Othello

Noir je žánr, který má tu kouzelnou vlastnost, že pokud takový film selže ve stylu, stane se strašně srandovním. A u Reminiscence jsem se chlámal místy jak retard. Čímž snímek mimo jiné opět dokazuje, jak ona slavná škatulka "nejlepších nerealizovaných scénářů" není zárukou čehokoli, protože se jedná jen o mizerný rip-off Strange Days (přičemž tohle srovnání nemůže ustát). Se schopnější režií a hlavně scénografií by se zde ustálo ledasco, protože ten námět není úplně špatný, ale už jen kvůli tomu, jak to všechno působí uměle a lacině scénicky vyniká jak přiblble je to napsaný, zahraný a realizovaný. Přesto jsem rád, že se do tohohle retrofuturistického neo-noiru někdo pustil, aniž by se nad něj zkoušel 'poučeně' povyšovat, což je dneska vzácný.

Zjevně zásadní inspirační titul amerických postmodernistů typu Lynch, Tarantino, Jarmusch či Refn. A naprosto pochopitelně, protože ta surreálná cesta Amerikou plnou ztracených osamělých podivínů buduje nejn autentický pocit ztracenosti a vyhaslosti, ale ještě nám umožňuje tajit dech u neuvěřitelných scén policejních honiček. Fotrovské poukazování na to, že mohl tou svojí jízdou ohrozit přeci nevinné lidi, je vlastně takým barometrem toho, na jaké straně zde stojíte. Však tenhle film je o odboji nejen proti pravidlům, ale zejména proti smyslu a racionalitě. Honzovi Kočkovi se samozřejmě za to, že mu sem tam kradu kytky z hrobu, omlouvat nehodlám.

Nesnesitelný newyorský WASPáci hraný nejhoršími tehdejšími herci mají mezidimenzionální romanci. Já chápu, že TV nostalgie je svině a kurzy keramiky u nás mají tradici od základky, ale řekněte mi, jak jste se dokázali na tuhle dvojici napojit? Vždyť ona přísahám za celou dobu nehne mimickým svalem a on je namachrované přiblblo bez špetky charakteru. Nemluvě o tom, že fikční pravidla posmrtné hry tady fungují jenom pro aktuální potřeby vývoje scénáře a když měli tvůrci šanci udělat milostnou scénu mezi Demi Moore a Whoopi Goldberg, tak z ní zbaběle vycouvali. Já doufám, že Zucker tenhle film natočil jen proto, že potřeboval mít materiál ke zparodování do pokračování The Naked Gun.

Začátek toho smutného příběhu o mladém dravém režisérovi, který navzdory studiím a podmínkám nekompromisně prorazil do velké hry. Ta ho ale překvapivě nesežvejkala a nezkonformnila, naopak mu sadisticky dopřála nebývalou tvůrčí svobodu, aby mu ukázala, že veřejnost zase nechce až tak moc ty jeho filmy, ale má ráda ty příběhy o filmařských rebelech. District 9, Elysium i Chappie mají všechny totožné parametry. Neuvěřitelnou scénografii, fantastický cit pro střih a úhly snímání, zajímavá témata a atrakce. Ty ani jeden z nich ale nebyl schopen secvakat dohromady scénářem, který by nespoléhal na nepravděpodobná klišé a jednorozměrné vedlejší postavy. U vizuálních režisérů se to lépe toleruje poprvé (viz zde), méně již při dalších pokusech. Viz následné všeobecné zklamání z Blomkampova imo nejlepšího filmu (a jednoho z nejlepších akčních sci-fi snad vůbec) Elysium. To přišlo přesně s tím, co všichni vlastně od režiséra chtěli (špinavý audiovizuální hédonismus), ale když to dostali, tak najednou začali přemýšlet o příběhu, scénáři a poselství.

To přirovnání s Matrixem se mi moc líbí, protože se na něm dá názorně sledovat proměna vnímání dost podobných témat. Matrix je o problému odpojení z opresivního systému, Free Guy je film primárně o přizpůsobení útlaku a umělý systém ve výsledku obhajuje. Tváří se to jako antikapitalistická báchorka, přičemž antagonista, zlý businessman, je ve výsledku vytrestán neviditelnou rukou trhu. Stejně tak se tváří jako film o potřebě vymanění z neustále se opakujících mechanismů, ale na svém konci je jenom vymění za jiné opakující se mechanismy. A ne, není to vědomé. To všechno nabízí s bělostným úsměvem podcastera, co se vám s umělým nadšením snaží prodat svůj Kickstarter projekt. Cyberpunková dystopie již dávno nastala a je celkem věrná svým předobrazům. Ty však přesto neodhadly, že taková realita nebude vypadat jako zdecimované metropole, nýbrž jako všudypřítomné prosluněné frančízy plné pohody a kamarádského přístupu, protože je patrně vůbec nenapadlo pracovat se schopnostmi marketingového kapitalismu. Proto dvacet let poté, co se dařilo natáčet mladým režisérům prognostické sci-fi o tom, jak lidé nejsou schopni se odpojit od systému, skrze který stroje mimo jiné zjistili, že lidská podstata se definuje skrze utrpení, máme před sebou konformistickou blamáž natočenou jak reklamu na Starbucks, která se snaží hystericky tvářit jak je svěží a mladá. Akorát je to devótní sračka padesátiletého režiséra s pětačtyřicetiletým protagonistou vytvořená pro zajištěné man-childy, na kterých celý systém stojí a jejich představou odboje je movember a suchý únor. Jo a na Rotten Tomatoes to má 80%. Takže se okamžitě zastřelte.

Srandovní jižanský přízvuk, nekonečné suché pláně, obalované kuře a puška pod každým polštářem. The Sugarland Express čím dál více odkrývá, že tím, kdo v něm vlastně má hlavní roli je samotný Texas, jeho konzervatismus, nepřístupnost, nelítostnost a v tomto rámci i přirozeně jistá komičnost. "Howdy folks."

Taková ta tresť pozdního Bessona. Čistě povrchní funhouse, jehož scénář má za úkol jenom pospojovat žádané scény a obsahuje tak příšerně napsané postavy, že by se z toho jeden pobodal. Což je prostě ten problém zestárnuvších egoistů, kteří od určitých momentů už naprosto rezignují na nějakou snahu o pochopení někoho jiného než jsou oni sami. Vadí to ale u Valériana? Nevadí, protože zde primárně jde o ten fantastický svět, kterým nás provádí a ze kterého nám chce ukázat v rámci možností co nejvíc. A to i třeba v doslovné zkratce, kdy protagonista probíhá městem skrze zdi a my v naprosto dechberoucí scéně se ocitneme co dvě vteřiny v úplně jiném prostředí. Dle očekávání to je samozřejmě šílená patlanina (ale která filmová space opera není), nicméně mám vůči ní větší sympatie, než třeba k současným Star Wars, protože ve své pitomosti a upřímné juvenilnosti je zkrátka autentičtější, než vysoustružený marketingový mogul, kde se vyměnila kreativita za 'kreativní producenty'.

Čas od času se probudím a znovu si otráveně uvědomím, že ani v roce 2021 lidi nemají stejný práva jen díky tomu, že chtějí píchat s jinýma lidma než ti, co jim to zakazujou. A opět mi dojde, že se kvůli tomu budu muset další léta dívat na nové filmy, přednášky a dokumenty o tomto tématu, které jsou natočené pro lidi v mé bublině, kteří jsou o rovnoprávnosti přesvědčeni. Ty filmy budou mluvit stále naším jazykem, naprosto nehrozí, že se dostanou k některému z odpůrců, takže utvrzení se tak ještě přiutvrdí, přiutvrzení začnou být flustrovanější, flustrovanější vyhořelejší a celý tenhle krysí závod půjde dál a dál, dokud konečně neoprášíme ty gilotiny, protože si přiznejme, že ten experiment s vlastním státem nám prostě hrubě nevyšel a stejně jako malý dítě potřebujeme zjevně někoho, aby nám holt pořád připomínal, abychom to psí hovno nejedli. Zákon lásky nejvíce funguje jako potvrzení deziluze z české podoby zastupitelské demokracie. Sledovat ty pologramotný hovna v oblecích plácající neskutečný píčoviny do poloprázdného sálu apatických ksichtů zírajících do displejů nutí k obdivu vůči každému, kdo má pocit, že jde situace změnit v rámci systému (inherentně postaveném na opresi a přidělování rolí). Smutně výstižný moment ukazuje scéna z přijetí spolku Jsme fér u zdánlivě progresivnějších Pirátů, jejichž vedení během řeči povětšinou též strnule zírá do svých monitorů, aby pak Bartoš začal nesmyslně žvatlat generický monolog o tom, jak Babiš-man bad.

Korporátně vysoustružená iluze punkového a poučeného filmu pro uměle vytvořenou skupinu fake nerdů, která se v éře komiksových meta-filmů založených na neustálém připomínání vědomí vlastních klišé sama klišé stává. Nebo snad věřil někdo, že ta úvodní lamácká představovačka týmu skutečně bude ta pravá expozice? Problém u meta-filmů je, že jakmile jich je příliš (rozumněj víc než jeden), absolutně přestanou fungovat i ve všech ostatních aspektech, protože jim prostě nevěříte nikoho a nic. The Suicide Squad má slušný tempo, několik fajn technických nápadů (bitka zobrazená v odrazu helmy) a místy slušnou "přízemní" kameru skrze kterou si hlídá perspektivu postav ze které film sledujeme. Problém je ale v tom, že hmatatelně v ní nic není. Digitální násilí nebolí a hlavně takhle násilí nevypadá. Tělo není rajče. Nadávky nikoho neurážejí a zbraně působí uměle. Jediné, co působí skutečně je v někde v pozadí nasranej Ayer, ze kterýho Warneři udělali největšího šaška Hollywoodu, když poté, co totálně vypustili duši jeho vizi, de kterého ho vmanipulovali, když se snažili zahájit svůj "temný" universe, který by ale byl přitom přístupný pro každého. Po neúspěchu té studiem vykastrované nudy ho hodili přes palubu, přilákali Disneyem odkoplého Gunna, dali mi 185 mega, R rating a člen "the" před název. Výsledek dopadl přesně po trendu filmů snažících tvářit protisystémově, ale za tou protisystémovostí stojí konferenčky plný pragmatických yupíků s freshem v ruce. Důsledkem toho sledujeme nahrazení éry přístupných filmů, snažících se působit jako dospělé érou "nepřístupných" filmů infantilních tak, že by se za ně stydělo osmileté dítě, zato u ní vejskají nadšením třicetiletí muži.

Hrozná halda kokainu: The Movie