luke774

Bělovlasý reinkarnátor hollywoodského hororu Wes Craven znovu spojil své síly s Kevinem Williamsonem, aby do srdcí teenagerů s chutí napumpoval trochu toho děsivého adrenalinu. Tentokrát z toho ale nebyl kasaštyk po vzoru Vřískotu – právě naopak – zatímco v amerických kinech bodoval z kraje roku jedno hororové béčko za druhým (Boogeyman, Hlas smrti), o prokleté teenagery nikdo neprojevil zájem. Přitom jejich úroveň není zdaleka tak pekelná, jak by se z prapodivného traileru dalo očekávat. Prokletí jsou typickým příkladem filmu, který je nutné rozetnout při recenzování ve dví. První půlka se nese přesně v duchu úvodní zrockované písničky o Červené karkulce. Žádná velká křeč, jen jednoduše znepokojivé legrácky pro třináctileté teenagery, u nichž dospělý divák těžko pocítí pravé hororové vibrace. Ale může se bavit oddychovým tónem Williamsonova scénáře, v němž je hodně řádek věnováno nadsázce a chytrému roubování klasických hororových schémat a vlkodlačí mytologie na klasické „drama ze střední školy“ made in MTV. Digitální efekty naštěstí ještě šetří síly, takže je dost času užívat si pohodově vypilovaných dialogů (třeba ve stylu „Jsem gay“ – „Co máš z toho. Já jsem vlkodlak.“) a dobrého hereckého obsazení. Ano, čtete správně – Jesse Eisenberg je moc moc fajn a stylovou Christinu Ricci s rozpuštěnými kadeřemi („vlkodlaci se vyznačují sexuální přitažlivostí“ :-) oceníte hned, jakmile Craven z cesty odstraní Shannon Elizabeth a jí podobné. Zatímco Shannon jen tupě ječí, vystrkuje kozy a vy se modlíte, aby brzo chcípla (protože ten jekot stejně vypadá jako špatně zahraný smích), Christina se svýma uhrančivýma očima a sexuálně devastujícím pohledem umí zahrát i víc, než jen pár základních emocí (pravda, v tomhle filmu o moc víc než ten základ nepotřebuje). Druhá polovic už je o nějakou tu námořní míli slabší. Nekonečné „někdo stojí za tebou“ lekačky už lezou na nervy a s příchodem digitálního vlkodlaka, který nahání asi tolik hrůzy jako tlačítko Enter na klávesnici (a co do triků hravě překonává Van Helsinga s kočkami z Ohnivého oceánu dohromady), Cravenova režijní invence ustupuje ve prospěch přímočaré a stokrát viděné hororově-akční „katarze“. Jako by se Prokletí zlomilo velmi pěkně natočenou scénou v zrcadlovém bludišti. Pak potvora poprvé vyskočí a z nezávadného napínání se přesuneme k očekávané, přeplácané a průhledně překombinované nudě. Za to bych Williamsona i Cravena nejradši proklel, protože podařený rozjezd lákal na film „na víc než jedno použití.“

Jean-François Richet se ukázal jako velice zručný režisér technického rázu, který se zamiloval do divokých akčních kamerových obletů a detailů na odlétávající munici a je vidět, že klipařská minulost na něm zanechala výrazné stopy. Možná i proto v ostatních ohledech už takový přehled nemá a zejména příběhová soudržnost jeho posledního filmu a v ní obsažený element logiky klopýtá častěji než by bylo záhodno. Stává se běžně, že ve filmu ten samý autobus, který před pár minutami explodoval v dravém infernu a nezůstal u něj šroubek na šroubku (o vysypaných sklech nemluvě), o chvíli později vesele plápolá zevnitř drobným skomírajícím plamínkem a vypadá jako by právě vyjel z výrobní linky. Rovněž otázky „Proč tam ti maskovaní muži chodí stále po jednom, když jich je venku padesát?“ nebo „Proč zrovna tudy, když vzadu by to šlo líp?“ pálí tím více, čím častěji se nesmyslné situace opakují. Takové maličkosti nepříjemně odvádí pozornost od příběhu, který je mimochodem už tak skutečně zajímavý pouze úvodním zvratem, poněvadž poté už jen devadesát minut prakticky přešlapuje na místě a variuje to samé v bledě modrém. Situace splývají jedna v druhou a záchytných momentů pro pozdější zapamatování je jen pár. Můžou za to i zbytečně odfláklé (herecky i scenáristicky) vedlejší postavy (na druhou stranu jsou velice dobře obsazeny) a nedostatek faktoru racionality (spiknutí policejních okrsků je tak okatě narobouvané, že se po menším zamyšlení musí klepnout do čela i desetileté dítě). Podtrženo, sečteno, remake Okrsku je precizně odvedeným řemeslem, které atmosféře Carpenterově originálu nesahá ani po kotníky, ale současnou akční šablonu vyplňuje beze zbytku a ještě přitom občas stačí uštědřit pár opravdu nečekaných žánrových vyústění. Pokud vypnete mozek a nebude očekávat nic jiného, než lehce nadprůměrnou řežbu s kvalitní vizuální stránkou, nemůžete být zklamáni. A mimochodem, Hawke s Fishburnem (zejména ten) jsou skutečně výborní a pokud někde za sedmero horami existuje něco jako filmová chemie, tady vládne drsný import ;).

Jako fanoušek SW nemůžu dát míň, chvílema to vypadalo na trochu nudy, ale druhá půlka to všechno zlepšila a takový závěr jsem si přesně přál. Hlavní hrdina? No přeci Darth Vader, který je tam naštěstí dýl než Luke v epizodě VII, ale jeho sestra je na tom bohužel stejně :D

Občas si po zhlédnutí nějakého filmu vzpomenete na trailer a pomyslíte si: "Já už tehdy věděl, že to bude super(hovadina)". U Hostage vás tahle nálada popadne už zhruba po první půlhodině, kdy film začne víc než thriller připomínat reklamní šot nějakého hollywoodského architekta. Ne že bych Florantu Sirimu (Vosí hnízdo) zazlíval jeho obsesi pěknými tvary baráků, aut nebo lidí, ale celý příběh se plus mínus odehrává v jedné luxusní vile a Siri místo, aby ždímal charaktery, jen objevně zkoumá snad každou stěnu (po zhlédnutí bych ty interiéry uměl nakreslit poslepu). Rozhodně vás nevytrhnou z nudy artistické úvodní titulky a podpásový flashback s Willisem zarostlým stříbrně protkaným vousem. Popravdě se jedná o to nejlepší z filmu, protože při výrobě traumatu pro hlavního hrdinu snímek alespoň připomíná hollywoodský thriller. S přechodem do "současnosti" už se přes veškerou Siriho snahu brodíme v televizním měřítku, scenáristicky i vizuálně. Čas od času sice režiséra napadne zacitovat Bibli, což ovšem v kontextu vyznívá neuvěřitelně směšně. Evropsky ujetá stylizace náhle přepadající tradiční hollywoodskou kostru zkrátka nefunguje. A Willis? Ten to dopracoval - pořád s ním někdo zametá, prvoplánové postavy naštvaných teenagerů stráví před kamerou víc času než on nebýt té poslední přestřelky, zřejmě byste mu akčního hrdinu vůbec nevěřili. Což měl být evidentně záměr, stejně jako "překvapivé" větvení příběhu. Obojí krachuje na celé čáře a Willisovi prostě nehláškující loseři nesluší. Radši ať rychle servíruje Die Hard 4, ovšem bez Siriho na palubě. Pak možná zapomenu na tenhle zmetek

Přiznám se, že Matthew McConaughey se mi v roli akčního řízka líbí už od Království ohně, kde jeho Van Zan doslova ukradl Baleovi snímek pod rukama. A navíc mě letos těžce zklamal lovec pokladů Nicolas Cage, takže jsem od Sahary čekal trochu víc než vyšisovanou hollywoodskou filmařinu, opírající se o brakové romány s legendárním hrdinou Dirkem Pittem. Teď určitě čekáte, jak se budu rozepisovat o velkém zklamání, ale... vedle jak ta jedle. Zelenáč Breck Eisner, který absolvoval teprve před deseti lety a zatím nic kloudného nenatočil, sice ze začátku drží snímek v nízkých otáčkách a k dobré pohodě přispívá jen mužný McConaughey a mírně bondovský soundtrack, ale pak vybuchne člun plukovníka Sandeckera, Dirkova chlebodárce a pro Eisnera jako by to bylo startovním výstřelem. Náhle začne dávat všechno smysl, z Lamberta Wilsona se opět stane ukázkový záporák a McConaughey se Stevem Zahnem začnou tvořit sehranou dvojici (jen ta Penelope Cruz v roli krásné doktorky je tu nějak z nutnosti). Dirk zprvu hledá konfederační loď (uprostřed pouště), na které by se mohl ukrývat velký poklad, ale zápletka se brzy stočí k znečištěné vodě a než se nadějete, stojí před vámi nejnabušenější eko-thriller všech dob, s přehledem likvidující Aljašku v plamenech (ne že by to bylo tak těžké). Finále pak připomíná to nejlepší z Indiana Jonese, takže s klidem odpustíte nadbytečnou Penelope, omletou zápletku se znečištěním vody a konec konců i tu mírně béčkovou fasádu. Eisner je machr a nabízí zábavu, ve kterou letos mnozí jen doufali. Už se těším na jeho další počin.

Začněme čísly. The Hard Godbye - 10*, Big Fat Kill - 7*, That Yellow Bastard - 8*. Celkově solidních 8* s malou rezervou pro další zhlédnutí. Scénář podstrkuje na divácké talíře precizní materiál, povídky jsou sice spojeny trochu násilně (postavy ze všech příběhů se prostě musí potkat), ale čert to vem, hlavně že to funguje. Divák není ušetřen sofistikovaně stylizovaného násilí (do "písmene" kopie comicsu, některé výjevy skutečně ještě na plátně nebyly) a v momentech, kdy je opravdu nejhůř (Wood bez údů), Rodriguez fešně přepne do kresleného přelivu. Formálně může mít k Sin City jen málokdo výtky. Obrazový přepis se drží comicsu zuby nehty včetně směru nasvícení, úhlů pohledu, odstínů. Je paráda sledovat i obyčejná digitální pozadí, které navozují správnou noir atmosféru města vyprahlých existencí a bídných pošuků. Kulisy neruší. Originální, troufám si říct, že bezchybné. Sin City bohužel stojí a padá s herci, jejichž slavná jména nejsou ani zdaleka zárukou toho nejlepšího zboží. Pokud pominu geniálního Rourkeho (geniálního, pokud jste to slovo minuli ;) a nekompromisního Willise, je tu druhá strana barikády s podivnou dvojkou Benicio del Toro / Clive Owen, kteří překypují podivnou sterilitou a nemají v sobě tu správnou špetku drsného koření. I proto je story č. 2 tím nejslabším článkem celku. Kapitolou samou pro sebe je Jesicca Alba, která vypadá fantasticky, dokud se nepokouší o emoční výjev. Mimochodem, chemie mezí ní a Willisem zdaleka nefunguje a je tím největším zklamáním na celém filmu (jelikož je tato emoce v povídce naprosto směrodatná a na plátně selhává, není téměř vůbec zřetelné Willisovo pozdější odhodlání udělat to, co musí). Rodriguez jako precizní řemeslník v zásadě nezklamal. Ví, kam co patří a je stále dobrým vypravěčem. Až moc dobrým. Všechno, co je na Sin City špatně, není jeho vina. Některé hlášky prostě nevyzní stejně úderně jako na papíře a někteří herci zkártka nejsou prohnilé postavy ze Sin City, ani kdyby se snažili sebevíc. A filmu tak chybí to cosi, pro které byste byli ochotni milovat ho až za hrob. Jsem však přesvědčen o tom, že se Rodriguez dostal přesně na tu hranici, kam se může v převodu Millerova comicsu normálnímu smrtelníkovi povést zajít. A pokud to nevyznělo dost jasně, Sin City stojí za Hřích a není zklamáním, které mohla přehnaná očekávání z obřího hypu přinést. Za to díky.

Gracie Hart je "back", i když jí nikdo nevolal a odneseme to samozřejmě my, poctiví diváci. Sandra Bullock v posledních letech ne a ne nakopnout bývalou formu a tak se producenti rozhodli, že jí trochu vypomohou nějakým sequelem. A Slečna drsňák byla bohužel první na ráně. Takže se s agentkou FBI, předelanou na Missku, která touží po světovém míru, setkáváme znovu, jen pár týdnů po soutěži. Vzhledem ke své slávě je nepoužitelná pro práci v terénu a tak se stává novou tváří FBI na tiskovkách a v médiích. Jinými slovy: Je z ní opět Misska, tentokrát ovšem bez pohledného přítele (Benjamin Bratt raději utekl), zato s naštvanou černoškou po boku a plytkým televizním režisérem za kamerou. Co nepokazí tenhle hvězdný tým a William Shatner v pozadí (styď se Kirku!), o to se postará scénář Marca Lawrence, který je dutý od hlavy k patě (ne Lawrence, ten scénář... i když ;) a připomíná spíš špatně zrecyklovaný hajzlpapír, než malou hollywoodskou komedii. Sandra je až příliš nevýrazná, dobrých vtipů je málo, těch špatných příliš a odevšad útočí pestrobarevné oblečení. Něžnější pohlaví to možná vidí jinak, ale já jsem trpěl. Relativně vysoké hodnocení jen za občasné záchvěvy á la Sandra Bullock v domově důchodců. Docela jí to tam slušelo, možná by tam měla přesídlit (ano, nejsem velký fanoušek jejích půvabů a už vůbec ne jejího "herectví" :).

Tak přesně takhle má vypadat zpracování comicsu. Sam Raimi zkrátka nepopřel svůj filmařský talent a stvořil tak, alespoň pro mě, nejlepší comicsový film

Byl jsem k tobě chladný, lorde Lucasi a omlouvám se za svojí aroganci. Jenže kdo by ti věřil po nemastné neslané Epizodě II, že ještě dokážeš Hvězdným válkám narovnat páteř? A přesto jsi nakonec vítězem. Ve stínu zrodu Darth Vadera lze snadno zapomenout na Jar-Jara, rozesmátou Republiku plnou pastelových barev a zbytečných dějových odboček, dokonce i na rozpačitého Haydena Christensena z druhé Epizody. I ve třetí Epizodě sice zůstává pouhým učněm, kterého v každé scéně nekompromisně přehraje Ian McDiarmid (ten si konečně užívá svých 150 minut slávy a nese na bedrech celý osud Epizody III, bez něj by celá tragédie nebyla ani poloviční), nicméně když jde do tuhého, dokáže vytasit hlasivky a sehrát s Ewanem McGregorem drámo jak se patří. Poslední Epizoda sice jede po předem vytyčených kolejí a vy si jenom odškrtáváte na dlouhém seznamu, co se ještě musí stát, ale Lucasovy režisérské midichloriany se vzepjaly k životnímu výkonu a ve výsledku jsou tak dvě starší sestřičky téhle nové HODNĚ dlužny. Už od úvodní bitky s hrabětem Dooku to vypadá jako úplně jiná liga, konečně znovu koukáme na Hvězdné války, ne jejich snaživý odvar. V dramatickém oblouku, který Lucas ve druhé polovině filmu zručně buduje se pak ztrácejí menší "ale" - neživotnost akčních scén, poměrně zmatené duely se světelnými meči (zlatá Epizoda I nebo původní trilogie, tady už se hraje jenom na efekt), trochu moc zbrklé Anakinovo rozhodování a velmi rychlé zakončení, jako kdyby vám někdo sebral talíř uprostřed večeře. To byl ale pocit, ve který jsme všichni tajně doufali. Takové to galaktické dilema. Důležité je, že jsme jako fanoušci alespoň jednou mohli okusit pokračování původní trilogie tak, jak jsme si ho představovali v nejdivočejších snech. Možná budou některé kladné dojmy poháněny čistě tím, že nám Lucas jenom dal to, co jsme chtěli vidět, ale upřímně - když Williams hrábne do smyčců a Anakin s Obi-Wanem si to všechno začnou "vyříkávat", může Lucase podezírat z vypočítavosti jen naprostý blázen. Síla s vámi, tohle je konec, který jsme si zasloužili. Snad to ustojíte bez slz. (p.s. autor nahlédnul do své duše a po druhém zhlédnutí odolal svodům temné Síly, takže snižuje hodnocení o jeden stupínek, sorry Jediové ;)

Naprostá pecka, ani chvíli jsem se nenudil, i když tam vlastně jenom žvatlali