LilySever

Hvězdy zejména za myšlenku, která obvykle v populární korejské tvorbě doslova chybí. - V tomto případě jí je: Rodíme se již s netvorem uvnitř nás, nebo jsme jeho postupnými tvůrci?

Hypnotický příběh s roztříštěnou narací, s časem vtěleným do prostoru, s neviditelnou hranicí pravdy a lži, skutečnosti a fantaskna či fantasmagorie, příběh naplněný snad šílenstvím, snad prohrou života se smrtí, ale zejména lidskou myslí v té nejčistší podobě a lidskou existencí. Osud proudu filmové nové vlny a literárního nového románu tak ukazuje, že tento směr zůstal dodnes životný, ale jen ve své filmové podobě.

Sentiment a kýč mi obvykle nevadí, ale v této podobě mě postupně začal nudit (leitmotiv velmi zajímavý, ale vše ostatní pro mě lehce zapomenutelné). Nicméně seriál obsahuje velmi příjemný soundtrack.

Fitzgerald napsal zdánlivě červenou knihovnu, která ovšem s červenou knihovnou ostře konstrastuje, porušil v knize všechna pravidla tohoto žánru a pointoval ji tragickým střetem iluzí a deziluze. Luhrmann vytvořil kýč, který ovšem ve svojí kýčovistí nejen něco ztratil, ale i získal. SPOILER!!! Jsme konfrontováni vizualizovaným kýčem, který plní mysl postav, a tento svět lesku a krásy byl rozrušen Gatsbym (elementem opravdovosti uprostřed kočičího zlata). Avšak pro tuto společnost není těžké zase si zacelit svoje rány a znovu začít žít svůj povrchní, uspěchaný a konzumní život.SPOILER!!! Navzdory tomu že verze ze 1974 byla výstižnější a realističtější, tato hektická a hyperbolizovaná varianta má svoje těžiště právě ve své kýčivosti (stejně jako autor ve své stylizaci do červené knihovny). Hraje si na brak, ale za tím vším by film měl sdělovat něco hlubšího, místy se mu to daří, ale místy se přes hranici kýče dostat nemůže.

Žiješ-li život jako hru, můžeš se i ty sám stát hračkou, protože hraješ-li si s druhými, oni si začnou pohrávat s tebou. A proto nezapomínej! Hračku dítě vždycky nakonec odhodí. Netradiční seriál, který podle anotace slibuje stokrát viděné, donutí ovšem člověka buďto mu porozumět, nebo jej nepochopit. Tento seriál má výraznou nevýhodu v předporozumění, které se v potenciálním divákovi může vytvořit, inzeruje, čím bude a ve skutečnosti čím není, přitom neprozrazuje, že není důležité se na něj jen dívat, ale i u něj přemýšlet. Všechna korejská dramata mají v rámci každého žánru velmi podobnou fabuli i syžet a za odklonění následuje trest. Zatímco zde se tvůrci soustředili na psychologický a morální vývoj hlavního hrdiny, rozehráli desítku různorodých a velmi působivých žen, vystavěných bez povrchního principu černá-bílá, následkem toho museli upozadit romanci (což v rámci zpracovávaného námětu je plus). Místo lásky až za hrob je akcentovaná láska jako přátelská blízkost a možnost mít na koho se spolehnout (což je pro mě další plus). Nicméně tu nechybí milostný trojúhelník, jenž vzácně není jen na ozdobu. Na druhou stranu, hlavní hrdinka Kim Bo-tong byla pro mě asi největší oříšek, v prvních dílech její jednání působilo přehnaně a slaboduše, postupně se ale ukázalo, že je velmi bystrá a přemýšlivá, nakonec si ji lze snadno oblíbit navzdory tomu, že jistou komplexnost postrádá. Pokrytectví, bezstarostnost a zaslepenost jsou vlastnosti, které kolem sebe šíří Ma-te. Kde mohl, tam hledal jednodušší cestu, jen natahoval ruku a nic nedával a pak se roztříštil o svůj vlastní obraz v zrcadle, které mu nastavilo deset žen. Jeho postavu považuji za jednu z nejzajímavějších v k-dramalandu, protože je první, z něhož jsem měla pocit, že ztrácí půdu pod nohama z důvodu ohrožení vědomí své vlastní identity. (U něj mě také zaujalo, že vztah matky a syna není jen nutná část jeho charakteristiky, která by se odbyla v prvním díle, ale provází nás celým seriálem.) David je sice skladkobolným druhým hrdinou, které nepovažuji za dobře vytvářené charaktery, ale nakonec v rámci své kategorie má nečekaně velké kouzlo, nadto mě velmi bavila interakce a vztah přátelství-nepřátelství mezi ním a Ma-tem. Někdo tvrdí, že příběh je nudný nebo špatný, mě přijde ve své podstatě geniální, i když v rámci zpracování (špatná režie, nepříliš práce s kamerou a rušivé střihy) má výkyvy nahoru i dolů, ve výsledku působí neučesaně a neuvěřitelně uspěchaně (což naopak někde ubírá vývoji věrohodnosti). Drama nám místy podává didaktickou linii, ale je dávkovaná nenápadně, nenásilnou formou, a hlavně docela realisticky bez přílišné idealizace - spíše než trest za špatnost následuje smír. Problém je s žánrovým zařazením mísí se tu tragikomické prvky, trochu groteska, ale nechybí ani zapamatováníhodné čistokrevně komické scény, neuskutečnil se tu jen přechod od komedie k melodramatu, protože vztah komedie-drama trvá téměř po celou dobu. Nesmíme zapomínat, že jsme v populární tvorbě, která na konci vše vyřeší a rozbitý svět zase složí (co zůstane nedořečené ve mě budí znovu iluzi reality, protože v realitě se také vše nevyřeší). Pro mě byl opravdu nevídaný zážitek sledovat tříštící se hrdinův omezený svět falešných jistot a jeho povrchního neautentického života, přičemž za těmi střepy se nenacházel vždy jen reálný svět, ale někdy tam byla i naprostá tma. Do třetího dílu jsem uvažovala o třech hvězdách, následně o čtyřech a pěti, čtyři hvězdy jsem dala Master of the Sun, který ohromoval velkolepou výpravou, dramatickým dějem, roztomilým vztahem a vyprofilovanými postavami, ale pod tím vším něco chybělo, z toho důvodu i přes jasná selhání ve formě tohoto seriálu, dávám pět hvězd za myšlenku, kterou alespoň nastínili (i když ke konci se jim začínala drobit). Doporučuji všem, kteří chtějí vidět v korejském seriálu něco jiného, než dokonalý příběh, jenž ale uvnitř vypadá jako bublinková čokoláda, toto je pralinka s hořkosladkou náplň. (Pátá hvězda za odvahu odklonit se od typických korejských syžetů.)

Větrná hůrka adaptovaná jako telenovelový kýč.

Svět není ani dobrý ani špatný, svět je absurdní a stejně tak život. Nemyslím si, že by tento film měl být srovnáván s čímkoliv jiným než s románem 1984, vyznění tohoto filmu totiž neodpovídá podobně laděným antiutopickým snímkům, naopak se jedná o velmi kvalitní film, který nezanechává po sobě nic jiného než znepokojení a další otázky, protože on není ten, který na ně jednoznačně odpoví. Konce si velmi cením, protože si tvůrci uvědomují, že nevypráví o budoucnosti, ale o současnosti, o tady a teď, o aktuální problematice, v níž každý den žijeme a akceptujeme veškerou absurditu bytí. Spoiler!!! Tento fikční svět je zachvácen řádem, proti kterému lze revoltovat, nebo ho akceptovat, ale revolta znamená tvrdit, že Slunce se točí kolem Země. Přiznáním nesmyslnosti bychom zničili křehkou strukturu, kterou jsme vytvořili a která funguje, a svět by se nám rozprskl do absurdity, kterou odmítáme vidět. Spoiler!!! Dále bych již jen opakovala uživatele VanToma a Tannera.

Všichni nosíme masku a ať je jakákoliv, chrání nás před okolním světem, když ji ztratíme, jsme zranitelní. Za zdánlivě samoúčelnou korejskou komikou se ve skutečnosti skrývají lidé v maskách, kteří si tak chrání svůj svět bezpečí. Každý z z protagonistů je sice v jiné ulitě (nepřístupnost, vlezlost, upozadění), ale všichni bojují o existenci sebe sama ve světě toho druhého. Je to pro mě jednoznačně překvapení roku a celkově i v rámci celé korejské seriálové tvorby. Troufnu si říct, že je to myšlenkově zatím nejinvenčnější drama, které jsem viděla.

Mě si scénáristka tímto podbízivým, předraženým a zároveň "levným" korejským plastem nekoupí. Asi tak bych shrnula svůj zážitek z tohoto seriálu. Rozčarování přišlo již v prvních minutách: směšný a stereotypní pohled na Ameriku (a později celkově na korejskou romantiku), nezajímavý hlavní hrdina a vysloveně nepříjemná hlavní hrdinka navíc s nepropracovaným, rozpadávajícím se charakterem. Následovaly pro mě hodiny vyslovené nudy. Pod vším tím pozlátkem, exotickými krajinami, nádhernými tvářemi idolů a vášnivým polibkem (který mi do korejské populární tvorby pro náctileté vůbec nesedí) se skrývá pár drobků příběhu, a to zejména ve vedlejších liniích. Pokud bych seriál měla k něčemu připodobnit, nejvíc ze všeho mi to připomíhalo High school musical v melodramatu. Ačkoliv jsem velký fanoušek PHS, toto dorama a i sama herečka mi vzaly snad všechny ideály, které jsem korejské tvorbě dosud přisuzovala. PSH mi letos připravila dva šoky, zatímco její zimní seriál Flower boy next door mě překvapil tematizováním lidské křehkosti a zranitelnosti, tento mě znechutil. / Přiznávám, že jsem viděla něco přes polovinu seriálu a neplánuji ho dokoukat.

Ačkoliv jsem generace, pro níž tento film vznikal, a navzdory tomu, že jsem ho viděla ve správném věku, pamatuji si jen to nekonečné zmatení, které jsem si z něho odnesla - jak je možné, že již skončil, vždyť co do děje ještě nezačal! Oplýval barvami, americkou umělohmotností a naprostou absencí scénáře, který očividně čerpal některé prvky z Pomády (kterou také nikdy dobrovolně nevyhledávám). Dokážu sice odpustit hodně, ale naprostou absenci jakékoliv poetiky a "svoucnosti" ne.