3497299

Bezobsažná pseudoumělecká režisérská ipsace (jak napovídá už sám název), aneb jak z naprostého nedostatku invence vyrobíme klubový film. Odvrácená strana evropské "umělecké" kinematografie - film lze brát jako spodní hranici únosnosti kýče. To nejhorší co jsem letos z artového filmu viděl (a to jsem se na tom celou dobu snažil najít nějaké klady).

Nepřesahuje kvality televizního filmu. Jediné co je tady zajímavé je Beethovenova hudba...

Tahle Antonioniho manýristická fascinace hippies, svobodomyslnosti a anarchie mě příliš neuchvátila. Ve své době jistě působilo revolučně, dnes působí především tendenčně. Kromě toho mi jeho estetika v některých filmech přijde nepříjemně rozbředlá.

Bohdan Sláma vyrostl ze své formální syrovosti s divokým hmyzem, třebaže velmi nápadité a slibné, a se zdatnou obhajobou na nezdolnost člověka prožívat štěstí, zdárně vplul do záludných vod evropského artu. Na rozdíl od drtivé většiny současných českých dlouhometrážních filmařů na to skutečně má (ještě snad Morávek a možná kdysi Nellis). Všechny ty formalistické poznámky o diegetické a nediegetické hudbě, mizanscéně, střihu a precizně komponovaných záběrech atd. už tady padly mnohokrát, takže nebudu zbytečně redundovat. Velmi mě překvapil Liška (snad poprvé jsem ho viděl v roli někoho, kdo není ani jurodivý idiot, ani adolescentní blb a funguje to skvěle), pobavil mě Kotek (jak by asi vypadalo jeho obsazení do hlavní role místo výborného Ladislava Šedivého?:-)) a potěšil Krobot (jsem fanoušek Krobota – viz: A Londoni férfi ) Obsahem film navazuje na „empatickou“ vlnu sociologicko-psychologické artové cinematiky a jestliže kdosi mítá námitky, že téma je poněkud vyčpělé a animované konflikty profláklé, pak odmítám a mítám zpět, že vše „už tu někdy bylo“ a aktuálnost témat je velmi relativní. PS: Přirovnávat Venkovského učitele k hixploitationu mi přijde trochu jako recenzentská ipsace, ale budiž. To jen tak na okraj.

Sedmdesátá léta jsou cool, video is not dead a Rodriguez je jeho prorok!

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk.

Vnitřně nekonzistentní, obsahově primitivní parodování předchozích dvou dílů. Tam, kde u Camerona akční scény působí stylově, tady působí katastrofálně. Arnold vypadá, že jako stroj několik generací přesluhuje a jeho sebepřesvědčující mlácení do kapoty auta je naprostá zvrhlost. Navíc postrádá alespoň základní logickou strukturu Např.: proč tak sofistikovaný terminátor, jenž dokáže během sekundy líznutím analyzovat DNA z kapky krve, nemá citlivější sluchový nebo čichový input, nebo alespoň termooptiku, aby mohl svoje oběti konečně sejmout, když už mu stojí za dveřmi a ne se za nima po celý film hloupě potácet a předvádět tupé technologické eskamotérství. Takovým przněním se Holywood z krize nedostane. U akčního filmu třetí kategorie by se dalo mluvit o estetice braku, ale to by se muselo trochu víc tlačit na pilu a ne takhle šlapat vodu a rozhodovat se, jestli chceme natočit sci-fi nebo rodinnou komedii. PS: nejvíc se mi líbilo, jak Arnold drží Connora pod krkem a říká mu, že psychologie je jeden z jeho podprogramů - v té chvíli mě napadlo, jestli není John Connor náhodou schizofrenik v ústavu jako jeho matka a celé si to sám nepředstavuje, pak by to celé dávalo smysl... Těším se na "čtverku": možná se dočkám skupinové terapie.

Naprostá dokonalost. Zapomeňte na Eda Wooda jr., pusťte si TURECKÉ HVĚZDNÉ VÁLKY. Jědiný film, při kterém prožijete onu pověstnou pravou a nefalšovanou KATARZI. Slabší jedinci už po prvních třiceti minutách zažívají SATORI. Suma: FILM, KTERÝ MUSÍTE (OPRAVDU) VIDĚT, NEŽ ZEMŘETE.

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění.

Unylá a rozbředlá umělecká ipsace, která si ve svém manýrismu neví rady a bloumá egocentrickou krajinou Antonioniho duše. Nuda a zahleděnost do sebe. Ztráta konceptu a zřejmě i soudnosti. Spousta redundantních prvků, které pouze mlží. Závěrečné vyústění s motivem kosmické lodi plující vstříc Slunci je za hranicí kýče.