Tsukikage

Tenhle film jsem hledal tak dlouho a nakonec jsem na něj náhodně narazil. Jako malý jsem ho viděl hned několikrát.

Velice silný příběh, který se mě hluboce dotknul. Trochu mi vadila hudba, japonci dokážou ty své nástroje rozehrát daleko lepším stylem. Ale jinak příběh špičkový, udělal bych to sice jinak než Zušio Taira, ale no co. Výborné a vřele doporučuji. Možná někdy přijdu na lepší komentář, ale teď jsem zasažen smutkem.

Je to fakt nedocenitelné a ¨úžasné, ne fakt lepšího nic moc nenajdete a z tohohle žánru určitě nic lepšího nenajdete. Jednu věc bychom měli vědět. Tohle není anime. Ano je to japonské, animované, manga atd. Ale nemá to ani jednu chybu, ani jeden styl a to některá stará anime už měla. Další věc je, že docela dost věřím, že by se mohla civilizace ubírat tímhle směrem jakým tady naznačili. Proboha vždyť dopodrobna popsali víc jak 550 let, povězte mi, kde tohle najdete a klidně hledejte i v hraných filmech, či animovaných celosvětových. Nic nikde. Pod tímto nebem, pod tohle zemí, rozloženo na jedničky a nuly, koluje tenhle velký podklad. A teď ke mě. Moje nejoblíbenější postavy: Yang Wenli, Oskar von Reuental, Dusty Attenborough a další (prakticky všichni od republiky). Koho jsem nesnášel je Mariendorfová, jestliž mám rád republiku, tak asi každý, kdo to viděl, pochopí proč. Zvraty, strategie, taktika, cíl, účel, filosofie, snaha, kamarádství, stovky mrtvých, teroristi, atentáty, vesmírné stanice, bomby, náboženství, fanatici, rozkol, historie, chytrost, dynastie, Republika. Mnohem víc. Nemám rád dynastie, nemám rád císařské, nemám rád rakousko-uhersko, mám rád první republiku. Můžu pokračovat dál, ale mé názory se dají odvodit z tohoto na ten seriál krátkého textu. Závidím těm , co to ještě neviděli. Nenávidím, miluji, jsem lidstvo, jsem člověk.

Nemůžu si přece přiznat, že jsem se celý ty dny koukání na televizi v mládí, koukal na úplný blbosti :D.

Mě se to zatím dost líbí. Je to super. Dost se zasměju a je to i celkem dobře promyšlené. Nejlepší dosavadní vtipná situace byla, když se Toshii rozhodl ukrást obraz sám, jak mu ti policajti aplaudovali, byl jsem smíchy na zemi. Zajímavé je, že to je celkem mimo pozornost kritiků. Což je dle mého názoru velice dobře. Tenhle by poznamenal, že je vadná kresba a statická, tamten, že jsou loupeže průhledné a opakující se a onen, že je samotný příběh o ničem a není to originální. Oni by to pokládali za axiomy a doktríny. Vy byste jim věřili. Je to dost šokující. Pokud člověk nemá dostatečnou vůli a je snadno ovlivnitelný, realita se změní. Věřte mi( to je zajímavé, já chci, abyste mi věřili :) ). Pokud by byli kritikové bezpodmíněční, což znamená, že by si nepřipouštěli, aby to bylo jinak než, jak říkají, tak bychom vy, já a dokonce i oni sami tenhle seriál považovali za naprostou blbost a hlasitě bychom se dohadovali, který z nás našel větší chybu, ale to se naštěstí nestalo. Už teď se obávám, že se některý z nich podívá na tento komentář a ozubená kola se hnou. Nicméně, co mě zaujalo na tomhle seriálu: velice dobré postavy (ano, použil bych to sloveso "sedli mi"), dobrý humor, skvělá hlavní postava (Tím myslím Utsumiho) a zajímavá hudba (tu myslí bez openingu a příšerného endingu, který vypadá, jako kdyby se sešli dva milióny hipísáků a začali s rozcvičku)-suma sumárum, když přičtete, že miluji stará anime a jsem optimista, tak je to *****

Je to neuvěřitelný film. Ptáte se čím, a přitom odpověď je tak jednoduchá až je složitá. Příběh se najednou odehrává v sedmi dimenzích. Ano, je tam zároveň sedm různých pohledů. Dovedete si to vůbec představit? Sedm je hrozně moc. Asi je každý nenajde, a tak je zde napíší: 1. Filmová- příběh se odehrává ve filmu, jsou to filmoví herci tak jako jejich gesta. Herci jsou, ale tak dobří, že nás zároveň přivádějí do dimenze druhé, dimenze divadelní. Ano rozhlasový herci musí hrát divadelně a vlastně ještě daleko víc, neb jejich obličeje nikdo nevidí. Tady to herci zahráli sto procentně a to divadlo z toho bylo cítit. 3. dimenze, je dimenze režijní a scénáristická. Je zde krásně znázerněno, co se děje se scénářem a příběhem během natáčení. Sám jsem si to zažíl při svém prvním filmu a mohu vám říci, že to není nic pěkného. Ze začátku máte ideu, věříte jí a těšíte se, jak jí ztvárníte. Ale záhy se ta idea rozplyne jako raní mlha nad loukou plnou rozkvětlých květů. Je to vlivem všech (hlavně producenta). Oni to nemyslí nijak zle. Snaží se posunout příběh někam dál, ale né vždy je to správný směr. 4. dimenze, sociologická, je pravdívá. Pozorný divák, obeznámený s trochou Japonska pod povrchem to krásně uvidí. Herci, což je taktéž neuvěřitelné, dokáží najdenou hrát na dvou sociologických frontách. Oni jemně balancují mezi tou japonskou a americkou (pozor! jak si jí představují, že vypadá). Japonská je ta, co se snažila vše vyřešit k dobru společnosti a postavení. To je ta, co měnila ten příběh nejvíce, kvůli hercům, producentům, režisérům apod. Zato americká se snažila, projít vše se zábavou a s dobrým koncem, znovu upozorňuji, že je to jen japonský pohled, není taková realita. 5. dimenze, divácká, zde byla sice spíš pro pobavení, to byl ten řidič kamionu, ale když se nad tím zamyslíte, ve kterém filmu tohle uvidíte. Navíc když si to spojíte s tím nádherným koncem, tak vám vyjde, že tam měla svou jasnou roli, to co ten řidič udělal, bylo neuvěřitelné. Řekněte, kdo z vás tušil, že vyřeší jeden z těch nejtěžších problémů jaké tam nastaly, jestli to má všechno smysl. 6. dimenze, moje nejoblíbenější, technická. Vám nepřipadalo zajímavé a zvláštní, jak tam prováděli zvuky? Mě to nadchlo a ten finální orchestr, jedoznačně famózní. 7. dimenze, příběhově-dějová, tam taky je, ten příběh se vzhledem k těm ostatním šesti dimenzím taky odehrává. A není vůbec špatný. To vše a moje dojmy. Moje nejoblíbenější postavy byly ten zvukař a ten majitel obchodu. Nejlepší věta byla pronesena, když jim v raketě došlo palivo, to jsem se smál až na zem. No je tu konec a já vám mohu jen popřát hezký filmový zážitek z tohoto neuvěřitelného díla.

Lidi si vymýšlejí pravydla, aby se jim líp žilo. Lidé si vymýšlejí zvyky buť, aby se bavili a udělali svůj život zajímavější nebo aby zahnali zlé duchy, když jsou pověrčiví nebo pro sblížení mezi sebou, což koresponduje s tou zábavou. Ale zvyk červených lampiónů a masáží nohou postrádá na smyslu. Pokud pán chce klid domova a v klidu si užívat se svými ženami, což si myslím, že tenhle chlap chce, proč tedy vymýšlí zvyky, které znesvařují jeho ženy. Proč si mezi nimi prostě nevybere každou noc tu, kterou chce bez zbytečných okolků, které vkládají lidem do hlav myšlenky na pletichaření. Vůbec mi nevadí lidská povaha, ta je tady celkem důvěryhodná, já mám rád lidi takové jakými jsou. Další věc: Kdo by chtěl bydlet v takovém prázném domě. Holé zdi, sem tam nějaké zdobení, hlavně pod střechou, ale to je vše, dokonce ani dveře nemají a to už Číňané měli. Jaká tam musí být zima, když vás od sněhu dělí jen závěs. Proč mají problém nechat umřít služku, že by lidé řekli, že jí nechali umřít. Přitom potom bez obtíží zabijí manželku. To si jako nikdo nevšimne. Jinak poslouchat tu hudbu byla úplná rozkoš. Chyběla mi tu ta čínská propracovaná scéna a rekvizity. Ale jinak byl jsem několikrát překvapen, jak se věci vyvíjí.

Nebudu psát komentář, neboť by to byla urážka!

Mé sledování Bleache by se dalo připodobnit k mým cestam na chalupu na Vysočinu. Hned po výjezdu z prahy (objevení Bleache) jsem najel na D1. Parádní jízda, můj Peugeot sviští o závod. Náramně se bavím předjížděním oktávek a bavoráků. Prostě super. Pak, ale musím odbočit a sjet z dálnice. Mému autu se zpomalit nechce a ani já nemám nejmenší chuť na 50. Pak, co se nestane, se za mnou s houkáním vynoří auto s obřím nápisem FILLER a já jsem nucen zastavit. Pětice postav se ke mě blíží v uniformách. Tlustý důstojník na mě zaťuká přes okénko a řekne: "Tak pane řidiči jel jste moc ryhle." Není možná, to že jsem udělal." "Ano, ano." Ale protože mám dnes dobrou náladu, bude to jen s domluvou." "Děkuji" a šťastně jsem vyrazil na další jízdu. (filler za mnou Baunti) Pak je to, ale jedna malá vesnička za druhou a každá vyřvává to svoje: "povolená rychlost 50!" Až mě z toho bolí hlava (to jsou ty malé postavy, co děsně řvou Itsugo Itsugo, nechoď bojovat, umřeš. Víte, který myslím, že?) To mě naštve, šlápnu na plyn, rozjedu se a vjedu do zatáčky. A sakra nevšiml jsem si značky, slepá ulice. A vletěl jsem přímo do baráku s obřím nápisem SPOILER. A tak tu teď v Bohnicích sedím. Ani by jste nevěřili, jak ti malí skřítci křičí.

Tenhle seriál mi nedává smysl. To není to, co bych očekával od virtuální reality. Proč člověk vytváří umělou realitu, aby se sen stal skutečností. Odjakživa toužíme po něčem jiném, lepším. To je jedna z věcí, co na člověku miluji. Dokážeme, aby se naše sny staly skutečností(a to rozhodně není jen otřepaná fráze). Chceme leťat, tak letíme. Kdybych si kolem sebe vytvořil počítačovou realitu, bylo by to jako sen. Stál bych na okraji útesu, za mnou vysoké zasněžené vrcholky hor a v hloubce předemnou prales. Já bych za zvuku dramatické smyčcové hudby roztáhl ruce v ohromné gesto moci a vzletěl nad propast. To je to. Bohužel se musím vrátit zpět k seriálu. Lidé tu vytvořili realitu v realitě. S těmi brílemi nevidí nic neskutečného, krom pár obměn(když neberu v potaz chyby, které by tam přece lidi nechtěli) např. mazlíčci. Vadili mi tam různé hlouposti, jako např. Proč se holka seznámená s virtuální realitou udiveně pohlédne na zadní stranu plechu, dokterého vstoupilo virtuálni stvoření, jakoby říkala: "a proč nevyšel druhou stranou". Komentář dodělám až to dokoukám, aleuž teď mě to činí smutným. Kazí to mou představu o virtualitě, já se pravděpodobně na ten útes nikdy nepodívám, i když se moje člověcí překonávatelská duše vzpírá.