), což je pastva pro oči, protože oba byli géniové a je jich plná obrazovka, takže ostatní včetně Barbary Shelleyové jen přicmrndávají. Závěrečný souboj je pak třešničkou na dortu, který nepokazí ani to, že během průběhu "zkamenění" po pohledu na Megeru je namaskování tak krásné, ale výsledkem není kámen ani nic jej připomínající, ale jakási sádra. Jinak je zde vše, co každý správný hammerovský horor má mít: atmosféru, mlhu, opuštěné rozpadající se sídlo, neopakovatelný vizuál. Proto odpustím i tolik nechtěně zábavnou Megeřinu masku.

Hned na začátek je třeba vyvrátit několik mýtů, co tu píšou lidi, kteří film zjevně nepochopili. Zaprvé Polednice rozhodně nesedí na dvou židlích - od začátku do konce je mysteriózním psychothrillerem, ničím jiným být ani nechce a neplánuje a z náznaků hned od začátku je to celkem zřejmé. Zadruhé - přečtěte si Erbena ještě jednou. Pak nebudete říkat ty nesmysly, jak to sním nemá nic společného. A zatřetí - jak, že Eliščina "proměna" byla tak překotná a uspěchaná? Vždyť k tomu směřuje snad od 20. minuty, takže 70 minut se vám zdá málo? Nene, jen jste nedávali pozor. Příběh je totiž plný symbolů, někdy skrytějších, jindy okatějších, a ty jasně naznačují, co se bude dít dál (včetně takových detailů, jako je zvuková spodoba jmen Eliška x Anežka a podobně). Vedle nádherně dusné letní atmosféry, kdy horko z plátna sálá, potěší i skutečnost, že vesnické figurky nejsou trapnou karikaturou, ale jsou v zásadě reálné, jaké opravdu je možné snadno potkat (snad s výjimkou manželky nadrženého souseda, ale i ta se ještě drží na hraně); i Kolářová v roli Anežky Mrázové je namaskovaná démonicky, ale pořád uvěřitelně. Dalším plusem jsou skvělé herecké výkony: u Geislerové jde o standard (i když je, chudák ženská, pořád ošklivější... mně se nelíbila nikdy a s věkem je to víc a víc znát), mě nadchnul především Jiří Štrébl, pohříchu tak málo filmaři využívaný. Taky nevím, zda to byl záměr od začátku, nebo za to mohl rozpočet, ale úsporný minimalismus ve výpravě tvůrci zvládli skvěle, nerušilo to v ději a působilo opět uvěřitelně (právě slovo uvěřitelně se, jak tak koukám, stalo leitmotivem mého hodnocení, to jsem ani neplánoval). Na druhou stranu, pořád jde "jenom o český film" - tak trochu jsem po traileru s opravdu světovým vizuálem zadoufal, že by jít nemuselo, ale jak kamera, tak hudba vrací na zem. Hlavně hudba: ve vypjatých chvílích stojí za to, ale příliš rychle zařazovaný uklidňující motiv snadno naznačuje, kdy končí napětí a začíná klidná pasáž, a tím trochu kazí dojem, že divákovi napovídá až moc. Přesto je tahle parta kolem Samira, Chlupáčka a Sádka vzhledem k jejich věku obrovským příslibem pro budoucnost a jestli vydrží v nastoleném trendu a nebudou dělat žádné pitomé úlitby mainstreamu, těším se na jejich další díla.

Nenápadný malý film z produkce Universalu, který se nikdy nestal známějším - a ono ani není divu. Vystupují v něm pouze "hvězdy" druhé kategorie, příběh navzdory slibné synopsi se brzy utopí v nudě (ano, i když trvá jen 60 minut) a celkově se najde jen málo věcí, které stojí za zmínku. Oč tam jde: pod záminkou hledání pirátského pokladu slavného piráta Krvavého Morgana se na jednom ostrově shromáždí několik zdánlivě nesourodých lidí, které začne postupně někdo zabíjet a odpočítávat je... Že to připomíná 10 malých černoušků? Jojo, také to bylo první, co mě napadlo. Navzdory neoriginalitě by to i tak mohlo být zajímavé - ale není. Úmrtí nejsou nijak zábavná, tajemný strašidelný cizinec není strašidelný, odpočítávání mrtvých se zasekne hodně brzy a ani pointa, kdo za tím stojí, není nijak překvapivá. K tomu připočtěte tradiční pokusy o humor (fakt nevím, proč si v Universalu nedali pokoj od zabudovávání komických postaviček do vážně se tvářících hororů/thrillerů) a vyjde nevýrazný film, který se vytratí z paměti nedlouho po závěrečných titulcích. A přitom pirátské prostředí a stylově oblečení námořníci slibovalo mnohé.

Nemá cenu zde mluvit o třech povídkách, spojující čtvrtá linie možná nemá takovou stopáž, ale s přehledem zastane funkci čtvrté povídky. Dlouho jsem tento komentář nechával čekat ve frontě, a ani nyní pořádně nevím, co si o Pražských nocích myslet. Skutečnost, že vznikly v době vrcholící tzv. nové vlny, totiž snímku pomáhá a zároveň ubližuje. Ona pomoc - hledání a používání nových výrazových postupů, stylizací, syrovost obrazu a úspornost dialogových a scénických prostředků, dojem, že se nacházíme přímo v obraze, vidíme každou kapku potu na čele padlého rabína - se maximálně projevuje hlavně u prvního příběhu Poslední golem (****). Perfektně zvládnutý scénický minimalismus vytváří spolu s temnou hudbou ohromující dojem, který je nejsilnější ve scéně oživování golema, a směle zakryje snadno odhadnutelnou pointu (jasně danou i tím, že dívka nemluví). Navíc Josef Bláha coby rabi Löw se svou démoničností směle vyrovná Klusákovu odpadlému rabínovi. A je-li golem majstrštykem co do mysterióznosti, faustovské Chlebové střevíčky (****), druhá povídka v pořadí, si uzurpují označení nejstrašidelnější povídky. Rokokově hravý začátek s rozmarnou hraběnkou, jemným lesbickým nádechem polibku s komornou a odmítanými nápadníky postupně přechází k tragickému vyústění se skutečně mefistofelským Josefem Somrem a dramaticky strašidelným danse macabre, které mi z paměti dosud nezmizelo. Být tyto dvě povídky doplněny něčím podobně úderným, mohlo jít o perlu nové vlny. Leč nestalo se tak - a právě experimenty nové vlny učinily z Otrávené travičky (*) muzikál, který nevytrhla ani topless Milena Dvorská, zde okouzlující femme fatale. Povídka však nestojí za nic a jen krátká stopáž ji činí milosrdnou. Tímto oslím můstkem se naváže a vysvětlí spojovací Fabricius a Zuzana (***), která vyloženě komickým závěrem s létajícím autem dost kazí dojem, jakkoli Kopeckého cizinec a hlavně čertovský Hrzánův řidič se snaží děj táhnout nahoru. Ale nepovedlo se, milý Fabricius tajemnou Zuzanu ani neopíchal (to není spoiler, to snad nečekal nikdo) a z povídky zůstal jen rozpačitý dojem. Tak jako z celého filmu. O pražských pověstech se strašidly jsem kdysi psal jednu seminárku, a i proto vím, že materiálu na hororově laděné příběhy by se dalo najít dost a dost. Škoda, že (někteří) režiséři tohoto filmu se rozhodli jít jinou cestou.