L_O_U_S

Podobně jako kdysi klipy Michaela Jacksona, i hudební videa LMFAO se soustředí na příběhovou stránku. Samotná skladba vlastně začíná až po více než dvou minutách. Navíc příběh nekončí jedním videem, ale pokračuje v klipech jiných. (1 207.)

Chytlavý a nevážný. Takový by taneční hudební klip měl být. (1 206.)

Celkem sympatický western se za vlasy přitaženou zápletkou, která neklade příliš mnoho důrazu na absurditu celé mise (dobývat v sedmi vojenskou pevnost, to jako fakt?). Bud Spencer potěšil. (1 205.)

Filmy výmarské éry mají v sobě zvláštní druh tajemna a hrůzy. Je to především zásluhou expresionistické stylizace, líčení, stmívaček, herectví a více či méně nadpřirozené tematiky. Proto se na ně vždycky rád podívám. Původní Doktor Mabuse představuje kvůli své délce tak trochu výzvu, ale já mám dlouhé filmy rád a navíc jsem to sledoval po kouscích. Démonický Rudolf Klein-Rogge si užívá roli doktora Mabuse, gamblera, podvodníka, manipulátora, mistra převleků, zloděje a vraha, který se stal předchůdcem všech hollywoodských mafiánů a zločinců. Proti němu stojí sympatický státní zástupce von Wenk, jemuž bych vytknul snad jen nedovtipnost. Za zmínku stojí vykreslení samotných hlavních postav. Zatímco dnešní divák je zvyklý na komplikované postavy, starým filmům prospívá jasně rozlišené dobro a zlo, což oba protihráči naplňují do posledního písmene. Díky za tenhle zážitek. (1 204.)

Nechápu, proč mají brakoví filmaři neustále potřebu znásilňovat Rumunsko. Pro mě je Rumunsko srdeční záležitost, takže u scén z blázince, připomínajícího středověké kobky, jsem docela trpěl. O kvalitách filmu svědčí už velmi nápaditý český název, který jsem si nedokázal zapamatovat, ani když jsem si ho čtyřikrát ověřil. Děj nějak nemá moc smysl komentovat, už dlouho jsem neviděl tak bizarní blbost. (1 203.)

„Laberintos del pasión…“ Kdysi dávno se to doma u nás sledovalo a já to nesnášel. Dávám nicméně hvězdu, protože pokud si dobře pamatuju, byly i horší telenovely. A abych si teď připomněl znělku, přerušil jsem poslech Philipa Glasse. Takže proč ne. (1 202.)

To nejlepší od Kraftwerku se zajímavým vizuálním doprovodem. Nezapomenutelné Radioactivity. (1 201.)

Opět šikovně zpracovaný podvědomý strach, tentokrát z toho, že někdo ublíží dítěti. I tady mám ale pocit, že Daywalt ukazuje víc, než nutně musí. Samotné odhalení, jak to s tou chůvičkou je, je daleko děsivější než to, co čeká v pokoji. (1 200.)

Myšlenka toho, že vaše soukromí a osobní zóna jsou bez vašeho vědomí narušeny, je podvědomě děsivá a spolehlivě funguje jako námět všemožných creepypast a hororů. Drew Daywalt bohužel ukazuje příliš mnoho, mohlo to celé skončit, když si žena uvědomí, jak se věci mají. (1 199.)

Velkolepé, výpravou rovnající se historickým velkofilmům Hollywoodu, kdy se ještě točilo s komparzisty, ne digitálními modely. Sympatický Christopher Plummer jako Wellington. Nebavilo mě to tolik, jak bych si představoval, ale už jen pro tu formální stránku nemůžu jít pod čtyři. (1 198.)