MickeyStuma

Nízkorozpočtový film vhodný pouze pro televizi. Žánrově se jedná o další gangsterku, která absolutně ničím nepřekvapí. Nesčetněkrát vyzkoušená dějová šablona vytváří předvídatelnou etudu téměř v každé scéně. Je to opravdu jednoduché. Bývalý mladý gangster se po propuštění z vězení snaží napravit, ale osud ho stejně zavane do světa zločinu. K tomu žádné přestřelky, žádné honičky, žádné rvačky. Vše  poklidn konverzační bez sebemenšího náznaku napětí či dramatu. Ano, je to dobré pro vyplnění televizního programu, ale jinak bohužel.

Námět příběhu evokuje tvorbu 50. a 60. let, kdy vznikalo poměrně hodně filmů o obojživelných tvorech, kteří zabíjejí vše živé. Zde motiv připomíná předlohu o vlkodlacích. Dospívající dívka je prostě napadena obojživelnou příšerou a celá koncepce zápletky je jen závodem s časem o nalezení protilátky dříve, než se v obojživelnou příšeru promění také. Film sice působí nízkorozpočtovým dojmem, ale poněkud neobvyklý vizuální nádech mu dává šanci. Připomíná totiž grindhouseovou produkci. Psychedelická atmosféra s patřičným gore, slizem a ujetosti působí spíše poněkud zmatečným dojmem, zejména v tom, co se děje a proč, byť je počáteční myšlenka poměrně jasná. Rodiče jsou znepokojeni drogovou závislostí své dospívající dcery. A zbytek? Najatý detektiv se svými halucinacemi k pochopení dané problematiky také příliš nepřispívá. Naštěstí toho v ději není použito tolik, aby to diváka zmátlo víc, než je nutné. Vizuálně je tedy film neobvyklý, ale v jádru poměrně solidní, takže v hororových vodách si šanci zaslouží. I kdyby jen na jedno zhlédnutí.

Zombie film, který vyšel čtyři roky před fenomenálním Úsvitem mrtvých (1978) George A. Romera, který jako by tento zastínil. A je to škoda. Zajímavá je doba natáčení, protože to měl na svědomí španělský režisér Jorge Grau, který se mimochodem inspiroval prvním zombie filmem George A. Romera ' Noc oživlých mrtvol“ (1968), přestože byly horory ve Španělsku zrovna zakázané. Spojil se tedy s italskými filmaři, kteří už měli se zombie horory zkušenosti a kteří tento film zafinancovali. A tak se stalo, že Grau posunul myšlenku o chodících mrtvolách zase o něco dál a navíc jej poprvé představil v barvě. Vymyslel originální nápad, jak probudit mrtvé, čímž se zase později inspirovalo mnoho dalších filmových tvůrců, kteří to dál pojali v nejrůznějších variacích. Nejzajímavější však na celém tomto filmovém počinu je to, že je kritikou moderní společnosti. Poukazuje na benevolenci vědců zabývat se vznikajícími problémy vedlejších účinků jejich činnosti a na benevolenci policie vymanit se ze svých předsudků a brát v úvahu přibývající jasné důkazy o skutečnosti. Snímek na růžích ustláno tedy zrovna neměl a v dnešní době je už těžké posoudit, zda to bylo právě tou kritikou, nebo přítomnosti krvavých gore scén. Mimochodem, právě proto má kvůli různému uvedení nezvykle velké množství alternativních názvů. Působivá vizuální stránka podtrhující nenáročnou výpravu fungující i dnes, zajímavé zvukové efekty a plně dostačující příběh mající myšlenku a vkus, vytváří dostatečně mrazivou atmosféru, která diváka na pochybách určitě nenechá. Na sedmdesátá léta se počáteční dějství vyvíjí obvyklým pomalejším tempem, ale pak vše nabírá na obrátkách a divák je do všeho pohlcen. Jorge Grau si tímto u George A. Romera rozhodně ostudu neudělal. A vlastně je i možné, že právě tento film zase pro změnu ovlivnil i Romera, čímž natočil svůj výše zmíněný filmový hit.

Dvoudílný televizní film o vojenském cvičení sovětského námořnictva. A je to opravdu jako dětská hra. Velitel ponorky a velitel velké protiponorkové lodi se stanou potenciálními protivníky a jejich dovednosti v taktice a bojové zdatnosti ukáží, kdo s koho. Mezi námořníky však bude panovat i upřímnost a přátelská vzájemná podpora. Předloha je slibná, ale stále jsme u televize, což znamená, že se nelze dočkat bojových scén. Takže nic než pohodová konverzační etuda, ale scénář, ačkoliv je v době studené války velmi opatrný, je napsán poměrně precizně, co se týče dialogů, takže napínavá atmosféra, ač mírná, je přece jen patrná, i když vykreslení všech postav působí poněkud ploše. Každopádně se jedná o ponorkový film, neboť je příběh zaměřen na velitele ponorky. Na konverzační dílo se celková stopáž dvou hodin může zdát příliš, ale na druhou stranu se tvůrcům podařilo vyzdvihnout charakterově jasnou osobnost velitele. Na závěr nechybí ani hodnocení velicího štábu velitele ponorky, které mohlo být dramatičtější kvůli rozdílnému názoru jednoho důstojníka, ale to by zase rozbouralo proběhlou atmosféru z cvičení, takže v tohoto hlediska je to vlastně v pořádku. Takže suma sumárum, velmi odpočinkový film, a i když není vyloženě nezajímavý, diváci zaměřenější na akci se budou spíše nudit.

Působivý sovětský televizní film připomíná svým zpracováním, atmosférou i pojetím tvorbu českého režiséra Karla Kachyni. I zde platí motto: V jednoduchosti je síla. A tak je nám předkládán velmi jednoduchý příběh o dvou partyzánech, kteří se chystají vyhodit do povětří německý vojenský vlak převážející munici kdesi v Lotyšsku. Osud je však nevyzpytatelný, a tak se do souběhu událostí připlete lotyšský sedlák a jeho rodina, která obdělává nedaleké pole. Na to, že se jedná o televizní film, nelze očekávat mnoho výpravy a válečné velkoleposti. Zato z hlediska dramatu a psychologie postav není v rámci téměř artového filmu co vytknout. Samozřejmě, že by se našlo pár hluchých míst, ale to nijak neubírá na koncepci situace. Ano, za situací se skrývá situace. Jde jen o to, jak se členové rolnické rodiny vypořádají se žádostí partyzánů o pomoc zraněnému z jejich řad. Zvlášť když se poblíž usadilo několik německých vojáků. Nejsilnějším momentem celého filmu je scéna s projíždějícím vlakem. Partyzáni jsou připraveni odpálit nálož, když se tu náhle na místě u kolejí pohybuje malá dcerka dotyčného sedláka. Jaké svědomí mají partyzáni a jaké členové selské rodiny? Námět filmu je jako stvořený pro již zmíněného Karla Kachyňu. Bylo by velmi zajímavé, jak by takový motiv pojal on. Každopádně sovětští filmaři nezaostávají, takže i přes kontext sovětského televizního filmu nelze jinak než tento film doporučit.

Detektivní příběh, jak z pera Agathy Christie, který není vhodný pro diváky trpící tryskaidekafobií. Před třinácti lety se na zámku konala večeře pro třináct hostů. Je to také třináct let, co hostitel během této večeře zemřel a před svou smrtí oznámil hostům změny ve své závěti. Většina jeho změn se týkala třináctého hosta, který se nedostavil a jehož totožnost zůstala neznámá, a tudíž záhadná. Hosté, kteří se večeře zúčastnili, jsou nyní postupně nalézáni mrtví u stolu přesně na místech, kde seděli. Kdo je oním záhadným třináctým hostem? A má něco společného s maskovaným vrahem? Píše se rok 1932 a do kin vtrhla tajemná detektivka, která by se dala považovat i za jeden z prvních náznaků subžánru „slasher“. Na svou dobu jen ještě není tak divoká. Každopádně maskovaný vrah tu je, i když vypadá podivně a jeho dějová struktura je poněkud neohrabaná. On je vlastně poněkud neohrabaný děj celý, i když svým tajemnem a průzračností detektivního žánru zaujmout může, byť některé postavy skutečně vypadají spíše komicky než vážně. Možná je vtom záměr odlehčit napínavý případ, ale těžko říct, jestli to má být ještě komedie, nebo už parodie. Nemotorní policisté, kteří se snadno leknou a dělají neuvážené věci, na vážnosti příliš nepřidávají. Mnoho scén se stává až příliš zbytečně hloupými, takže i vyvrcholení celého děje vyznívá spíše podivně než zajímavě. Námět zajímavý skutečně je, proto to srovnání s Agathou Christie, ale styl zpracování se bohužel nějak minul svým účinkem.

„Souboj v tajze“ aneb, jak se zmocnit obrněného vlaku na začátku občanské války v tehdejším Rusku kdesi na Sibiři. Film byl natočen u příležitosti 60. výročí Říjnové revoluce, která byla v dobách socialismu označována jako *Velká říjnová socialistická revoluce* pod značkou VŘSR. Název filmu slibuje mnoho, ale divák nedostane nic. Ke konci je sice jedna krátká válečná scéna, ale ta film neutáhne. Tvůrci filmem mířili především na mladé diváky, snad, aby jim připomenuli, že nějaká taková revoluce vůbec byla, avšak kupodivu to žádná závratná agitka není. Každopádně celé pojetí je pomalé, poklidné a zcela bez napětí. Je to film pro mladé, takže mladí jsou v popředí zájmu. Co to znamená? Že je použita *bojová skupina mladých*, jak by se jistě řeklo typicky socialistickým jazykem. V tomto směru ani nepřekvapí použití melodramatického motivu, jehož hlavním zájmem je, aby film také působil kontemplativně. Ale to snad nemohlo na diváky fungovat ani ve své době. Tvůrčí záměr je v tomto případě poněkud záhadný, neboť pokud byl film natočen k výročí Říjnové revoluce, proč zůstává jen jako pouhá kulisa? Události s vlakem, které by měly vyznít jako hlavní dějová linie daného příběhu, jsou tak paradoxně až ke konci, a to ještě navíc zoufale omšele. Co se týče postav, žádná pecka to zrovna také není. Prostě jsou a to je vše. Jen o jedné se dozvídáme jen díky jejímu přiznání, že je jedním z bolševiků, ale kdo by čekal nějaký dramatický marast, protože je mezi obyčejnými Rusy proti bolševikům bojujícími… No nic. Navzdory námětu se tak snímek stal nudným, nezajímavým a především zapomenutelným.

Jeden z průkopníků dobrodružně-akčních detektivních seriálů, v tomto případě navíc s mysteriozním námětem. Technicky se takové pojetí zdá být na počátek 30. let 20. století poměrně odvážné, i když honičky a bojové scény, které dnes vyznívají obzvlášť směšně, byly k vidění už v němých filmech. Zde to však v detektivním žánru vyznívá přece jen trochu jinak. Za zmínku stojí ukončení každého dílu, které se používá dodnes. Ano, vždy je maximálně napínavý. Děj má švih, charakteristickou atmosféru, napětí a žánrově typický patos. Akční scény s honičkami jsou trochu zrychlené a v technických částech je vidět triková stránka, ale komu by to z hlediska filmové historie mohlo vadit. A tak tu máme hon na zločince zabíjející elektrickým proudem pomocí rádiových vln, kterému se říká„Šepotající stín, což je ostatně také název tohoto seriálu. Tvůrcům se tímto podařilo chytit nový vítr do seriálové tvorby, které kvůli nutnosti navýšení rozpočtu po nástupu zvukového filmu nemělo zrovna na růžích ustláno. Zajímavostí ještě je, že se seriál také dočkal sestřihu do podoby celovečerního filmu.

Šablona tohoto dalšího slasheru v sérii filmů dané variace o cestě mládeže autem odněkud někam, kdy na určitém místě narazí na partu vizuálně poměrně nevzhledných masových vrahů, může být ve své představě již poněkud nudná, ale pro diváky neznalé podobných starších filmů proč ne. Příběh nás tedy zavádí do prostředí, kde stojí „Azylový dům Blackburn“, jak zní název snímku v českém překladu, kde se dějí věci vskutku bolestivě vražedné. Z pohledu diváka jsou bolestivé především viditelně špatné CGI, a to ani ne tak vizuální efekty, jako animace jednotlivých událostí. Lavina kamení hned na začátku vypadá jako z počítačové hry. Není od věci také vyzdvihnout poměrně velké množství dějových klišé, bez kterých se to prostě neobešlo. Ne, logika zde jako obvykle nemá místo, takže nemá smysl se pozastavovat nad chováním hlavních hrdinů v různých situacích a dějových zvratech. Plynulost se však drží a závěrečný souboj se zdá být atmosféricky i délkou přijatelný. Diskuze mládeže však mohla být promyšlenější ohledně daných situací. Řešení typických problémů a sporů hodných daného věku v tu nejnevhodnější dobu nepůsobí zrovna věrohodně. Výpravě není co vytknout. Už tak ponuré a temné prostředí benzinové pumpy na počátku děje by v každém vyvolalo nepříjemný pocit. Na nízkorozpočtovou produkci tedy film vypadá po vizuální stránce docela dobře, pomineme-li CGI animaci, takže alespoň v tomto ohledu je patrná tvůrčí snaha něco evokovat. Na poli filmové tvorby nic neobvyklého ani převratného, ale jako náhrada za tematicky starší, zrovna nedostupné, filmy za zhlédnutí stojí.

Nenáročný hororový thriller s démonickou atmosférou jako by byl natočen podle krátké povídkové předlohy. Dějově se toho zase tolik neděje, každopádně jako jednoduchý televizní film s malým očekáváním koncept funguje překvapivě dobře. To však díky vkusnému soundtracku pevně budující děsivou atmosféru. Premisa je známá, tudíž zcela předvídatelná, což zklame nejvíce, protože ve finále působí dojmem dalšího zbytečného filmu. Příběh jako takový má dvě dějové linie. Hororovou a detektivní. Ta hororová je samozřejmě v popředí a obě se spojí až na konci. Žádné speciální CGI efekty, žádné lekačky, žádné gore. Nízký rozpočet je patrný i na malé složitosti děje. Náročné diváky film zklame, protože nesplní hororová očekávání, nenároční si při sledování odpočinou, protože nemusí nad ničím přemýšlet.