MickeyStuma

Jean Gabin a Jean-Paul Belmondo v jedinečném příběhu dvou odlišných a zvláštních osobností. Dobře zpracovaný scénář s výbornými dialogy kombinuje emoce, nostalgii a akci v kontextu s obdobím po druhé světové válce. Jeden je majitelem hotelu, druhý se spoustou iluzí a vážnými úmysly, se svou dcerou pobývající v dětském domově, opustit Francii a uskutečnit své sny ve Španělsku. Když se oba potkají, vytvoří pevné pouto a prožijí spolu spoustu opilecký eskapád, z nichž nezapomenutelným vrcholem je na pláži s ohňostrojem. Možná se příběh starého muže, který cítí váhu času na svých bedrech v kontextu s mladým plného ideálů, může zdát poněkud naivní, ale v plné skromnosti se jedná o srdce symbolického tématu. Plynutí času, zbytky života, vzpomínek zážitků a toho, co zbývá ještě prožít. Skvěle se tak zobrazuje strach z věku. jedná se o osobní vizi člověka, nikoli toho, co právě prožívá, ale toho, co už prožil. Obě postavy generačně odlišné tak sdílejí touhu žít svůj sen a ve své fantazii čeho se mohou prožitkově dotknout vlivem alkoholu. Ano, opice v názvu snímku tak není zvíře, ale alkoholové opojení. A co se týče zimy... Pojem ´podzim života´ je už jistě známý, takže tady jde myšlenka ještě dál. A když se to vezme kolem a kolem, i když se jedná o humorný příběh, svým způsobem je to depresivní a smutný. Snímek ještě z nové francouzské vlny, kdy Gabin už něco znamenal a Belmondo na svou slávu ještě stále čekal. Opilecká óda, která se stala francouzským klenotem.

Herecký koncert Petra Čapka, který bylo možno od natočení shlédnout až v roce 1990. Ve filmu dostala možnost si zahrát také Miss Československo 1969 a sedmým místem na Miss World 1970 Kristina Hanzalová, která ale krátce po natáčení emigrovala, a tak vlivem toho straničtí funkcionáři šoupli film do tzv. trezoru. Jedná se o psychologické drama, jehož námět si pro svoji prvotinu vybral režisér Václav Matějka a zhostil se toho impozantně. Jak se přesně uvádí, jedná se o prózu o nesnadném hledání smyslu a naplňování života, čímž osobní dilema dosahuje takřka až svého dna. Temný příběh citově deprivovaného člověka, který nepoznal své rodiče. Byť se to zdá nepatřičné, pěstouni, domovy mládeže a polepšovny se na něm po psychologické stránce podepsaly. Cesty páně jsou nevyzpytatelné a tady to platí dvojnásob. Silný příběh s hlubokou myšlenkou, dnes už spíše jen pro filmové fajnšmekry.

Do třetice všeho dobrého. Navíc, aby v tom nebyl Indiana Jones sám, tvůrci po jeho bok dosadili jeho otce, který se stal přímou trefou do černého. Jako zábavná figurka ve spleti nejrůznějších dobrodružstvích funguje více, než se zřejmě očekávalo. Harrison Ford a Sean Connery, coby společný silný motor všeho dějství prostě nenechává na pochybách. Příběh jako v prvním filmu opět sleduje náboženství a nacistický aspekt Raiders, jen místo Archy jdou tentokrát nacisté po Svatém grálu. A šli na to vskutku fikaně, což se stalo záminkou vstupu profesora Henryho Jonese na scénu. Kromě klasického očekávaného dobrodružství Indyho je tak příjemnou novinkou vztah syna s otcem, což vše příjemně osvěžilo. Henry je spíše úskočný a raději k řešení problémů používá logiku místo akce, ale i tak to mezi oběma funguje dobře, i když to vyznívá divně. Oba jsou v jádru věci sice stejní, ale v hloubce svých charakterů přesto s odlišnými názory jak co provést či udělat úplně jinak. Takže se svým způsobem ignorují, ale zároveň dávají najevo co cítí a snaží se spolupracovat. Jejich rozdílné názory a emocionální napětí se tak dá považovat za jeden z vrcholů filmu. Nacistický padouch moc překvapení nedodává. Taky proč by měl, když je to stále ta samá nacistická sorta, jako v prvním snímku. Jeho neústupnost ve snaze dosáhnout svého i za cenu nepřiměřeného násilí a překračování mrtvol jen potvrzuje fanatičnost nacismu. Akční scény jsou dechberoucí a ta s tankem je zase vrcholem akčním. Honička na benátském člunu krapet zavání bondovkou, ale jakoby to nevadilo. Kupodivu spíše naopak. Dobrodružství, akce, napětí a humor v neutuchajícím tempu v žádném případě nenechává na pochybách. Třetí vstup do světa nejslavnějšího archeologa byla sázka na jistotu a vyplatila se. To se u třetích filmových dílů málokdy stává.

Vlasta Burian opět v plné polní, a to dokonce třikrát. No, svým způsobem. Příběh na základě divadelní hry Emila Artura Longena, vlastním jménem Emil Artur, jinak křtěný jako Emil Václav František. Hra jako obvykle pochází z repertoáru Divadla V. Buriana, takže Vlasta Burian jakoby zůstal doma. A také jako obvykle je to hra plná groteskních situací, zmatků, a nyní i převleků, kde se Burian vyřádil ve všem možném a snad i nemožném. Očekávané tedy dominuje jeho prostořekost, kdy opět použil své umění parodování cizích jazyků, v tomto případě angličtiny. Charakter role také není neznámý. Vydávání se za někoho jiného je součást většiny Burianových snímků. Tentokrát tedy za strýčka z Ameriky, což ho přivede zatím do největších lapálií, jaké kdy u něj byly k vidění. Vlasta Burian v nejlepší formě a víc k tomu není potřeba dodávat.

Dobrodružství Medvídka Pú a jeho kamarádů zná už i v Česku každý. Málokdo však ví, že to byly původně obyčejné hračky chlapce pod jménem Christopher Robin a že příběhy byly založeny na jeho dobrodružstvích. Tento snímek tedy v plném spektru vypráví, jak Medvídek Pú vznikl a z velké části je něčím, co chytí za srdce. Ukazuje dětství chlapce, se kterým jeho rodina není zrovna v blízkém kontaktu. Ne že by se o něj nezajímali, ale jeho výchovu má na starosti chůva. Otec Christophera je spisovatel a jednou nuceně se svým synem stráví nějaký čas. A právě to ho přiměje napsat příběh o jeho hračkách a dobrodružstvích v lesích, ve kterých žijí. Vypadá to neškodně, ale ve své podstatě je v tom téma o vykořisťování malého chlapce v zájmu finančního zisku, který vůbec nechápe, co se kolem něj děje. Jeho zvyšující se sláva však jednou dá o sobě vědět a hezké to nebude. Snímek tak poskytuje kontext o tom, co všechno se dělo v zákulisí tvorby příběhů o Medvídkovi Pú. Poskytuje ohromný emotivní zážitek a vlastně se jedná o nejsmutnější film, jaký lze v poslední době shlédnout. Je to zkrátka všechno o vyrůstajícím chlapci, který je v hloubce své duše nevinný a svět, ve kterém žije, není ve skutečnosti tak skvělý, jak se na první pohled zdá. Srdečný příběh, ze kterého se mohou poučit všichni. Zejména otcové, kteří se pro samou práci drží od rodiny stranou a říkají si, že to všechno smysl má, neboť dítě má vše, co potřebuje. Jenže se zapomíná na to hlavní a to je skutečnost, že každé dítě chce také pozornost, dotek a hlavně lásku. Je to smutný autobiografický film o stvoření Medvídka Pú, ale krásný ve svém zpracování, který stojí za shlédnutí. Příběh, herecké výkony, vizuální stránka, za vše prostě palec nahoru.

Poměrně zajímavý koprodukční filmový projekt, který jakoby měl hodně společného s českým povídkovým snímkem „O věcech nadpřirozených“ (1958) natočeného na základě povídek Karla Čapka, které mají svou myšlenku a moralizaci. Pojítkem obou filmů je především svatozář nad hlavou jedné z postav a týká se to i jejich reakcí. Až to vyvolává podezření, že se právě tímto filmem scénárista a režisér Srdjan Dragojevič plně inspiroval. Scénář však napsal sice také dle povídek, jen pro změnu od francouzského spisovatele Marcela Aymeho, které upravil do prostředí Bělehradu a Srbska. Film pojednává o postavení víry v padesátých letech a Dragojevič se navíc k tomu ještě dotýká oblastem politiky, morální filozofie, a dokonce i umění. Postavy jasně dávají najevo životní stereotypy a karikaturu žití, za použití nejrůznějších sloganů podtrhující vizuální symboliku v dialozích. Ale je fakt, že mnohé slogany českým divákům toho moc neřeknou. Divergence tady nastává až v chápání odpuštění a konceptu hlouposti, což také mnozí mohou chápat jako cílenou urážku věřících. Snímek tedy svým pojetím a strefováním do jasných oblastí problematiky docela dráždí. To už ale záleží na diváckém uchopení dané věci. Tak, jak je ve svém konceptu zajímavý starší výše zmíněný český snímek, zajímavý je skutečně i tento koprodukční. Má jen větší hloubku, větší vtíravost a tvůrčí bizarnost.

Poetické filmy svou složitostí dějepravy textem a obrazotvorností nikdy neměly u běžných diváků na růžích ustláno a tak stále platí, že svou koncepcí jsou spíše vedeny do skupiny náročného diváka. Jsou to filmy převážně umělecké, z nichž na vrcholu je dodnes nepochopený filmový počin Věry Chytilové „Ovoce stromů rajských jíme“ (1969). Režisér Pavel Juráček si vzal na paškál třetí knihu Gulliverových cest Jonathana Swifta a pro svůj film si dle toho napsal scénář. Celý koncept Swiftových myšlenek ale pojal jako předobraz socialismu v celém své fantazijním spektru, kde si kupodivu může každý divák najít to své. Snímek je skutečně tak složitý, že ani dnes se pořádně neví, kam to zařadit. Jak se uvádí ve filmových materiálech, má to být satira, tragikomedie, absurdní drama, pohádka pro dospělé, nebo snad i v jistém měřítku politický film? Stejně jako kniha je filmová etuda rozdělena do kapitol a naprosto skvěle si pohrává s realitou a snem, s přítomností a minulostí, poezií a satirou. Lubomír Kostelka v neobvykle hlavní roli, tedy v roli Gullivera, danou vážnost i nadhled pojal sice skromně, ale v celém svém spektru adekvátně. Magičnost každé kapitoly podpořené výbornou kamerou Jana Kališe už jen podtrhuje danou fantazii ve filosofickém rozhraní, každé vzývané problematice. Mnohé myšlenky jsou však nadčasové a stále vedou k zamyšlení. Příkladem může být scéna jízdy autem zničenou krajinou, kdy se Gulliver ptá: „U vás tu byla válka?“ A dostane se mu odpovědi: „Ne, co vás to napadá.“ A takové myšlenky byly bohužel kamenem úrazu pro tehdejší cenzory, a tak film dopadl, jak dopadl. Každopádně v době dnešní se jedná o filmové dílo, ke kterému je správné se vracet a to hlavně kvůli inspiraci významu a výstrah. Jak by se takový cizinec tvářil při pohledu na svět současný?

Jaroslav Dietl ve své divadelní hře „Nehoda“ pojal po generace typickou pracovněprávní vlastnost a tím je strach. Vlastnost, která je skutečně na každou dobu reálnější, než by si, kdo myslel. Ruku na srdce, kolik lidí se postaví za to správné a kolik lidí je, jak se jednoduše říká, mouchy sežerte si mě. Dietl se samozřejmě zaměřil na kancelářskou profesi vedoucího střediska, a to se vším všudy. Pro porovnání dané situace a řešení však neopomněl ani profesi dělnickou a vlastně i stejnou problematiku. Někde se něco postavilo a ono to spadlo. Zodpovědný člověk je potrestán, ale rozdílem je kdo. V kanceláři vedoucí kanceláře, v dělnické profesi ten, kdo to stavěl. No jo, ale co když je chyba úplně v něčem jiném? Má někdo odvahu se vzepřít a poukázat na chyby v systému? K tomu Dietl trefně použil i různé charaktery pracovníků. No, jak ale dnes víme, po politických událostech v roce 1968 to i tak vzalo za své. Snímek natočený na základě hry pod taktovkou režiséra Františka Filipa byl zakázaný. Kritika systému bylo prostě něco nepřijatelného. Obzvlášť po závěrečné scéně obrazně poukazující na fakt, že jsme jeden jako druhý, tudíž, že nikdo není neomylný a chybuje naprosto každý. Vyhazovem člověka s pracovního místa se tudíž nic nevyřeší. Celý příběh, byť zpracovává vážnou problematiku, je koncepčně pojat satirickou formou, a to hlavně takzvaným zcizovacím efektem. Ano, to jsou ty monology směrem k divákům. Dnes už tento prostředek divadelního i filmového vyjadřování bohužel nikdo nezná. Dává se tím jednoduše najevo, že příběh pouze vyobrazuje skutečnost, a nikoliv skutečnost samou. Plejáda vynikajících herců vzájemně si ve všem doplňujících, z nichž v hlavní roli opět předvedl svůj herecký um Rudolf Hrušínský. Své roli vždy dal takové kouzlo, že po divácké stránce si už místo něj nelze představit někoho jiného. Československá nová vlna šedesátých let a humornou formou kritika socialistické současnosti. Skvělý film plný hlášek a hlavně názorových přesvědčení, nad kterými není na škodu se zamyslet ani v dnešní době kapitalistické.

Mrazivé filmové zpracování novely „The Turn of the Screw“ literárního autora Henryho Jamese režisérem Jackem Claytonem, který svou gotickou impozantností a tvůrčím tahem na branku cíleně v konkurenci rozvířil vody tvorby Alfreda Hitchcocka. Je potřeba zmínit, že tato novela již byla zpracována v USA pro televizi pod stejným názvem o dva roky dříve, tedy v roce 1959, režisérem Johnem Frankenheimerem, a i později  se filmoví tvůrci k námětu hojně vraceli. Tento snímek však již překonán nebyl, a co si budeme povídat, ani už nebude. Takové věrohodné ospravedlnění fyzické a emocionální izolace definující klaustrofobické působení v šíleném stylu vyprávění soustředíc se na delikátní vyváženost dialogů odhalující i skrývající něco, co buduje atmosféru, nejistotu a hlavně hrůzu, už takto pojmout nikdo nedokáže. K tomu napomáhá naprosto profesionální kamera Fredda Francise využívající mnoho skvělých kompozic chytře využívající světlo, stíny a ostrost. Snímek si pevně drží své tempo, čímž nevytváří pocit zbytečného natahování, ani naopak zkratkovitosti. Ony děsivé věci se sice nedějí pořád, ale v tom je právě jádro budování tajemné atmosféry a podivné aury domu. Toto filmové zpracování se považuje za jeden z nejstrašidelnějších z několika mála podobných gotických duchařských hororů, a i když to už z dnešního pohledu vypadá podivně, rozhodně právem.

Sociální studie pohledu na svět mezi mladými a staršími, a vzniklé konfrontaci mezi nimi, se po generace nijak nemění. Dospělí shlížejí především k zodpovědnosti a danému řádu, mladí si spíše užívají života, ze všeho si dělají legraci, a jak se jednoduše říká, vše si představují jak Hurvínek válku. Snímek o jednom takovém generačním střetu vypráví a po sociální stránce docela příkladně. Jeden konflikt střídá druhý, aby nakonec z toho ve finále vylezlo jen pokrytectví, neb oba mají ve své životní pouti víc společného, než si myslí. Možná takový závěr byl vymyšlen jen pro zjednodušení, neboť by to byla setsakramentská náhoda, pokud by se takoví jedinci skutečně setkali, ale v rámci vzájemného porozumění a zbytečných konfliktních eskapád se jinak příběh jeví skutečně jako příkladný rozbor daných lidských charakterů. Deštivé a blátivé počasí už jen doplňuje depresivní stav věci. V některých situacích by snad mohla být větší hloubka pro dramatizaci, ale takhle to taky k zamyšlení stačí. Byť se příběh odehrává v době svého vzniku, tedy koncem šedesátých let, mnohý musí uznat, že se lidé zase až tak moc nemění, tudíž, že něco takového se může odehrát v jakoukoliv dobu. Tedy i dnes. Rozdíl je jen v tom, že takto impozantně to už bohužel nikdo nenatočí.