Mertax

Říká se, že podruhé je to lepší než poprvé. Už víte, co čekat, lépe se znáte, jste poučení z minula. Dvojka je přesně taková, což však znamená, že tentokrát to dře. Odrzlý antihrdina nemá čím překvapit, vrací se známé postavy, které se nijak nerozvíjejí, a zůstávají slabiny jedničky jako nevalné triky, nevyvážené střídání tónu a smršť popkulturních narážek, která teď už působí křečovitě. Zase se Deadpool omluví za nedostatky filmu přímo do kamery a nic s nimi nedělá, zase je tam fórek o strap-onu a zase cáká krev a létají nadávky. Sekvence s výsadkem nového týmu je nápaditá a dokáže v rámci vyprávění překvapit, jinak je to však příliš opatrná sázka na jistotu. Raději tedy trochu neohrabanou a místy upocenou jedničku, z které je cítit počáteční vzrušení tvůrců, než tohle viagrou podpořené druhé kolečko. [Kino, 2D]

Shane Black se vrací k buddy cop komedii, žánru, který v 80. letech oživil. Napsal totiž scénář ke Smrtonosné zbrani, v níž spároval dva zcela odlišné typy lidí. Stejně je tomu i u Správných chlapů. Film v sobě mísí prvky crazy komedie, krimi noir a akčního žánru a k tomu je ještě zasazen do 70. let, takže tu máme retro pro milovníky kotlet, barevných svršků a zvonových kalhot./// Gosling poprvé hraje v komedii (pokud nepočítáme dramedii Bláznivá, ztracená láska) a vtipy podává s lehkostí a bez křeče, což mu však umožňuje scénář, který neobsahuje vyloženě hluchá místa. Lokace se rychle střídají, příběh se rozvětvuje, rány padají, kulky lítají a jedinou konstantou v rovnici je špičkování mezi oběma protagonisty. Avšak při vzpomínce na Gladiátora, kdy Crowe v dnes již kultovní scéně říká, že je Maximus Decimus atd., můžeme jen zamáčknout slzu, protože jediné, co je tady maximální, je jeho obří panděro. Crowe dospěl do taťkovské fáze, působí unaveně a téměř až znuděně a možná už ho čekají jen podobné role. Pokud mu však bude parťákem Gosling a Black se žánrově vymezí, mohla by z toho být i trilogie. Slabinou filmu však je, že i když se párkrát asi hodně nahlas zasmějete, po pár dnech jsou veškeré dojmy pryč. Chybí výraznější hláška, která by se dala citovat, nebo nabitá scéna, kterou byste si s chutí pustili znova. P.S. Pro fanynky Goslinga: herec si během filmu oblečení nesundá a tvář mu trochu hyzdí pornoknírek. [Kino]

Politická satira se v českých televizích příliš neobjevuje a v kinech bychom tento žánr hledali jen stěží. Blaník je sice za hranice Czechie nepřenositelný, není to ale nutně vada. Česko je totiž v rámci Evropy a v porovnání s Velkou Británií nebo SRN tak nevýznamnou, že tamní obyvatelé jen těžko vědí o Zemanovi ve člunu nebo prezidentské kampani Horáčka. Byť je třeba říci, že zahraniční seriály (Jistě pane ministře/premiére, Je to soda) mají takový humor, že smějete i bez přehledu o politice dané země, a to i s časovým odstupem./// Slabinou celovečerního Blaníka však je, že v rámci jeho stopáže vidíte tytéž vtipy a narážky opakovaně, ať už jsou to neustálé záběry Tondových luxusních bot nebo šikana jeho asistentů. Pro některé diváky může být také fyzicky nepříjemné sledovat těkající obraz na obrovském plátně, kdy je místy opravdu nekomfortní, jak kameraman skáče od detailů na polodetail a pak hned na celek v neskutečně rychlém sledu./// Tvůrcům se podařilo sehnat značné množství známých tváří, které v malých roličkách excelují. Ať už jsou to hmatatelní představitelé imaginární pražské kavárny nebo mistr etikety. Je však lepší neprozradit konkrétní jména. Sice to není sžíravá politická satira a tvůrci se trochu bojácně vyhýbají kontroverzním tématům jako dezinformační kampaň proti Drahošovi či okamurovci a jejich vzestup. Není to dokonalé, nebudete se smát pořád, film je však solidním zhmotněním levného on-line seriálu na plátnech kin, který dokáže do 95 minut vměstnat hodně příkladů české malosti, vyčůranosti, ale i zábavnosti. Rozhodně však nelze doporučit snímek těm, kteří se o politiku nezajímají a nesledují současné dění, neboť naprostá většina humoru pramení ze znalosti našich politických reálií, k*k*ti! [Kino]

Excelentní konverzační melodrama s černým humorem, autenticky křehkým Day-Lewisem, rozkošně upjatou Manvillovou a neproniknutelnou Kriepsovou, které dokáže silně vtáhnout a držet se vás i dlouho po skončení. [Kino a Krrr v 70mm]

Nepřipojuji se k nekonečným nářkům českých kritiků a diváků, kteří Ligu spravedlnosti považují za neskutečně slabý a mizerný film, dokonce prý horší než Batman vs. Superman. Casting hrdinů je velmi zdařilý. Jason Momoa sice už asi potřetí hraje nemluvného a drsného hrdinu s černými očními linkami, ale na Aquamana se hodí. Zamrzí však, že se jeho postava z části a hlavně dost rychle promění v superhrdinu, který infantilně pokřikuje. Tuto úlohu totiž perfektně ztvárňuje Ezra Miller coby nezkušený a dětinsky nadšený Flash. Cyborgova postava bohužel nemá příliš prostoru a Batman působí spíše jako bohatý manžel, který všem platí dopravu a vybavení. Další slabinou je ohavně digitální záporák a také to, že zábavná epizodka se zlým S (který se příhodně probere nahoře bez) končí až příliš brzy. Přesto je však LS dobrá zábava na jedno odpoledne – režisér se konečně zbavil tmavých filtrů a příběh se netočí jen kolem jedné či dvou postav a je tu i nějaký humor. Film plní svůj cíl, kterým je v duchu klasických komiksů vyprávět prostý příběh o hrdinech, kteří zachraňují druhé. Žádná nadstavba, žádné komplikovanosti. Nebylo snadným úkolem ve 120 minutách představit tři zcela nové postavy, první akt filmu je tak de facto jen sledem nesouvisejících epizodek. Avšak je opravdu třeba propracovanější motivace týmu a je nutné, aby každá postava měla svůj vlastní film, kde by se představovala? Jak praví klasik, tak s velkou silou přichází velká zodpovědnost, a proto se hrdinové musí seskupit, zanechat své (mnohdy neuspokojivé) životy stranou a prostě zachránit svět. P.S. IMAX filmu přidává pár procent, to se však nedá říci o 3D efektu, který téměř ničím nezaujme. [Kino, IMAX 3D s titulky]

Byť má zápletka dobrý potenciál, o příběhu se dozvíme jen velmi málo. Strukturu filmu tvoří flashbacky a flashforwardy, ze kterých režisér sporadicky prostřihává do ošumělého tábora, kde se nic zajímavého neděje. Chybí jakékoli budování napětí, ale u Travelatoru totiž vůbec nejde o postupnou gradaci nebo neotřelé akční scény, ale o čistě pocitové zážitky, které protagonistovi přinese stav vědomí změněný drogami a také jeho intenzivní vnímání dosud nikdy nespatřeného hedonismu. V pestrobarevném Vegas se setkává se svůdným luxusem, pompézními stavbami, přitažlivými striptérkami, gamblerstvím a hlavně také možností získat cokoli od zbraní přes omamné látky./// Vytvořit kontrast na přesvíceném americkém ráji konzumu a šedivých barvách ohyzdných ubytoven se jeví jako velmi prvoplánový krok. Šeď omšelých příbytků zde nicméně neslouží jako instrument pro citové vydírání, byť Slav se k zločinu odhodlá jen proto, aby získal peníze na léčbu matky. Do tábora se vracíme jen v několika krátkých scénách, které nepůsobí jako přehlídka utrpení./// V neonovém městě nabitém agresivní energií se Slav sice necítí přirozeně, to však řeší přepnutím do jediného módu – herního, ve kterém dosahuje pocitu, že má vše zcela pod kontrolou. Režisér rámuje Travelator promyšleným snímáním, kdy film začíná POV záběrem postavy v počítačové hře a končí tímtéž hlediskovým záběrem, ovšem již sledujícím reálnou postavu se zbraní, kde „reload“ už neexistuje…Svérázný styl je navíc podpořen tu elektronickou hudbou či metalem a jindy zase kostelními chorály, což vytváří atraktivní kombinaci poloh od tupého zírání na plátno přes podupávání do rytmu až k nadpozemským náladám./// Film není šílenou halucinací jako Vejdi do prázdna, komediální jízdou typu Pařba ve Vegas a ani tripem jako Strach a hnus v Las Vegas, přesto si z každého filmu něco vypůjčuje a tvoří svébytné dílo, které funguje i bez lajny v přítmí kinosálu. [Febiofest 2015]

Skvělý Serkis a triky zase o něco dál. Těžko se však dá zopakovat onen údiv, kdy příslušníci rodu Homo sapiens sapiens lovili na podlahách kin své čelisti, když se na konci původní Planety opic dozvěděli šokující zvrat. Válka o planetu opic Matte Reevese, který točil i dvojku, žádné podobné překvapení nenabízí. Utlumuje témata, která zaktualizoval zejména první díl (práva zvířat) a soustředí se na příběh jedince. Překvapivě se jedná o téměř komorní snímek, ve kterém většinu stopáže sledujeme detaily na tváře hominidů, které vede Caesar. Nevydává se tak cestou typického letního blockbusteru na jedno zhlédnutí, ale rozhodně není filosofickou sci-fi velikosti třeba 2001: Vesmírné odysey. Je však na jednu stranu obdivuhodné, jak moc se film se 150milioným rozpočtem soustřeďuje na dialogy a emoce./// Poněkud velkohubě se režisér hlásí k inspiraci Kurosawovými samurajskými eposy a westerny s Eastwoodem, z nichž čerpal téma vnitřního konfliktu hlavního hrdiny. Chytrý šimpanz se totiž během měsíců dostal od znakové řeči a holých vět k složité větné syntaxi, což má demonstrovat vývoj jeho mozku. Spolu s rozvojem řečové centra dochází i k duševnímu vývoji, což je zajímavé sledovat./// Plukovník na rozdíl od vůdce opic nemá na plátně dostatek prostoru, aby jeho postava působila plastičtěji. Harrelsonova herecká kreace je poněkud přepjatá a nepomáhají ani okaté odkazy na postavu plukovníka Kurze z Apokalypsy. Kdyby to náhodou divák minul, zabere kamera nápis „Ape-calypse Now“ hned několikrát, což působí spíše směšně./// Stopáž filmu je dlouhá. Minuty navíc jsou patrné zejména tehdy, pokud čekáte akční sekvence. Ty ve filmu téměř absentují, resp. jsou velice krátké, takže je dobré se nenechat zmást trailery. Je však logické v záběru trilogie očekávat střet, ten se však odehraje spíše v rovině slov, kdy plukovník vysvětluje zajatému Caesarovi svůj ďábelský plán. Mezitím jsou ostatní opice nuceně nasazeny a je vidět, že velitel si užívá vedení svého malého koncentráčku. Reeves, který je zároveň spoluautorem scénáře, se snaží plukovníkovi vtisknout rozpolcenost a lidskost, které má paradoxně více Caesar. Trochu rušivou volbou, která měla odlehčit Caesarovu bolest a zoufalství z toho, že on válku nechce, ale musí bojovat, bylo napsání šimpanze-baviče. Tuto roli zastával v jedničce občas orangutan Maurice, teď je to starší lidoop, který žil dříve v zoo, nemluví tak dobře jako Caeasar a je celkově hloupější. Z toho pramení většina vtipů, které však až příliš narušují vypjatou atmosféru. Tyhlety opičky si zkrátka mohl Reeves odpustit. [Kino, 2D s titulky]

Anthropoid i Atentát se v lecčem zcela vědomě odchylují od faktů a je třeba respektovat tvůrčí licenci a ptát se nikoliv potom, proč má padák jinou barvu, ale jakou funkci tato změna ve filmu má. Pokud tedy nemluvíme o jednom z prvních zpracování atentátu, kterým byl Hitler’s Madman (1943), v němž útok probíhá v lese a Heydricha zastaví žena na kole :). Tady je jasné, že tehdy nebyl dostatek informací. Smrtihlav se svou strukturou narace zásadně odchyluje od tradičního vyprávění, což může na některé působit poněkud neumětelsky. Opak je však pravdou, neboť snímek vykazuje promyšlené postupy uměleckého filmu, kdy si například musíme kvůli výpustkám domýšlet děj. Snímání pak vykazuje zřetelné impresionistické rysy, protože sledujeme spíše pocity a nálady než jen řetězec událostí, v němž jedna scéna zřetelně navazuje na další a osudům zásadních postav se dostává rozuzlení. Mnoho figur z odboje se ve filmu jen jakoby míhá nebo jejich osud sledujeme v závěrečné krátké montáži beze slov, kterou doprovází vážná hudba. Většině scén vévodí klavírní, houslové či varhanní skladby, které téměř vždy vhodně dokreslují atmosféru dané scény, aniž by zneužívaly tklivých melodií pro otravný patos. Heydrich ani na smrtelné posteli nepřichází se zásadním prozřením, jeho ženě se nedostane uspokojujícího ujištění. Scéna končí horečnatým pohledem na rozmazávající se obličej Himmlera a jeho děsivý knír./// Ani Jimenez se vedle režisérů Sequense a Ellise v závěru nevyhýbá touze po větší akci, když parašutistům dává do ruky automatické zbraně a šíří tak mezi diváky letitý mýtus dál. Vhodnou změnou příběhu však byl důraz na vznik přátelství Gabčíka a Kubiše, které tak rámuje film skrze neověřitelnou historku o jejich setkání. Tato volba pak má zcela logicky za následek, že oba muži končí svůj život bok po boku v kryptě, ač realita byla odlišná. A na závěr jeden historický fun fact. Heydrich, respektive jeho řidič, by za předjíždění zleva (tramvaje č. 14 dostal) nejmíň 7 bodů. Poučení? Předjíždět se setsakra nevyplácí… 70 %. [Kino]

Dějové výpustky mezi jednotlivými díly bohužel nepůsobí jako součást promyšlené struktury vyprávění, ale jako scenáristická nedbalost. Kluk hodí Molotovův koktejl na restauraci a v dalším díle žádná reakce? Ředitelka PSD v noci jede za hledaným člověkem a vymluví se z toho? Druhá polovina řady je výrazně slabší. Premiéra zase chtějí unést a nejzajímavější postava je odstraněna. Osobní linie jsou nezáživné (vážná nemoc, nevěra) a nedaří se postavy řádně vykreslit. Kdyby se tvůrci drželi striktně roviny politického thrilleru s extra aktuálním tématem expanzivního Ruska, mohla to být seriálová událost roku, takto je to jen solidní seriál se štědrým rozpočtem komerční norské TV, o kterém si můžeme nechat zdát. 70–75%. [V originálním znění]

Tématem moderní a originální seriál, který očividně pro trans komunitu hodně udělal, soudě tedy podle proslovů tvůrců a herců na různých výročních cenách. Obsazení je sympatické, Tambor našel svou životní roli, dialogy jsou nenásilné. Transparent pro mě však není transcendentní zážitek ani intenzivní dramedie s pronikavým humorem, jak hlásají zahraniční recenze. Jde spíše komorní seriál s příjemnou atmosférou, u kterého však postrádám nějaké zásadní konflikty. P.S. Trochu násilně podané (viz obě dcery) je však sdělení, že jsme vlastně všichni bi, jen to potlačujeme do naší třicítky, v horším případě čtyřicítky.