Pražské noci

Atmosféra tajemna, staré Prahy a příjemného prožitku. 1) Půvabný film mě oslovuje nejen vtipným scénářem, svébytnou poetikou, příjemnou hudbou, ale především obrovskou atmosférou, která by se dala krájet. Jako kdybych četl dobrou báseň - při každém novém přečtení objevuji nové a nové kouzlo. 2) Hlavním nedostatkem snímku je jeho nevyrovnanost. Povídky mají různou úroveň (Brdečkův Poslední golem *****, Makovcův Fabricius a Zuzana*** a Otrávená travička**, Schormovy Chlebové střevíčky***), film obsahuje zbytečně natahované, rozvláčné i nudné momenty a chvílemi až realizační úlety (Velký vůz). 3) Pobavil mě brněnský Internacionál v roli pražského luxusního hotelu. (04.02.2011)

Film, o němž jsem až doteď neměl ani tušení a jehož objev pro mě byl velkým překvapením. Jen u toho to ale bohužel zůstalo a nějaký zásadní divácký zážitek se nekonal - neoslovila mě ani forma ani obsah, a osobně jsem to místy shledal takřka nesnesitelné, resp. krajně nudné. Je to škoda, protože úvodní rozjezd - cca. prvních 11 minut - s Milošem Kopeckým (který zde dokonce pronese několik replik v angličtině, což jsem v žádném jiném jeho filmu nezažil) mi přišel vyloženě skvostný, vyskytuje se tam hned několik krásných žen, a hraje k tomu nádherná hudba Zdeňka Lišky, takže mě vyloženě mrzí, že mě to TAK MOC minulo, a obávám se, že za pár týdnů si už ani nebudu pamatovat, o co tam vlastně šlo, protože mě to skoro uspalo k smrti. (09.03.2021)

Je až překvapující, jak málo českých filmů čerpá z prostředí tajemné staré Prahy, opředené strašidelnými legendami. Pražské noci představují výjimku. Milena Dvorská, která se mezi tím proměnila z telecí Marušky Mámtěrádajakosůl v neobyčejně krásnou ženu, vypráví Kopeckému tři tajemné legendy. Gotickou, renesanční a rokokovou. No, každá je jakoby žánrově někde jinde, každou točil někdo jiný, je to nevyrovnaná trojice. Ale rozhodně mají žádoucí atmosféru, nápadité obsazení (např. Josef Bláha jako rabbi Löw) a příjemně se na to kouká, jako na všechny tehdejší české filmy, které se nezabývaly současností. 70% (23.01.2006)

Nemá cenu zde mluvit o třech povídkách, spojující čtvrtá linie možná nemá takovou stopáž, ale s přehledem zastane funkci čtvrté povídky. Dlouho jsem tento komentář nechával čekat ve frontě, a ani nyní pořádně nevím, co si o Pražských nocích myslet. Skutečnost, že vznikly v době vrcholící tzv. nové vlny, totiž snímku pomáhá a zároveň ubližuje. Ona pomoc - hledání a používání nových výrazových postupů, stylizací, syrovost obrazu a úspornost dialogových a scénických prostředků, dojem, že se nacházíme přímo v obraze, vidíme každou kapku potu na čele padlého rabína - se maximálně projevuje hlavně u prvního příběhu Poslední golem (****). Perfektně zvládnutý scénický minimalismus vytváří spolu s temnou hudbou ohromující dojem, který je nejsilnější ve scéně oživování golema, a směle zakryje snadno odhadnutelnou pointu (jasně danou i tím, že dívka nemluví). Navíc Josef Bláha coby rabi Löw se svou démoničností směle vyrovná Klusákovu odpadlému rabínovi. A je-li golem majstrštykem co do mysterióznosti, faustovské Chlebové střevíčky (****), druhá povídka v pořadí, si uzurpují označení nejstrašidelnější povídky. Rokokově hravý začátek s rozmarnou hraběnkou, jemným lesbickým nádechem polibku s komornou a odmítanými nápadníky postupně přechází k tragickému vyústění se skutečně mefistofelským Josefem Somrem a dramaticky strašidelným danse macabre, které mi z paměti dosud nezmizelo. Být tyto dvě povídky doplněny něčím podobně úderným, mohlo jít o perlu nové vlny. Leč nestalo se tak - a právě experimenty nové vlny učinily z Otrávené travičky (*) muzikál, který nevytrhla ani topless Milena Dvorská, zde okouzlující femme fatale. Povídka však nestojí za nic a jen krátká stopáž ji činí milosrdnou. Tímto oslím můstkem se naváže a vysvětlí spojovací Fabricius a Zuzana (***), která vyloženě komickým závěrem s létajícím autem dost kazí dojem, jakkoli Kopeckého cizinec a hlavně čertovský Hrzánův řidič se snaží děj táhnout nahoru. Ale nepovedlo se, milý Fabricius tajemnou Zuzanu ani neopíchal (to není spoiler, to snad nečekal nikdo) a z povídky zůstal jen rozpačitý dojem. Tak jako z celého filmu. O pražských pověstech se strašidly jsem kdysi psal jednu seminárku, a i proto vím, že materiálu na hororově laděné příběhy by se dalo najít dost a dost. Škoda, že (někteří) režiséři tohoto filmu se rozhodli jít jinou cestou. (13.03.2016)

Skladatel Jak Klusák (autor hudby k povídce Chlebové střevíčky - v novoklasickém duchu, z mého pohledu vyhraněnější než typický Liškův rukopis ve zbývajícm materiálu) coby konkurenční rabín vůči Löwovi Josefa Bláhy v patřičně temné kabalistické Brdečkově povídce byl silně autentický (v rozhodně nejlepším zpracování rudolfinského námětu). Druhé dvě historizující povídky byly více rokokově galatně vtipkující, vůbec ne špatně. Rámcováno současným příběhem Zuzana a Fabricius film dostává silný surrealistický náboj. (16.03.2011)