odpadlik123

Neprávem neznámý, až zneuznaný kousek, kultovní spojení dvou mistrů rychlých koltů Gianniho Garka a Willyho Bergera s elegancí a vkusem parodujících jistou klišovitost nabízející jinak vážnější role. Dva bratři nepoznamenaní krutostí Divokého západu se navrací domů do oblasti s extrémně rozšířenou chronickou olovnatostí. Přes svůj (na všechny strany propagovaný) pacifismus chtějí zabránit okrádání pokojných rančerů včetně jejich otce, čímž se dostávají do prekérní situace. O jejich život se totiž začínají enormě zajímat dva pozoruhodní chlápci (každý tak trochu z jiné strany): nepřekonatelný Straniero "Camposanto" Gianni v Sartanovském ladění (na což upomíná i jeho karetními motivy opatřený hrneček při památné lekci střílení), extrémně satirickým náhledem na svět opatřený charakterní pistolník a neméně neodolatelný vandrák Duke Willy ve vyšívaných zbytcích unionistické uniformy, jenž nezabíjí, když z toho nemá prospěch a citově lpící prozměnu na svém památečním hrnečku, po jejichž přátelských výměnách názorů se mrtvoly jen kupí. Bratři jsou sice pometla a jejich Mexičané by mohli budit určité obavy, ale všichni sem zapadají perfektně, vůbec neruší a nekazí tuto velikou jízdu dvou velkých mužů spaghetti westernu, jejichž střety se nedají nazvat jinak, než památnými a jen přestřelka v lomu je zcela zjevnou parodií na jejich spolupráci v prvním sakra vážném Sartanovi. Nicolai by za památnou hudbu zasluhoval na rakvi alespoň zlaté rukojeti, veškeré výkony nepopsatelné, vyzdihuje např. Franca Ressela, jenž zřejmě za velké zásluhy žánru povýšil a je zde ctihodným (neumírajícím!) zasloužilým soudcem. Tedy, velice dojemný filmík vzbuzující pocit blížícího se konce špagety západu. Ale žádné obavy, Cizinec vždycky dorazí včas! "Salve, Cobra Ramirez!"

Kultovní dílo kultovního režiséra. Zdá se vám Mexická revoluce nudná? Ctihodnému švédskému prodejci zbraní Francu Nerovi taktéž, rozhodl se tedy obohatit tyto veselé muže zásobou střeliva a svými nevyčíslitelnými zkušenostmi. Netřeba povídat, že Paco se změnil na Vasca Tomase Miliana, jenž je sympatičnost sama a ti dva dohromady nemají konkurence a odolávají statečně revoluci ze strany Monga J. Bódala (jenž si chce nahrabat), profesora Xantose F. Reye (jenž chce mírový postup!) či osudem zlomenému zhulenému Jacku Palanceovi (jenž chce prachy, pomstu, a aby to nebylo málo, ještě svého sokola). Tučňákův příjezd do San Bernardina tedy vyvádí ze stereotypu úplně všechny, akce a nápady by vystačily na další dva filmy, Morricone k tomu, Corbucci zde vynalezl nejpozoruhodnější způsob mučení, levici nahradil satirický náhled. Geniální úvod, geniální závěr, co tedy může být v prostředku? Čistě geniální komedie a nejlepší náhled na revoluci pod zatraceně parným sluncem. Vascův vizionářský výklad revolučních ideálů je pak zcela nejlepší replikou ze všech špaget. Závěrem: A ano, geniálnímu mistru Corbuccimu bych přála na tyto výtvory celý život i po smrti často koukat – z toho by totiž umřel smíchy každý. Sakra, to by mu člověk záviděl...

Anthony Steffen dokázal, že v komických rolích mu to jde, Mark Damon předvedl, že mu to nejde v žádné a Enrico Maria Salerno potvrdil, že je machr v každé poloze. Dobrodružství o dvou parťácích, odcizeném trezoru a revoluci (vlastně v pozadí), dohromady velice podařená a optimistická věcička. Parádní Enrico (jdoucí po prachách) a na své poměry parádní Anthony (pasoucí po unesené krásce) se střetávají nejen s nepřejícnou mentalitou krajanů prvního zmíněného, ale i s obávanými bandity (či revolucionáři?) typu José Bódala v malé roli či R. Camardielem typicky pod parou, to doplněno pochybnou Francouzkou lámající srdce nejednomu muži a prapodivným týpkem v červené bugatce pronášejícím prapodivné průpovídky zcela mimo děj, zblízka zcela nekoukatelným, čili zákeřným Damonem, dovolujícím si kosit desítky zasloužilých špageťáků, osobně. Ke všemu nejpodivnější Rustichelliho hudba přesunující vcelku normální film do zcela nenormálních mezí (Damonova psychedelická znělka, např). Velké dobrodrůžo plné nádherných exteriérů, ropy v Texasu a perfektních nápadů. „Existuje člověk, který má na světě jenom mě“ "A kdo?" "Já, samozřejmě."

Výroba benátského skla a romantický západ slunce nad kanálem je sice úžasný, ale i kdyby promítali ukázky z filmů, o interpretaci jejichž hudební složky se právě Ennio ze všech sil snaží, působilo by to mnohem patřičněji. Ještě, že nám maestra (převážně z dálky) alespoň ukázali a český komentátor nekonečněkrát poučil o tom, že skutečně posloucháme skladbu ze známého filmu "Dobrý, zlý a ošklivý". Ještě, že tohle všechno spolehlivě přebijí dva takty mistrovy taktovky.

Nevědět, že vznikl tak pozdě a nebýt těch polorozpadlých kulis, člověk by řekl, že jde o starý dobrý spaghetti s patřičnou atmosférou, tradičně přímočarou zápletkou i rozuzlením. Surové scény tu vlastně nejsou (i ta ruka Donalda O’Briana odletí mimo záběr), pověstné zpomalené záběry se tu takřka vůbec neobjevují a celé si to pokojně plyne ve své rozblácené a zamlžené atmosféře, ze všeho a všech bahno jen crčí. Vikingsky působící sympaťák Mannaja, mistr to ve vrhu sekyrek, je nadmíru mírumilovný, férový, morální a pacifistický typ ochránce práva, zjevem se podobající Franco Nerovi, odvážně překonávající nástrahy vlastně všech okolo, zejména pak odporného ulízlého Johna Steinera se svými krvelačnými dogami, odpudivého invalidního šílence McGowana i se svou odpudivou dcerou, kteříto přímo vybízejí k tomu dostat čepelí sekyrky do čela. Maurizio Merli, pro žánr netradiční to chlápek, si vyzkouší všelicos od drsného mučení, zasypání lavinou až po bitku v bahně, ujme se jej veselá společnost pojízdného bordelu i příjemná dívka v něm a on sám sem vnáší poněkud nezvyklý ekologický nádech! Ústřední song zpodobněný příšerně chraplavým umělcem působí dosti ponuře a rušivě, ale ve chvílích, kdy náhodou nezpívá, má pěknou melodii. Sekyrky budou po právu lítat, jen pokud to bude nutné, objeví se tu i nezničitelní matadoři typu Nella Pazzafiniho, což potěší, po celý film od někud vyskakující dosti se nehodící komický stařík, což už potěší méně, dohoromady ovšem skvělá podívaná se zcela klasickým příběhem, tradiční špagetka.

Gemma, typický to hrdina spaghetti kousků, zde dostává netypického parťáka, Mario Adorfa. Ne vždy čestný parťák Gemma jej značnou část děje tahá tak trochu za fusekli a s pomocí důvěřivého mistra Santera prchá bandě zabijáků, vydělává načerno peníze (závada na drátě je nazapomenutelná) a zatímco parťák marně doufá ve své ztracené dolary, po Gemmovi jedou všechny ženské, které se objeví. Přesto to je k dobru věci zcela jiný typ, než Arizona. Mario Adorf v oválené roli toužící opravit svůj ranč a spolupracující tím pádem s Gemmou slibujícím náhradu, je parádní. Spolupráce se známou firmou Timem však může být i dost nebezpečná! Nikdo v dějinách špaget totiž neměl tak bezcitné záporáky, jako má právě Petroni a Rick Boyd s nožem zde je kapitola vážně pro silné nervy. Jistá melancholická atmosféra celého díla, které nevím, zda bylo zcela vážné (vlastně dost smutný film celkově, brutální násilí a ten dojemný Morricone) či ne (většina akcí ústřední dvojice a vůbec ne špatné Gemmovy špeky), prostupuje celým filmem. Výsledek je takový: posmutnělý ne tak úplně špagety, ne tak typický Gemma (bacha, má tu i svědomí) a všechno dohromady bez chyby. Jen trochu odlišná atmosféra, než mívají jiné Petroniho kousky.

Brad Harris opět bezhlavě zamilován (seznámení s Olly protentokráte probíhající ve vaně) a opět bezmezně odhodlán prosadit spravedlivé právo proti opravdu chladnokrevným záporákům v čele s ne příliš výrazným otylým Wernerem Petersem. Nápomocný mu k tomu bude osvědčeně osamělý vlk - novinář Horsta Franka, zde sarkastickým humorem opět nešetřící, společně se svým kámošem Bradem provádějící rozličné skautské kousky od stopování po podpalování obydlí, opatřen schopností vždy v pravou chvíli levou rukou tohoto prkenného moulu vytáhnout z maléru a stále v neumazatelné červené vestě do tanečních. Krajina se nám od Berounky propracovala až do Španělska, což vypadá taky velice dobře, jen zapříčiňuje nulový výskyt českých talentů (ale zase se tu mihne i nějaký ten špageťák - zejména sympatičtí bandité Blackie a Slim (S. Marquand a E. Girolami) ve vtipném partu, škoda, že neměli víc místa, a nelze opomenout jako vždy skvělého Eggera). Většina děje odehrávající se v jedné vojenské pevnosti může přinést střety mnoha intelektů rozhodnutých si namlít, hlavní zápletkou zůstávají německy mluvící indiáni střetávající se s více či méně poctivými bílými bratry, přesto se to celé k dobru věci jen kolem nich netočí. Poměrně drsný závěr a hudba podobná Böttcherovi (až na nevídané novum, Ronnyho zpívajícího uprostřed ne příliš hudbě nakloněné skupině osadníků násilně s ním uzavřené v pevnosti), brané s nadsázkou snad ještě víc, než Arkansas a opět se mi zamlouvající víc, než většina Vinnetouovek – a kdo by řekl, jaká že to zábava je s věčným záporákem Horstem?

Nesmírně zábavná věcička, jíž jistě značně prospěla česká spolupráce od Jiřího Holého, komické scény Vladimíra Hrubého až po krásně zelené luhy a háje českého Divokého západu a neopomenutelní naši kaskadéři, před kterými vážně nelze jinak, než smeknout sombrero... A pochopitelně Olly Schoberová, neprospívající sice tak ději, o to více však srdeční záležitosti týkající se hlavního hrdiny, Brada Harrise, jenž mě tu coby prkenný trouba přesvědčil, že sice herec skutečně není, ale utáhne to svou sympatičností a hlavně mu velmi prospěje, bude-li na něj dohlížet a tahat ze všech malérů osoba typu Horsta Franka coby dřevorubce obrostlého podivnými vousy a opatřeného černým humorem, špageťáky šokující v kladné a vcelku vlastně nejdůležitější roli. Na opačné straně pak zdárně sekundující opět krásně ulízlý Mario Adorf přecházející obtíže a nepříjemnosti spojené s tím být záporák skutečně s nadhledem. Špagetový Francesco De Masi to okorunuje zajímavou hudbou a zvláště německými sbory praktikovaná píseň každého jistě překvapí. Domnívám se tedy, že oproti většině všude vyzdvihovaných Vinnetouovek je tento a jeho mladší bratr (Orlové ze Santa Fé) méně patetický, více s nadhledem braný a hlavně, chybí tu mnou obávané zaručeně komické postavy. A navíc, indiáni skrývající se v rákosí na břehu Berounky, to se musí vidět.

Takřka od začátku, co začne hrdina rokovat se svým mrtvým otcem o problematice jeho pohřbení (po čemž dojde k překvapivému rozhodnutí, že ho vůbec nepohřbí) se začalo zdát, že to nebude vážně braný western a postupem času mě utvrdil, že jde vlastně o časnou parodii. Hrdina je vlastně Gemma zveličelý na N-tou a jeho přehnané projevy a machry jsou konkrétně parodií na Gemmovky (zejména Arizonu). Hrdina hraje toho floutka parádně, kámoš Fernando Sancho (v poněkud vodnickém oděvu) svého Gordona na kladné straně též zajímavě a všichni (a chvílemi snad i záporáci) to berou vyloženě parodicky. Ida Galli, které konečně umožnili ne jen zbožně čekat s rukama v klíně na svého hrdinu je vážně dobrá, přidejme nepopsatelné bitky, tak trochu nekonečnou akci ve tmě s postřeleným hrdinou, drsného záporáka, hrdinku alá Arizona Colt a podivného mladšího bratra. Ovšem všechny ty gemmovské vrtochy jsou vyhnány do takových extrémů, což způsobuje, že hrdina Django (objeví se tu i Ringo) je, coby parodie na otravný originál, vlastně sympaťák (ale nesmíte ho brát vážně), svými kousky chvílemi připomíná spíš kaskadéra, přičemž Nicolai tuhle parodičnost ještě ze všech sil podporuje. Nezvyklá, ale krásná přímořská či jaká to krajina, nenáročná zápletka, vážně povedená zábava, čtyři hvězdičky jasné. Ale za ten závěr prostě musím dát plný počet.

Sartana, jeho jméno žilo v každém stanu, v každém pueblu, u každého táborového ohně… nebo snad ne? Po pravdě, Sartana je vlastně vyloženě městský typ hrdiny obdařeného nevšedními schopnostmi, střeleckým uměním, karbanickými dovednostmi, pozoruhodnými zbraněmi, elegantním oblečkem, nenapodobitelným stylem, humorem a hlavně charismatem jednoho z nejsympatičtějších pistolníků pod žhavým sluncem Divokého západu- Gianniho Garka. Celá série je kusem historie špaget, hrdina je sice typ vyrazím, prostřílím si cestu a vydělám si slušnou sumičku, ale jeho střízlivý náhled na problémy, humor a poznávací znamení celé série - zkorumpovanost strážců zákona a nejvýše postavených a samozřejmě nekonečný název ho dělají nenapodobitelným. A čtvrtý, oficiálně bohužel poslední kousek se Sartanou Gianniho Garka, přece zlatý hřeb celé skvělé série. Tady už se nám tvůrci ani nepokoušejí namluvit, že jde o vážný film a Gianni si dle nastíněného mustru jako vždy sympaticky s chutí zparodoval drsné hrdiny divokých plání Divokého západu. Opět spíše v roli vyšetřujícího pátrající po dávném tajemství, což bude mít ve společnosti Bruna Corazzariho, Piera Lulliho a spousty dalších es značně složité. Není však věc, se kterou by si tento fenomenální chlápek neporadil, dokonce i s takovou ženskou, jako je Nieves Navarro či pozoruhodným generálem, bude se hodit výuka tanečních s jeho speciálně upravenými varhany, podivuhodné akce typu vraždění Sartany v mlze sauny a hlavně jeden z nejzajímavějších výmyslů žánru, kamarád Alfie. Zatraceně povedená zábava.