kratina

Jeden dobře střelený kocour, jeden nehezky střelený (ve smyslu praštěný) nácek a jedna víra, která hory přenáší. Pravda, víra naprosto neopodstatněná, ale o to radostněji nastavující ranám osudu i druhou tvář. A jeden režisér, scenárista a Bůh v trojjediné osobě, mistr kamerové kličky Anders Thomas Jensen, u kterého netuším, zda je to božsky nadaný cynický všivák nebo spíš ďábelsky zlomyslný barokní andělíček, s tvářičkama nechutně naducanýma, jak se cpe tím, satanovi ze chřtánu vyrvaným, jablkovým koláčem a který svou baculatou ručkou alkoholika maluje Hitlerovi („To je váš otec?“) na podobiznu plnovous. Prostě nevím. Já nevím nic. A vy jo?

Dechberoucí scény? Leda tak pro lidi s arachnofobií či trpící závratěmi. Srdcervoucí příběh? Nanejvýš vláknorvoucí a i to jen pro juvenily, denně promrskávající hračku JOJO. Pavoučí spravedlnost, akční pomsta, slzopudný příběh lásky? Prosím vás, kde?! Nevšiml jsem si. Zřejmě jsem se málo soustředil, nebo co. Akční nuda, poletující na vlákně.

Zbytečný film o zbytečných lidech. Otec nezodpovědný a nezralý floutek, matka coura a alkoholička a k tomu pár šikovných dětských prstíků - v nešikovném až dementním filmu (plném nakousnutých, ale dál už neřešených problémů, viz např. to prokurátorovo trauma), který imho není ani tak o té zbytečné tragédii, jako spíš o tom, že narodit se v zapadákově a navíc do blbé rodiny je holt blbá karma, se kterou člověk nehne. V Angels Crest zkrátka nežije ani jeden sympatický člověk, jen spousta životních ztroskotanců. Tahle díra je až po okraj plná pesimismu a nešťastných lidí, kteří neví, co se svými životy a tak si je holt i nadále úspěšně kurví a kurví... A? A nic. Až nakonec přijdou titulky. Jedna hvězda za ty zasněžené hory, víc nic.

Depresivní filmy nemá člověk důvod zhlédnout opakovaně. Zvláštní ovšem je, že Apokalypsou, naprostým válečným zmarem, rozkladem osobnosti a depresí par excellence, jsem prošel už několikrát. Nevím proč, asi že je to tak šíleně dobře natočené...

Když se stavím v poledne nečekaně doma, otevře mi vyplašená manželka v negližé a v předsíni se povaluje brašna opraváře televizorů, zkušeně hned naběhnu do ložnice a prudce otevřu skříň... Když přicházím jindy domů a z otevřeného okna právě odlétá havran, vběhnu dovnitř, opět do ložnice, prudce otevřu skříň... a ujistím se, jestli nezmizel můj cestovní plášť! A z koupelny můj kouzelný prsten, zapomenutý ráno na umyvadle. Rumburak, čaroděj II. kategorie – zábava I. kategorie! Pro celou rodinu, pro děti, dospělé i kočičky a pejsky (včetně těch hrabavých). Že jsem zapomněl vychválit krásu obou princezen? No a? Takových už v pohádkách bylo. Ale druhořadý čaroděj a prvotřídní škodič Rumburak, ten je jen jeden!

Střelba z kytar, místo z pušek, to musí potěšit srdce každého trampa! Jedno uhození do stun a prásk!, psanci či žandárovi zasviští kulka kolem hlavy. „Zabili, zabili, chlapa z Koločavy...“ „Ani tak nehoří svíčka farářovi, jako se bělají...“ Miluju ty písničky a nesčetněkrát jsme si je zpívali u táborových ohňů. Mám rád tenhle zvláštní, outdoor-divadelní film a jeho těžkou romantiku, drsnou jak život zbojníků v horách a lesích. Těžkou i jako život četníka, vysvětlujícího nadřízeným, proč už dávno toho Šuhaje nechytil. Z knížky Ivana Olbrachta jsem si sice Nikolu Šuhaje loupežníka představoval úplně jinak, než jako Mirka Donutila, ale poťouchlý Bolek Polívka jako protřelý obchodník Mageri nemá chybu a Iva Bitová jako samička z hor Eržika, ta je prostě k pomilování! „Koho s kým jsi podvedla, Eržiko?“ „Nikoho, mám je ráda oba! ... Nikola, to je svátek a ten je jen párkrát do roka. A Pavel, ten je všechno ostatní.“ „Takhle mluvit je hřích, Eržiko!“ „Proč? Pánbůh stvořil všední dny i neděle!“ Sympatický výklad božího přikázání Nesesmilníš! :-)

Úchvatné a podmanivé, to samozřejmě. Snad jen malé zamyšlení. Kolik podobných nádherných obrazů, nad kterými se v Barace člověk dojímá, jindy v každodenním životě mlčky a bez povšimnutí míjí, zcela ponořen do svých starostí...? Vyjděte někdy v noci z domu ven, na zahradu, a v tichém úžasu chvíli pozorujte mraky, líně plující temnou oblohou, jen na okrajích ozářené svitem měsíce, který se za nimi ukrývá... Všechno je zázrak, když máte oči otevřené a dokážete se na chvíli zastavit.

„Veleúspěšný“ konkurent debilních Vyvolených. Pro Pig Brother platí vše mnou napsané o Vyvolených plus tři vykřičníky k tomu. Režijí nucená „realita“, esence trapnosti a morální pokleslost až na samotné dno. Ovšem taky důkaz, že i v naší malé české zemičce se uživí hned dvě stupidní „show“, do extrému lidské ubohosti vyšroubované a kvalitně pozvracené. Jenže, na rozdíl od prvních Vyvolených, zde už nebyly žádné stopy zábavy přítomny ani omylem.

Audrey Tautou (zřejmě už navždy pouze a jen Amélie) v roli zmatené Michelle neví co by, zmatený režisér to bohužel neví taky a já tím pádem už tuplem ne.

Konverzační souboj na ostří nože, vedený nabroušenými jazyky čtyř hereckých hvězd, kvůli jedné dětské (nefér?) pranici. Divadelní předlohu jsem neznal, takže jsem si tenhle tanec v minovém poli výchovných selhání a vzájemných manželských podrážení nohou docela užil. Nečekaně krotký závěr – přitom našlápnuto měly oba páry spíš k pořádné rvačce. A koneckonců, na pár facek byli taky všichni čtyři! :-)