MickeyStuma

´When the Last Sword Is Drawn´ vs. ´The Last Samurai´. Co mají tyto dva filmy společného? Oba mají totožný námět a mnohé scény dokonce jakoby jeden od druhého kopíroval. Hlavně samotný závěr. Jenomže pokud byl japonský snímek uveden o rok dříve na nějaké Tokijském filmovém festivalu, spíše to vypadá, že si Američané pro sebe jen poupravili scénář, jako to udělali se Svěrákovým Tmavomodrým světem pro svůj Pear Halbor. ´When the Last Sword Is Drawn´ obsahuje hodně postav a dobře vysvětluje život samuraje, zatímco popcornový ´The Last Samurai´ je převeden do super stylových a krásných obrazů. Japonští tvůrci navíc narozdíl od akčního Hollywoodu celou koncepci pojali v daleko větší atmosférické dramatické anabázi. Celou koncepci převyšuje samurajský romantismus v daném aspektu všeho bytí a tradic a to spíše v emočním hávu právě vlivem daného tématu. Oba filmy jsou tak spíše nesrovnatelné právě kvůli rozdílnému pojetí. Hollywood je prostě Hollywood, ale i tento japonský počin stojí za shlédnutí. Jen nelze očekávat mohutné souboje, jak bývá zvykem..

V šedesátých a sedmdesátých letech přišlo do kin mnoho historických dobrodružných komedií z jižních zemí Evropy, z nichž u nás v paměti diváků asi nejvíce utkvěl kostýmní snímek francouzský ´Pošetilost mocných´ (1971). Italové však o něco dříve zabodovali, a to právě i v československých kinech, tímto příběhem ze středověku, který je tady u nás už dnes bohužel doslova zapomenutý. Děj obsahuje mnoho odkazů na nejrůznější ceněná díla (např. Dona Quijota snad pozná každý) a tradiční středověké situace, avšak v groteskním a situačním podání. Zkrátka se jedná o dokonalou parodii, jak by se řeklo, nepravděpodobného dobrodružství středověkého soužití. Své samozřejmě udělal i český dabing, který byl právem vychvalován až do nebes. Celý děj, plného nejrůznějších skopičin, je podpořen ohromnou výpravou a krásnou kamerou plně zvýrazňující místa a nejrůznější situace, i když některé kulisy vypadají dosti uměle, ale to je asi vlivem dnešní doby. Co však nestárne je skutečně onen humor, který dokáže pobavit i dnes.

Dina od své matky zdědila psychické schopnosti a může nahlédnout přímo do duše ostatních lidí, čímž je jako dcera čarodějnice všudypřítomnými lidmi krutě nenáviděna. Její schopnost způsobuje, že se lidé, kteří se jí podívají přímo do očí, stydí. Když na hradě dojde k vraždě vládce a celé jeho rodiny, je vlivem touhy o moc vtažena do nebezpečného boje, který ohrožuje jak život její matky, tak i její vlastní. Středověká fantasy mající českou stopu, neboť se natáčelo i v Česku (např. lom Amerika je prostě, alespoň pro nás, nezaměnitelný), se honosí absolutně nenáročným příběhem, který uběhne rychleji, než by se zdálo. Snímek byl natočen na základě stejnojmenného fantasy románu „Skammerens Datter“ dánské autorky Lene Kaaberbøla, která je čtenáři vychvalovaná. Filmový příběh o Dině je i přes svou jednoduchost vcelku propracovaný. Dospělý divák z něčeho takového sice na zadek nespadne, ale pro mládež má určitou přívětivost a to i vlivem schopnosti jim ukázat klasicky vyhlížející středověký a jasně nordický svět, právě na pomezí fantasy žánru. Temná atmosféra je samozřejmostí, takže od jiných snímků podobného druhu se ničím nevymyká. I v Dánsku mají filmovou cenu a tento jejich filmový počin získal jedenáct nominací, z nichž pět cen získalo, mezi nimiž byla i cena za nejlepší film roku, určeného právě pro mladé publikum. Když pomineme CGI draky, byl jinak zpracován bez typických hollywoodských zvláštních efektů, což i to něco znamená. Jestli to bylo vlivem nízkého rozpočtu, těžko posoudit, každopádně se v této oblasti jedná o příjemnou změnu.

Charles Ingvar Jönsson dá dohromady zločineckou partu ve snaze se pomstít lidem, kteří zabili jeho strýce. Další příběh o pomstě, tentokrát ze švédské provincie, který je doslova a dopísmene souhrnem nejrůznějších filmových a seriálových motivů v rámci daného žánru, jaké kdy byly nejednou k vidění. Už samotný začátek příběhu připomene zlodějíčky aut například ze 60 sekund. Postupné dávání party dohromady není třeba už ani porovnávat, a to se týká i samotné loupeže... Ano, trezoru. Skutečně hojně používané. Ona loupež však má neočekávaný průběh, který je ale ke konci plně vysvětlen, jako se to dělá v britském seriálu o podfukářích. A dalo by se pokračovat dál. Scénář není špatně napsaný, tudíž má pevný a skromný děj, i když je každou scénou předvídatelný. Filmový a seriálový fanoušek se však, i vlivem komornější atmosféry, bude neskonale nudit. Žádné napětí, drama ani humor. Jen taková obyčejná nízkorozpočtová vyprávěnka televizního charakteru. Ale kdyby po ruce nebylo něco lepšího, jako taková malá filmová alternativa postačí.

Užší vymezení Occamovy břitvy: Pokud není nějaká část teorie pro dosažení výsledků nezbytně nutná, do teorie nepatří. A přesně s takovou odbornou rétorikou pracuje příběh bohužel televizní, který by scénáristicky jakž takž mohl mít potenciál, nebýt nízkého rozpočtu a ryze televizního pohledu na věc. On ten námět skutečně není špatný, byť vykazuje nádechem typické hollywoodské tvorby a dokonce i ten scénář stojí za zváženou, i když v určitých momentech by to nějakou tu úpravu jistojistě chtělo, ale když tomu chybí patřičný režisérský tah na branku, patřičné napětí, uvěřitelná zoufalost a strach, a samozřejmě k tomu správná temná atmosféra, vše upadne vniveč a zůstane jen obyčejná vyprávěnka především ukazující, že si tvůrci na onen Hollywood jen hrají a nemají na to. A o co jde? Manželé si při cestě domů autem zkrátí cestu, zabloudí a jsou svědky odstranění nepohodlného člověka. Pachatelé si jich samozřejmě všimnou. Následující události tedy vezmou za své, což dle námětu slibuje minimálně solidní thriller, ale těšící se diváci si na něco takového mohou klidně nechat zajít chuť.

Když se řekne >poklad kapitána Flinta<, snad každému se ze starší generace okamžitě vybaví dobrodružství mladého Jima Hawkinse po setkání s pirátským kapitánem Longem Johnem Silverem a jejich hledání onoho pokladu. Skotský spisovatel Robert Louis Stevenson a jeho zřejmě nejslavnější literární dílo dodnes nejrůznějšími tvůrci přitahované. Představovat děj je tedy zbytečným nošením dříví do lesa. Filmová verze ze sedmdesátých let má právě vlivem doby svého vzniku svá vlastní specifika v rámci dobrodružných filmů určené pro děti a mládež a tak byl přijat velmi rozporuplně. K nemilosti fanoušků literární předlohy byl příběh převedený do scénáře hodně zjednodušen, tudíž mnohé důležitosti zcela chybí a mnohé nevyzní tak, jak by správně mělo. Dětským divákům je však tato verze velice vhodná, neboť právě pro ně vhodně reprezentuje dějství a zbytečně nezatěžuje složitostmi. Piráti nevyznívají tak hrozivě, jak to u jiných filmů určené pro dospělé bývá, je umírněná temná atmosféra a vůbec celé napětí. Zkrátka, je to celé značně odlehčené. Ale je fakt, že o něco živější to být mohlo. Každopádně už samotný začátek snímku onen příběh hodně připomene, což znamená, že literární předlohy se scénář drží, a tak ať se to někomu líbí nebo ne, pro děti a mládež je toto filmové zpracování velice vhodné. Dospělí diváci k svému plnému uspokojení nechť se poohlédnou po filmové verzi jiné.

O vyloženě bláznivou komedii se sice nejedná, avšak vtípků a lehkých groteskních etud je přítomno více než dost. Ano, jedná se spíše o jednoduchý odpočinkový úsměvný film, který ale v rámci filmových klasik může příjemně potěšit i dnes. Veškeré dění je podpořeno naprosto ukázkovou kamerou, vlivem čehož i černobílý obraz nádherně vyniká. I v obyčejnosti je krása, která ani po tolika letech nestárne.

Francouzská nová vlna, barevná sentimentální hudební komedie a v ní Anna Karina, Jean-Claude Brialy a Jean-Paul Belmondo. V podstatě se jedná o umělecký film, jehož součástí je imitace muzikálu, melodramatu a frašky. Občas se vyvrbí i nádech dokumentárního a filmového noiru s vizuálními vtípky a místy i odkaz na jiné filmy, kterých si ale všimne dnes už jen opravdový znalec francouzských klasických filmových počinů. Režisér a scénárista v jedné osobě Jean-Luc Godard jakoby si s diváky hrál a chvílemi je i provokoval. “Chci být v hudební komedii,” náhle během rozhovoru s Alfredem někdy na začátku příběhu prohlásí Angela a začne tančit. Těsně před hádkou s přítelem zase řekne: “Než se začneme hádat, měli bychom se divákům uklonit”, a oba se otočí ke kameře a hluboce se ukloní. Když se později objeví Alfred, zeptá se: “Je to komedie nebo tragédie?” a následně se zmíní o filmu, který má být v televizi. Děj se veze v naprosté jednoduchosti, ze kterého je vytlačena absurdita a trapnost právě v zájmu veškeré frašky do maximální výše. Striptýzová tanečnice Angela chce mermomocí dítě, ale přítel Émile se k tomu nemá. Do toho navíc vstupuje nejlepší kamarád Alfred, který by měl pomoci a tak následující tragikomické etudy patřičně vezmou za své. Vytváří se tu zkrátka iluze, která však zviditelňuje střípky realismu v každodenním šílenství v mezilidských vztazích. Ženská posedlost v touze mít dítě a vlivem toho vzniklé starosti muže. Pocit odcizení nabírá na intenzitě, což je projeveno hlavně zvukově, viz scéna, ve které Angela prochází ulicí. Ne, opravdu nejde o zvukovou chybu. Právě ono chvilkové přerušení okolního hluku v rámci naprostého ticha s pouhými slyšitelnými kroky naznačují danou skutečnost. Zviditelněny jsou tak vzniklé rozpory, ale už ne vyřešeny. Anna Karina se v roli doslova vyřádila, čímž podala úctyhodný herecký výkon, za který byla dokonce i oceněna. Je to hluboký myšlenkový film v uměleckém přednesu mající své kouzlo v provedení a uměleckého přesvědčení.

První americký film kanadského režiséra a hned ukázkový thrillerový majstrštyk. Dokázal zhmotnit takovou míru napětí na pokraji šílenství v hloubce skrytého teroru, že i na stopadesáti minutovou stopáž leckdo behem sledování nebude ani dýchat. A vše přitom začíná skromně a zcela reálně. Sejdou se dvě rodiny, baví se, něco pojí a popijí, když si náhle někdo všimne, že dvě děti chybí. Krve by se v tomto okamžiku snad nikomu v takové situaci nedořezal. Neočekávaná a nezvladatelná panika všechny ovládne a netrvá dlouho a vše má pod kontrolou policie. Jenomže jak se zanedlouho ukáže, není to případ zase až tak jednoduchý, jak by se z počátku mohlo zdát. Bezmoc a zoufalství v rámci psychologie člověka se striktně zahryzne do mlhavé atmosféry příběhu a nepustí. Námět sice pochopitelně není originální, ale svým vyzněním pohltí. Pomalé tempo s pevným střihem podtrhuje zajímavý vývoj s patřičnými zvraty podpořené podmanivým soundtrackem. Samotný konec je už prostě takový jaký je. Svým způsobem je to snímek náročnější, ale rozhodně se dá říci, že režisér Denis Villeneuve natočil jeden z nejzajímavějších filmů roku.

Loupež metra svážející tržby z jednotlivých stanic. Že je to nějak povědomé? No samozřejmě. Každému filmovému fanouškovi se okamžitě vybaví americký snímek ´Vlak plný peněz´ (1995). Jenomže pozor, také je tu snímek z Francie už z poloviny šedesátých let mající ten samý námět. Žeby sloužil tomu o třicet let pozdějšímu americkému jako předobraz? Společných pojítek je tu více než dost, i když hlavní postavou je člověk ze zcela jiné profese. Tady si hlavní roli střihl Bourvil a hraje obyčejného děrovače lístků, který pravidelně každý den sleduje onen vlak převážející peníze. A jednoho krásného dne ho napadne, co kdyby byl takový vlak vyloupen a napíše o tom literární detektivku. Nikdo mu ji však nechce vydat a to z důvodu, že je taková loupež neproveditelná. Z neúspěchu knihy je všem pro smích a tak se rozhodne k radikálnímu činu. Vyloupení vlaku si objedná. Na šedesátá léta svěží mírně komediální příběh, ve kterém se jen tak pro zajímavost mihne i Pierre Richard, pro něhož to byla druhá účast ve filmu. Snímek je brán vážně a humorně zároveň. Krásně vykresluje svou dobu, právě co se týče stanice metra, čímž má dnes i historickou hodnotu. Viditelně se sice jedná o studiový snímek, ale podle dobových zdrojů byla postavena přesná replika stanice. Bourvil je v podstatě ve své typické roli, takže jeho výkon je nad očekávání zcela jasný. Za zmínku stojí také Paul Meurisse, který je tu tehdejší kritikou hodnocen jako nejelegantnější gangsterský boss. Platí to i z dnešního pohledu? Děj příběhu je ve svém smyslu rafinovaný, avšak předvedený v jednoduché škále svého vývoje. Humoru i vážnosti je tu více než dost, a jediné co asi u někoho zamrzí, je absence napětí v průběhu oné loupeže, který mimochodem připomene i jiný americký klasický film a tím je ´Přepadení vlaku z Pelhamu (1974) U nás je snímek neznámý a v rámci francouzských filmových klasik je to škoda. Obzvlášť, když je z filmografie Bourvila.