Oktavianus

Film je extrémně dlouhý, téměř plné dvě hodiny je zbytečně mnoho, a to se také nutně na hodnocení odráží. Prostříhat to na tehdejší tradiční délku hororových béček (něco málo přes hodinku), mohlo jít o skvost, protože některé scény - především ty dějové v závěru - jsou špičkové, navíc podmalované dokonalou klasickou hudbou. Maska fantoma se také docela povedla, vlasatá kreatura je řádně znetvořená a dost odpudivá. Někdo už to tu zmínil, ale zajímavé je, že velká část filmu skutečně působí jako záběry z němého filmu, herectví je teatrálnější a příliš stylizované. Nevím, zda to byl záměr, anebo režijní a hlavně herecká nemohoucnost; obávám se, že spíše to druhé. "Komplikovanost" vyprávění vůbec není na škodu a alespoň udržuje divákovu pozornost po dvou dlouhých hodinách, ovšem v příběhu je vloženo předlouhé a nezábavné množství ubíjejících epizod a zbytečných dialogů, které film těžce srážejí dolů.

Tod Slaughter byl zvláštní fenomén. Hrál všehovšudy jen v osmi filmech, ale všechny si více či méně zasloužily nálepku horor - a ve všech hrál hlavní zápornou postavu. O jejich kvalitách není třeba tolik mluvit, moc za to nestojí, ale zjevně ho to bavilo - čemuž nasvědčuje i podivný úvod tohoto filmu, kde po vystoupení dvou zpěváků konferenciér u mikrofonu zpovídá "pana Toda Slaughtera", jak ho baví vraždy a hrůza v jeho díle. Potom následuje standardní film, který se od Slaughterovy filmografie příliš neliší. Opět je titulním antihrdinou, opět je bezcitným vrahem a opět se sejdou všechny standardní kulisy, které k tomu patří. Zmínku si zaslouží snad jen okolnosti několika vražd (jedním z nich je - i když mimo obraz - protivné dítě, za to filmu patří velké plus) a právě netradiční rámec snímku, kdy po skončení vidíme zpěváky v onom studiu, kde zpovídali Slaughtera, jak jeden z nich z filmu usnul a druhý pokrčí rameny a odchází. A zhruba totéž bych udělal po zhlédnutí tohoto dílka i já.

Přestože je film poměrně snadno přístupný on-line, zdá se být hodně neznámý (že zde jsem první, kdo jej hodnotí, na to jsem si při své zálibě ve starých filmech už zvykl, ale na IMDb je hodnocení pouhých 17). Jasně, může to být tím, že se zabývá tématem vpravdě obskurním - oprašuje domněnku z 19. století, že oči umírajícího dokážou "vyfotit" a uchovat poslední obraz toho, co v životě spatří, tedy i vraha, jde-li o vraždu. Vysmívaný vědec, který tuto teorii propaguje, a jeho jediný student se pouštějí do zkoumání tohoto fenoménu, což s sebou přináší nemalá úskalí, policii ani lékařům se jejich nápady nezamlouvají, tak si musí poradit jinak (ale vraždy od nich nečekejte, je to spíše prastaré sci-fi než horor). O filmu nejde moc zjistit, má být podle nějakého románu, ale není k dohledání mexický spisovatel toho jména, herci jsou neznámí (což je škoda, Amelia di Ilisa v hlavní ženské roli je poměrně roztomilá a má i hezkou koupací scénu, přestože hrát moc neumí) vyjma Juliána Solera - v hlavní roli studenta Eduardo Moliny - a režiséra, mexického průkopníka Gabriela Soriu. Filmu dost škodí milostná linie mezi studentem Molinou a jeho partnerkou Martou a dramatická linka mezi Martiným otcem a studentem, kteří se kdovíproč nemají rádi. To ubírá čas pseudovědeckým výmyslům a tomu, proč by na to měl člověk vlastně koukat, co má být obsaženo v žánrech "horor" a "sci-fi" - ale i toho je tam zoufale málo. Režisér se dost snažil, třeba automobilová honička by se neztratila ani v béčkovém Hollywoodu té doby, ale nedařilo se mu vybudovat jakýkoli náznak napětí nebo atmosféry. Pozitivní je vyznění filmu: (spoiler): i když Molina na konci umírá, závěr je prodchnut optimismem, že to bylo za "vědecký pokrok". Lepší než vítězství tmářů.

Jakkoli se film hned v úvodních titulcích hrdě hlásí k Poeovi a jeho Předčasnému pohřbu, zase tolik toho s ním společného nemá. Oč jde: o pomstu, samozřejmě. Titulní doktor Crespi, tak trochu psychopat, se rozhodne využít příležitosti k pomstě na svém nenáviděném kolegovi doktoru Rossovi, který se oženil s ženou, po níž toužil právě Crespi. A když má Crespi Rosse operovat, použije vynalezené sérum, takže dr. Ross vypadá jako mrtvý - a je pohřben zaživa. Jak to dopadne, asi nemá cenu ani naznačovat, jsme ve třicátých letech, happy end je povinný. Film je ale především velmi, velmi nudný. Na to, jak je krátký, se v něm neděje skoro nic, a přestože jsem se na film koukal v denní hodinu, nesmírně mě to uspávalo. Za zmínku tak stojí jen pár zapamatováníhodných věcí - tím nejdůležitějším je samozřejmě Erich von Stroheim, jehož titulní postava je v jednu chvíli decentní a slušná, v druhé démonicky maniakální, a právě on je jediným důvodem, proč se dívat. Potěší sice i účast Dwighta Fryeho, ale nemá dostatečný prostor jako třeba v Draculovi, Vampire Bat a podobně. Zajímavé jsou také některé záběry - při scéně pohřbu kamera se dívá nahoru z pohledu z rakve a je postupně zasypávána hlínou, což je docela působivé, a i když ani v roce 1935 nešlo o žádnou novinku, přesto jde o příjemné filmové osvěžení. Jenže to je vše. Minimum děje, nulový hudební podkres, příliš dlouhé záběry na tváře a lidi, extrémně levné kulisové prostředí a předvídatelný konec (který se sice vzhledem k odkazu na Poea v titulcích hned na začátku dal čekat, přesto si s tajemství ne-smrti dr. Rosse dali práci a skrývali ji až do konce) odsoudí tento film k zapomenutelným béčkovým filmům, jichž ve 30. letech vznikalo tolik a tolik.

Westernové drama, které není hororem říznuté ani malinko. V podstatě jde o to, že při cestě prérií přepadnou padouši v převlečení za indiány krytý vůz, zabijí rodiče dvou chlapců, kteří se následně rozdělí - a pak se o mnoho let později v poslední chvíli setkají, i když každý na jiné straně zákona. Dumám pořád nad tou kolonkou "horor". Snad proto, že hlavní tajemný padouch - Rawhide Killer - je maskovaný proužkem kůže přes nos...? Nebo že se na obrazovce odehraje několik vražd...? Nevím, ale horor ani náhodou to prostě není. Drama z Divokého západu ano, kterému vedle mátožných postav a zoufale levného provedení, které se omezuje na stále stejnou scenérii v exteriérech (skoro jako u někoho na zahradě), vyčítám především zoufalou chatrnost v ději. Příběh je totiž neskutečně statický, maskovaný co chvíli zběsilými přejezdy na koních (záběr trvá pět vteřin), aby se pak odehrála dlouhá a bezživotná scéna neskutečně divadelního provedení. A pak zase přejezd a pak zase dialog vestoje. Velmi špatný film, naštěstí milosrdně krátký.

Rok 1933 byl v kontinentální Evropě bohatý na remaky britského thrilleru The Ghost Train. Vedle nezdařeného rumunského Trenul fantoma vznikl i maďarský pokus na stejné téma. S rumunským pokusem si nejsou příliš vzdáleni (naneštěstí včetně pěveckého čísla, naštěstí na rozdíl od Rumunů zde bylo jen jedno), dějově jsou téměř totožní. Zatím jsem anglický originál neviděl, ale podle stupně kopírování těchto dvou verzí soudím, že to nebude moc jiné a že ve východní Evropě v roce 1933 ještě nepochopili, že "remake" neznamená "kopírovat". Maďaři jsou alespoň trošku atmosféričtí a i jednotliví herci (především ten, kdo ztvárňuje hlavního padoucha) docela výrazní, přesto v hereckém projevu poměrně slabí; asi nejklepší výkon podává mluvící papoušek. Historka o cestujících, kteří přes noc uvíznou na nádraží, kolem kterého jezdí "vlak duchů", aby se ukázalo, že žádná strašidla v tom prsty až tak nemají, je docela obehraná, a jak už jsem říkal, kopírování některých scén je až úsměvné, jak moc je to stejné.

Zábavná braková záležitost na klasické téma strašidelných thrillerů třicátých let: uzavřená skupinka lidí v noci v domě je terorizována maskovaným vrahem, který se je snaží zabít. Tentokrát jsou hrdinové ohrožování Stínem, bezohledný vyděračem, který své oběti buď finančně úplně zruinuje, nebo zavraždí. Jde sice po něm policie, ale maskovaný fantom uniká a v noční mlhou zahaleném staroanglickém domě ohrožuje další skupinku lidí. A jestli něco filmu nelze vytknout, je to atmosféra a svižně ubíhající děj: mlžná anglická noc a plynulá a decentní, přesto celkem přirozená a nenásilná "akce" (samozřejmě s přihlédnutím k době vzniku). Minusem jsou nevýrazné (civilní; ne špatné, leč zkrátka hodně nevýrazné) postavy a v příběhu trochu hapruje logika (trochu dost), ale jako příjemná jednohubka z třicátých let se na film podívat dá. U nás v té době vznikaly příšernosti.

snaha o akční thriller se trošku minula účinkem. Jasně, jsme v roce 1932, takže je na místě být shovívavý, ale když se podíváte, jaké jiné pecky vznikly v tomto roce, není to pro Get that Girl nejlichotivější. Samozřejmě šlo o nízkorozpočtové béčko, což se na tom odrazilo, ale víc mi vadil výběr herců: nesympatičtí, a to i ženské postavy (hlavní hrdinka, o kterou šlo - byla to bohatá dědička a tři zločinci ji o peníze chtěli obrat, tak ji i zavřeli do sanatoria, kde úchylný a drogově závislý doktor Tito se baví měněním žen, což se mu nedaří a nedodělky mívají smůlu - v podání Shirley Greyové, byla nepříjemná až hrůza ); akce se snaží být "akční", je však mimořádně statická; do toho nevhodné komediální prvky, když postavy jakože legračně zakopnou a upadnou, a taková ta klišé, jak se dvě postavy baví, jedna se otočí zády, a tak nevidí, jak té druhé jsou ucpána ústa a je odvlečena z místnosti, aniž by vydala jediný zvuk, takže ten otočený si ničeho nevšimne, a podobně. A aby toho nebylo málo, scenáristé se taky moc nepředvedli, protože film ledasjaké načaté téma nedořeší. Jednoduchý a lehce zapomenutelný film.

Rumunská kuriozitka, již jsem žel bohu viděl v originále (nebo originálu podobnému jazyku), kterému jsem vůbec nerozuměl, takže moje otrávenost filmem může být dána i tím. Leč nemyslím si to, film by byl asi nudný i v češtině. Je totiž nesmírně statický a ukecaný a kromě posledních - konečně akčnějších - deseti minut se celou dobu neděje nic. Prostě několik cestujících z vlaku uvízne na jednom nádraží a u toho jsou strašeni "vlakem duchů", což ale není nic jiného než pašerácký trik. Že to zní zajímavě? Ano. Je to zajímavé? Ne. Šedesát minut ze sedmdesáti se díváme na nesympatické postavy, jak někde postávají a baví se. Zkraje si dokonce střihnou dvě předlouhá pěvecká (a jednou i taneční) čísla. Film se navíc zachoval v dost odpudivé kvalitě, a vypadá proto ještě starší, než ve skutečnosti je. Snímek je zkrátka zhruba na úrovni špatných českých meziválečných filmů - hereckými nevýkony, hudbou, kvalitou... Špatné. Vážně špatné.

Potkat takovýho brouka, co mi leze po posteli, asi bych vyváděl podstatně víc. A bylo hezky vidět, k čemu se hodí nočník ve stolku v ložnici. Mélièsovy triky ohledně pohybu obřího hmyzu jsou sice hezké, ale proti jiným filmům z raného období nijak ohromující. Spíš jen takové "komorní drama". - Vtip je v tom, že tento snímeček je prakticky totožný s jiným Mélièsovým filmečkem Une nuit terrible (č. 26 v katalogu StarFilmu), tudíž se mělo za to, že č. 26 se dochovalo do dnešních dní, zatímco č. 190, tj. Un bon lit, ne. V roce 2013 ale Pauline Mélièsová přišla s tím, že to, co jsme doteď znali jako č. 26, je ve skutečnosti č. 190, a tedy ona "ztracená 190", čili ve skutečnosti 26, se ve dvou kopiích také zachovala.