Recenze (692)
Lesní jahody (1957)
Citlivý film o životě, bohu, lidské existenci, stáří a smrti, který Bergman cíleně vypráví realistickým a surrealistickým stylistickým stylem plným fascinujících virtuózních obrazů s jedinečným psychologickým a filozofickým rozborem stárnoucí samotářské postavy.
Sedmá pečeť (1957)
Bergmanovo tázání o existenci samotného boha, lidského porozumění, smyslu života, víry a celkového žití, je ve svém žánru vyprávějící o podobných tématech uznávaným a oprávněným filmovým zástupcem. Pronikává a svérázná úvaha o životní cestě každého jedince. Svět umírající v moru není pouhým obrazným symbolem abstraktních pojmů a událostí, ale skutečné vyobrazení kruté reality, jejíž vyzařující strach lze přenést na jakékoliv časové období, ve kterém pochopitelně získává jinou podobu. Pronikavý pohled to světa jednoznačných a nepoznatelných odkazů, na základě kterých Bergman vnímá existenci našeho světa, a zároveň reprodukuje své vlastní zkušenosti a vědomí. Silné obrazové podobenství a symbolická alegorie vytváří uměleckou vizuální sílu, která vybízí k vnitřnímu zamyšlení, jenž je poznamenaná hořkým pocitem. V samotných existenčních otázkách, které jsou v některých částech velmi cíleně chrleny do prostoru, si Bergman posiluje vlastní myšlenky, postavení v příběhu a odvolává se na tradiční středověké tajemství příběhů, které jsou vytvářeny s velkou uměleckou silou. Filmová meditace o ztrátě smyslu a hledání záchytných bodů v moderním chaotickém světě. Smrt hrající šachovou partii s rytířem, nebo závěrečný tanec smrti, patří mezi momenty, které navždy zůstanou v pamětích a vzpomínkách světové kinematografie.
Úsměvy letní noci (1955)
Společenská komedie s veselým a melancholickým tónem, do kterého Bergman vkládá hořkost a satiru, která se distancuje od vážnosti. Přesto elegantní a důmyslná studie vzájemných vztahů se vzájemnou konfrontací rozumu a lásky, smyslnosti a zdrženlivosti. Film, který oprávněně přerušil Bergmanovo myšlenky o sebevraždě.
Sny žen (1955)
Bergmanův první náznak neverbální filmové tvorby směrem k divákovy. Jeho záměrná absence hudebního podkladu dává výrazný prostor vizuálním a zvukovým aspektům, které jedinečným způsobem podtrhují celkovou komorní atmosféru příběhu. Šablonový vývoj rysů jednotlivých postav je opakovanou ukázkou Bergmanova precizního psychologického rozboru, který působí přesvědčivě a tvrdě. Téma vnitřní emancipace žen formálně obsahuje poezii v mnoha podobách; nevybíravá, komická, skutečná, bezohledná a přesto každodenní.
Večer kejklířů (1953)
Těžké a intenzivní filmové dílo o zátěži lidské existence, kterou Bergman takřka mistrovsky formálním stylem prezentuje skrz údernost psychologických filmových obrazů. Pochmurná úvaha o neschopnosti člověka v ukázkovém životním dramatu s depresivní atmosférou. Navíc v konfrontačním prostředí dvou uměleckých světů.
Léto s Monikou (1953)
Příběh o seberealizaci, sexuální svobodě, sociálních vazbách a individuálním selhání v neo-realistickém stylu, ve kterém Bergman detailně rozebírá své postavy. Upřímné zobrazení nahoty pomohlo ve své době vytvořit pověst Švédska jako symbol sexuálně svobodné země.
Čekající ženy (1952)
Panoptikum neúspěšných milostných a manželských vztahů, ve kterém Bergmanova režie figuruje v přestrojení za překvapivě vtipného komediálního filmaře, na jehož základě vytváří svůj souvislý a harmonický film. Ve čtyřech epizodách prokazatelně interpretuje pohled, že každá skrytá touha vede k odříkání, které vždy následuje různorodá forma kompromisu. Detailní, osobitá a vtipná psychologie vztahů, odhalující pocit frustrace a naprostého odcizení od společnosti s občas zbytečnou emocionální hloubkou.
Letní sen (1951)
Retrospektivní analýza mezilidských a erotických pout, a vzájemných limitů, jenž jsou ohraničeny vnějšími okolnostmi a duševními dispozicemi hlavních aktérů. Bergman poprvé nachází svůj filmařsky osobitý a jedinečný styl, a tímto filmem tak začíná nová epocha švédské kinematografie, kterou ve svých pozdějších filmem zdokonalil. Příběh o opojném, přesto zničeném milostném vztahu, který v jednotlivých momentech přebíjí lehčí elegantní tón a severský půvab.
Prší nám na lásku (1946)
Oproti debutu prožil Bergman svůj první, přesto skromný kritický úspěch. Povahově a gestem pozitivní filmové dílo o rozhněvanosti mladého zamilovaného páru, který se po krátkém společném setkání a špatné minulosti snaží začlenit do normálního života, který jim avšak klade odpor. Navzdory kvalitního obrazu a hereckých kvalit, je bohužel patrná stylová nesoudržnost. Přesto jako sociální drama o složitosti vztahu a lásky více než uspokojivé.
Krize (1946)
První režisérský počin švédského filmařského velikána Bergmana. Přesto jeho prvotní zkušenost je známkou zvláštní filmové představivosti a vize, které působí nespoutaně a znepokojivě. Inteligentní zpracování a sofistikované příběhové vyprávění, které ve své době patřilo mezi nejodvážnější a nejinovativnější krok tehdejší švédské kinematografie, která dlouhá léta setrvávala v zaostalém prostředí.