3497299

Film je sen, který má svůj rytmus. V tomto případě jeho logika podléhá pravidlům hudebního řádu a běží o zpracování fixace na matku. Kdyby nebyl Edgar Wright takový frivolní vtipálek, měl by tady blízko k Lynchově Zběsilosti v srdci například.

Jackie má mezi svými komediálními rolemi vážných snímků ještě méně, než Woody Allen. Po šedesátce už si je ovšem dovoluje. Pierre Morel v Taken ukázal, že starší pánové bojující za své ratolesti (či prostě nějaké chráněnce) s brutalitou a urputností bývalých členů speciálních jednotek (nebo něco na ten způsob), do nichž by to na první pohled nikdo nečekal, jsou hrozně cool. Nezáleží přitom na tom, zda jde o záchranu, nebo pomstu – vývoj vyprávění je stejný. Po Liamu Neesonovi Denzel Washington (The Equalizer) a teď Jackie Chan. The Foreigner je jinak celkem průměrný thriller, jenž je v rámci možností obstojně provedený, ovšem bez nějaké hloubky či zásadnější originality. A k tomu Pierce Brosnan, který si ve své záporácké kreaci vysloveně užíval rodného irského přízvuku.

Formálně zajímavé – připadá mi, že Alice Lowe se během natáčení Kill List a Sightseers naučila leccos od skvělého Bena Wheatleyho – ale jinak jenom taková hříčka, svérázná variace na slasher, která je ale tematicky příliš slabá na to, aby se jednalo o skutečně hodnotnou alternativu.

takové filmy by snad ani neměly vznikat - roztomilé hlazení po srsti v ultimativně kýčovité formě, které se tváří jako emancipované dílo pro celou rodinu; špatný vkus a pure evil art; konzervativismus a xenofobní asimilace queer prvků; jediná světlá věc je Rami Malek, ovšem jeho výkon slouží zlu

come on! really?

Jakmile se kyberpunk dostane ze stránek knih na plátna či obrazovku, vládne mu těžko přijatelná ustrašenost a nedostatek invence. Altered Carbon, který je adaptací románu Půjčovna masa Richarda K. Morgana (první díl trilogie s hrdinou Takeshi Kovacsem), trpí všemi nedostatky a špatnými stereotypy, které se s žánrem ve filmové podobě pojí. Za prvé: zdá se, že existují dva předobrazy, kterých se všechna další díla drží zejména po vizuální stránce - Blade Runner Ridleyho Scotta a japonská manga a anime Ghost in the Shell (sem tam ještě Matrix, což je ale kapitola sama pro sebe). Nic proti citacím, ale ve vědomí většiny filmařů jde zřejmě o jediné dvě úspěšné a známé kyberpunkové adaptace, tudíž ztvárnění jejich světa kopírují až příliš často a až příliš otrocky. V důsledku čehož se zdá, že se zastavil čas a že žánr, který jinak pobízí k různorodosti, vizuálně ustrnul podobně jako punkrocková móda na roztrhaných džískách, čírech a křivácích. _____________ Za druhé: kyberpunk sice zdůrazňuje sociální rozdíly a třídní konflikty, ale zejména ve filmové podobě se člověk setká se striktně vyhroceným černobílým viděním: bohatí jsou bez výjimky zlí psychopaté, kteří mají přístup k technologickým vymoženostem, oběti i hrdinové jsou pak vždy z nižších tříd, přičemž bojují proti nějaké technologické záležitosti, která zapříčinila společenskou nerovnováhu. Svět je ovšem mnohem složitější, přičemž tahle dualita zlých boháčů a hodných chudáků (nebo alespoň „obyčejných lidí“) je bohužel již tak nudný stereotyp, že nefunguje ani v metaforické nadsázce. Paradoxně je pak Altered Carbon fanaticky technofobní film (podobně jako Matrix, Elysium, In Time, americká hraná verze Ghost in the Shell atp.), jehož ideálem je jakási vágně definovaná přirozená lidskost. Je ovšem třeba poznamenat, že klasiky žánru takhle primitivní nejsou - když si člověk přečte Gibsona, Stephensona, Shirowa (nebo se podívá na animované Ghost in the Shell), sezná, že zobrazované konflikty nikdy nejsou podávané takto primitivně. Divák nechápe, proč se scénáristé obtěžují celkem fungující předlohy složitě přepisovat do úplně jiných nekonzistentních konstrukcí, jestliže by výsledek dopadl mnohem lépe, kdyby si ušetřili práci a prostě děj knihy “jen převedli” do obrazu, když už provozují seriálovou adaptaci literárního díla.__________ Za třetí: scénáristé si zřejmě zvykli na to, že young adult čtou i dospělí, a normy vyprávění tomuhle předpokladu přizpůsobili tak, že lze stěží najít v rámci filmového sci-fi mainstreamu cokoli chytřejšího, než jsou Hunger Games. Altered Carbon tak v nijak originálním a poměrně přímočarém vyprávění, které přitom občas trpí nedotaženou dramatizací vývoje, kombinuje makabrózně patetické scény (moje srdce, které jsem si ve virtuální realitě vyrval doslova z těla, patří tobě) s hysterickým herectvím. Postavy jsou nějak charakterizované, ale pak jednají úplně jinak – přes svůj dokonalý výcvik a proklamovanou chladnokrevnost se například z nepochopitelných důvodů (když pomineme špatně napsaný scénář) dopouští nesmyslně iracionálních výbuchů a školáckých chyb. Svět obsahuje navíc spoustu nekonzistencí, jejichž výčet by zahrnul samostatnou recenzi. Např. časový vývoj – postavy žijí stovky let, ale společnost se nemění, vypadá jako naše aktuální představa blízké budoucnosti zamrzlá v čase. V technologicky rozvinuté civilizaci kolonizující sluneční soustavu policejní sbory používají na chlup stejnou uniformu celé dlouhé dekády a estetika se odkazuje výhradně na naše moderní umělce – že by šlo o ilustraci tezí o zamrzlé postmoderní kultuře, jak je podává filozof Michael Hauser? (haha) Jeden díl mi přišel záměrně napsaný tak, že každá postava v něm musí mít alespoň jeden hysterčák (počítal jsem je). A navíc seriál selhává i v žánrových aspektech, ve kterých by to člověk nečekal – jeden příklad: Takeshiho sestra je v jedné scéně neporazitelná ninjovská asasínka, přičemž o deset minut později se chová, jako by neměla žádný výcvik – nechává nesmyslně zničit množství svých velmi draze vyrobených klonů, které jen tak nabíhají na nepřítele, aby jim prostě prostřelil hlavu. Ve stejné scéně si nejprve počíhá, chytí útočníkovu automatickou pistoli správně za hlaveň, aby ji po jednom bodnutí střepem opět pustila a nechala se jí střelit. Nehledě k tomu, že útočníkem je v tomto případě elitní policistka se speciálním výcvikem, která přitom před sebe svou zbraň strká s nezastřenou touhou po vlastním odzbrojení. Dvě superelitní vylepšené bojovnice se tak střetávají způsobem, kdy člověk pochybuje, zda jim někdy někdo dal alespoň základní přednášku o způsobech sebeobrany. Různorodých nesmyslů je ale v seriálu opravdu hodně. Filmový kyberpunk zřejmě čeká na svého vizionáře, který mu dodá osobitou vizi (místo aby jen opakoval desítky let staré vize jiných) a dostane jej na patřičnou úroveň, neboť tenhle žánr by si zasloužil emancipovanější přístup, než jakou ukazují přizdisráči z tvůrčího týmu Altered Carbon. Doufám, že si brzy spravím náladu alespoň u druhé řady Westworld.

díl od dílu horší - opakování již sděleného ad nauseam a bahnění si v patosu + snaha, aby všechno došlo i úplným trotlům, jelikož by měl mít každý právo na dobrý pocit z pěkného uměleckého zážitku; pevně věřím, že těch pět knih St. Aubyna je lepších!

strašný pes Falco coby lední medvěd + zrození vraha, který byl vrahem už před svým narozením, čili další spasmatická série křečí tvůrčího teamu před grafy a tabulkami diváckých průzkumů a zmrvená literární adaptace jinak skvělé předlohy

Druhá série Příběhu služebnice ve všech směrech upadá. Ačkoli je zajímavou otázkou, nakolik na tom nese podíl Margaret Atwoodová, jelikož se na celém projektu autorka předlohy tvůrčím zp. podílí, pátrat po odpovědi raději nebudu. Každopádně: - Emocionálně přepjaté a citově vyděračské. Často platí, že message byla doručena (nejedná se ostatně nikdy o žádné složité poselství), ale je třeba v divákovi indukovat ještě patřičné emoce. Obvykle za přispění odpovídající hudby. Celkově natolik přímočará a průběžně vnucovaná snaha, že je díky ní seriál občas k nesnesení. - Myšlenkové zploštění: všechny ženy jsou nakonec oběti, zatímco původci všeho zla v Gileadu jsou samozřejmě jen muži – viz systematická práce na polidštění a zesympatičtění Sereny Joy Waterford, které je za hranou psychologické uvěřitelnosti a základní charakterové konzistence. Viz také uvedené rčení, že zatímco muži se bojí, že je ženy zesměšní, ženy se bojí, že je muži fyzicky napadnou – zde aplikováno triviálně (to samé se mimochodem v podobném kontextu objevuje v jinak lepším seriálu The Fall). - Spousta nesmyslů a logických lapsů – například proč disidenti žijící v Kanadě už dávno nenatočili dokument s osobním svědectvím, když se ukáže, že pro radikální změnu postoje Kanadské vlády v jednání s Gileádem stačí zveřejnit svědecké dopisy trpících gileádských žen, u nichž lze beztak jen stěží dokázat původnost? Proč gileádská vláda posílá zlobivé plodné ženy po jednom porodu zemřít do pracovních táborů, když jsou tak strašně vzácné? Proč je tak jednoduché pro Serenu Joy zfalšovat Waterfordův podpis a zničit tak jednoho nebezpečného a vysoce postaveného gileádského politika, aniž by se na celou věc v krajně paranoidním prostředí přišlo? Třeba tak, že Serenu Joy daný politik, kterému muselo být jasné, že k falšování podpisu došlo, prostě také neudal? - Protagonistka se sice tváří jako badass, ale obávám se, že na tenhle zádumčivý pohled se redukoval také celý její charakter. Lze pochválit rozvíjení motivu stockholmského syndromu, ovšem nelze pochválit, že se tak zřejmě stalo ze strany scénáře neúmyslně a místo toho jde o výše popsanou dichotomii women are good/men are bad. S tím také souvisí podivně traktované motivy mateřství, které je zde ukazováno v tajemné spřízněnosti s dítětem, bez nějž dítě i matka hyne, přičemž je k tomuto poznání ze strany některých postav zřetel pouze jednou a jindy už zase jakoby neplatil. - Debilní scénáristické berličky na způsob nové postavy, která se objeví v závěru, a způsobí zásadní zvrat, či naopak nevyužití postav stávajících. S tím také souvisí natahované a nesmyslné scény, které jsou v celém seriálu jako přílepek, neboť nic nového nepřinášejí – ani významově, ani narativně – přičemž jsou někdy i vnitřně nekonzistentní s charakterem postav. Například, když June přožije díky podivným výčitkám svědomí jakousi schizoidní ataku, abychom se o ní jako jeden díl báli, že už je úplně mimo a zcela zpracovaná nepřítelem, aby se najednou opět vzpamatovala, přičemž je její vnitřní postoj a stav dění prakticky totožný s tím, který byl aktuální v předchozím díle. - Pochválit lze ovšem alespoň jednu věc: pěkná scéna pokusu o útěk June ve sněhem obklopeném venkovském sídle, která ukazuje, že i přes odhodlání, šanci a prostředky může lidská snaha pohořet na sérii zdánlivých maličkostí.

tak takhle levně prodaně jsem si tu emancipaci teda nepředstavoval