Zajímavosti k filmům (51)
Něco z Alenky (1988)
Krátce po dokončení filmu Jan Švankmajer uvedl: „moje Alenka možná není adaptací té Carrollovy, je to její interpretace utkaná z mého vlastního dětství se všemi jeho zvláštními obsesemi a úzkostmi.“
Něco z Alenky (1988)
Aby Švankmajer posílil subjektivní, osobní stránku Alenčina snu, rozhodl se, že příběh bude vyprávět sama Alenka (Kristýna Kohoutová), jež svým hlasem ztělesňuje a oživuje všechny postavy příběhu. Pro zdůraznění její nadvlády nad příběhem se záběr na dívčiny rty pravidelně opakuje.
Něco z Alenky (1988)
Snímek připomíná vlastní Švankmajerovy vzpomínky a dětské úzkosti. Některé scény (cesta do „sklepení“, kde se Alenka ocitne zavřená ve spíži a ochutnává ze sklenic na policích), byly dokonce sestaveny přímo z výjevů režisérova dětství.
Něco z Alenky (1988)
Film je zcela bez hudby, která je podle Jana Švankmajera „uměním, které ubírá na reálnosti“.
Něco z Alenky (1988)
Jan Švankmajer pro roli Alenky (Kristýna Kohoutová) hledal dívenku, jejíž oči a ústa by odpovídala velice přesným fyziognomickým kritériím. U herce totiž považuje oči a ústa za nejdůležitější „prvky“, mnohem důležitější než jeho hereckou techniku.
Něco z Alenky (1988)
Jedná se o první celovečerní snímek Jana Švankmajera.
Něco z Alenky (1988)
Postavu zajíce březňáka vytvořila Eva Švankmajerová podle rozbité hračky svého syna.
Něco z Alenky (1988)
Eva Švankmajerová do filmu začlenila několik asambláží, které buď přímo pocházejí z cyklu Přírodopisný kabinet (od r. 1972), nebo jsou jím inspirované.
Něco z Alenky (1988)
Film byl v roce 1987 vysílán na pokračování v německé a švýcarsko-neměcké televizi. Hned na začátku však bylo vysílání ve Švýcarsku zastaveno, protože několik spolků křesťanských rodičů si stěžovalo, že film je „nevhodný“ pro děti a hrozilo, že na distributora podají trestní oznámení.
Něco z Alenky (1988)
Snímek se natáčel v ateliéru v Nerudově ul. 27, kde později vznikla i značná část dalších Švankmajerových filmů (Mužné hry – 1988, Another Kind of Love – 1988, Tma-světlo-tma, Konec stalinismu v Čechách – 1990, Jídlo – 1992, Lekce Faust – 1994).
Ultra Bra - Sinä lähdit pois (1997) (hudební videoklip)
Videoklip v roce 1997 vyhrál cenu Klutainen muuvi (tedy „zlatou muuvi“), cenu udělovanou hudebním videoklipům organizací hudebních producentů „Musiikkituottajat – IFPI Finland ry“.
Avain (2017) (amatérský film)
Elina Jääskeläinen do řeky nehodí zámek, ale šišku. Zámek do řeky skutečně hodila až Johanna Borman poté, co se scéna natočila.
Zlaté časy rádia (1987)
Holčička, která spadla do studny, jejímž neštěstím se film inspiroval, se ve filmu jmenuje Polly Phelps, ale ve skutečnosti se jmenovala Kathy Ficus.
Zlaté časy rádia (1987)
Pořad „Bill Kern's Favorite Sports Legends“ („Oblíbené sportovní legendy Billa Kernse“) se v rozhlase skutečně vysílal.
Zlaté časy rádia (1987)
Důležitým motivem filmu je nostalgie, a tak není náhodou, že Allen do Zlatých časů rádia obsadil herce ze svých dřívějších filmů. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]
Zlaté časy rádia (1987)
Allena učaroval New York a filmy stejně, jako malého Joa, když poprvé navštíví sál Radio City Music Hall. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]
Zlaté časy rádia (1987)
Allen se sice nikdy nesnížil k tomu, aby natáčel další díly svých úspěšných filmů, Zlaté časy rádia se však místy tváří, jako by autor přepracoval scény, které nás v Annie Hall (1977) vrací do dětství hlavního hrdiny: rodičovské hádky, škola či narážky na „krásnou“ sestru. Tentokrát je ale humor kousavější. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]
Zlaté časy rádia (1987)
Larry David v roli souseda komunisty a William H. Macy v roli hlasatele na silvestrovské oslavě jsou sice slyšet, ale na scéně se mihnou jen krátce. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]
Zlaté časy rádia (1987)
Ve Zlatých časech rádia se Allen v porovnání s ostatními filmy vlastním životem inspiroval asi nejvíce. [Zdroj: Jason Bailey – kniha Woody Allen – Kompletní průvodce tvorbou]
Pori - Helsinki (2008)
Miia Rinne se v Pori narodila a žila až do 20 let, potom se přestěhovala do Helsinek. Tvoření tohoto filmu vnímala jako to, že se duší cestuje mezi těmito dvěma místy.