MickeyStuma

Když se vysloví jméno Edmond Dantes, každému je okamžitě jasné, o koho se jedná. Hrabě Monte Christo je další z několika známých a legendárních francouzských dobrodružných románů nesčíslněkrát předělaný do filmové i seriálové podoby, který je filmaři přitahován dodnes. Filmová verze z roku 1954-55 je rozdělena do dvou celovečerních dílů a hlavní role se zhostil Jean Marais, který byl v takovýchto historicko dobrodružných filmech jako doma. Mercedes Herreru si zahrála u nás ne zrovna známá Lia Amanda. První díl má podtitul ´Zrada´ a druhý ´Pomsta´. A tím je v podstatě řečeno vše. Režisér Robert Verney tento román sfilmoval už v roce 1943 a to taktéž do dvou celovečerních dílů, avšak spíše v konverzačním kabátě a samozřejmě vlivem doby černobíle. V padesátých letech již měl možnost použít barevný filmový materiál, čehož náležitě využil. Připomínat děj je už dávno nošením dříví do lesa, takže se rovnou podíváme na styl zpracování. Na kostýmní snímek není co vytknout. Doba, kdy se děj odehrává, je i po výpravné stránce uvěřitelná, i když je fakt, že se tvůrci do nějakých složitostí zase až tak moc nehrnuli. Moc neuchvátí ani děj jako takový. Snad každý by očekával výraznou dramatizaci a určité napětí a emoce v rámci intrik, ale bohužel se toho nelze dočkat. Verney se zkrátka držel svého předchozího díla, i když určité scény pojal jinak a lépe, ale celkovému vyznění to stejně moc nepřidalo. Nepomohl tomu ani Marais, který je svou přítomností diváckým tahounem k tomuto snímku. I přes celkovou tříhodinovou stopáž bylo ledasco z románu vynecháno, což lze v rámci hlavní dějové linky o vykonání pomsty pochopitelné, ale právě v rámci tak dlouhé stopáže některá místa prostě vypadají zcela zbytečně chudě. Ne, svým způsobem snímek není zas až tak špatný, jak by mohlo vyniknout. Divácký potenciál má především v jednoduchosti a jednoznačnosti v rámci námětu k pohodovému diváckému odpočinku bez nutnosti na dějem složitě přemýšlet. Dobrodružná klasika, která moc nenadchne, ale pro porovnání s ostatními za shlédnutí určitě stojí.

Snímků o životě eskymáků není tolik, aby jsme si mohli vybírat, a tak když se nějaký objeví, vždy budí pozornost. Příběh tohoto snímku se odehrává někdy ve třicátých letech dvacátého století a svou myšlenkou se nijak neliší od tradičních westernů zvýrazňující problémy a kulturu indiánů. Tady místo indiánů máme právě ty eskymáky, kteří se, kromě místa žití, ničím neodlišují. V tomto případě eskymácký kmen Inuitů má taktéž co do činění s bílými muži ohrožující jejich přirozené bytí. Natáčelo se na skutečných inuitských místech, takže jsou zřejmě přímo tito lidé v komparzu, ale to je tak všechno. Třeba Donald Sutherland v roli bílého policisty není nic proti ničemu, ale takový Lou Diamond Phillips v roli rebelského Agaguka bojujícího s nepřízní osudu, Toshirô Mifune, coby japonská samurajská legenda, v roli Kroomaka, který je otcem Agaguka a náčelníkem vesnice a Jennifer Tilly v roli Igiyook, pohybující se po boku Agaguka, už nemusí divákovi vyhovovat. Všichni tři mají v genech všechno možné, jen ne eskymáckou krev. Jsou to ale herecká jména a hlavně herečtí profesionálové, takže smysl jejich angažovanosti je tedy zřejmý. Z kmene Inuitů by to takto po herecké stránce určitě nikdo nezvládl, takže této castingové podivnosti je, z tohoto důvodu, lepší si vůbec nevšímat. Divoká mrznoucí arktická krajina je zachycena dobře a i při troše představivosti lze pocítit mráz na tvářích. Vesnice Inuitů je už vůbec vlivem jejich angažovanosti naprosto nezpochybnitelná. Vrcholem všeho se dá považovat lov velryby, který se řadí mezi jedny z nejnapínavějších scén s jedinečnými a úchvatnými záběry. Výhrad by se tu našlo více než dost, ale na druhou stranu, proč si zase až tak moc kazit snímek, který v rámci dobrodružného žánru není zas až tak špatný, jak by mohl vypadat. Děj příběhu je značně jednoduchý a místy snad i předvídatelný, ale jak je psáno výše, snímků o životě eskymáků není zas tolik, aby jsme si mohli vybírat. Svůj potenciál už má z toho důvodu, že natáčení snímku v mrazivých podmínkách nemohlo být procházkou růžovým sadem, takže kvůli tomu lze určité chyby tvůrcům odpustit.

Devatenáct let od snímku ´Prohnilí´ (1984) a třináct let od volného pokračování ´Prohnilí proti prohnilým´ (1990) se režisér a scénárista Claude Zidi vrhnul na třetí film poukazující na další životní etudy Reného Boironda a Françoise Lesbucheho. Vpodstatě vlivem tak dlouhého časového odstupu je nám dána možnost se podívat, jak si v životě oba dál počínají. A hned na začátku se dozvídáme, že se v jejich charakterech nezměnilo vůbec nic. Postavení každého z nich se však za tu dobu výrazně posunulo a tak je René v důchodu a François šéfem, který dostává za parťáka nováčka, stážistu Juliena, který do toho všeho svým způsobem přináší mladistvou svěžest. No, a všichni tři se očekávaně ocitnou v kolotoči událostí, které my diváci už moc dobře známe. Ano, originalitou se snímek zrovna nepyšní, ale vlivem vstupu třetí postavy to přeci jen má o něco jiný ráz. Děj je plný zvratů, úsměvných situací, Vše je podmiňováno nostalgickou atmosférou prvního snímku a ční z toho určitá zralost hlavní dvojice, což vůbec není na škodu. Snad i na to byl kladen důraz, což mohla být i tvůrčí myšlenka Claude Zidiho. Takže nic proti ničemu. Právě z onoho nostalgického hlediska snímek svou nezměněnou atmosférou pobavit ještě dokáže, ale pro jistotu raději z toho nic převratného neočekávat.

Dějová linka je dnes už provařená, neb se používala hodně často. Bývalý agent CIA si vydělává jako lovec odměn. Jednoho dne je onou službou požádán, aby pomohl najít strůjce teroristického útoku. Ano, opravdu není třeba pokračovat dál. Jak se jednoduše nejčastěji uvádí, béčkový film plný klišé, ale s výbornými herci. Zkrátka, akční thriller jak má být. V hlavní roli Rutger Hauer, který jako akční hrdina nikdy nezklamal. Úspěchu se však nikdy nedočkal. Snímek navozuje dojem, že je filmovou verzí stejnojmenného seriálu ´Wanted: Dead or Alive´ (1958), kde si hlavní roli střihl Steve McQueen, ale na počátku je řečeno, že Rutger Hauer hraje vnuka onoho seriálového lovce odměn, takže se snímek tedy nachází v poněkud jiných vodách, avšak na stejném či alespoň podobném plavidle. Neřadí se mezi vyloženě skvělé akční osmdesátkové filmy, ale v jistých ohledech svůj potenciál má. Dnes dojmu tomu kazí hlavně předvídatelný dějový vývoj a tak je potřeba se na něco takového dívat s myslí nostalgickou a ne jinak. Chmurné prostředí, přesvědčivá atmosféra a hrůzostrašný darebák. Co chtít víc. Snad jen, aby si to dokázalo udržet divácký zájem, což se bohužel neděje.

Herecký koncert třináctiletého Filipa Renče v příběhu, který by se mohl odehrát i dnes. Příběh o vzájemném vztahu a porozumění syna a otce dokáže chytit za srdce a vede k zamyšlení nad danou situací. Psychologický motiv se však striktně drží na uzdě, neboť se přeci jen jedná o dětský film, takž pro dětského diváka zůstal srozumitelný. Své si však najde i divák dospělý. Je tu klučina z dětského domova, o kterého matka nemá zájem a otec… Inu, jak to synovi vysvětlit? A o to jde především. Ladislav Mrkvička v roli otce předvedl taktéž úctyhodný výkon a takřka Filipovi se vžít do role hodně pomohl. Film námětově úmyslně využívá pohled dětskýma očima, aby bylo dospělým jasno, jak takovou situaci dítě vnímá a co prožívá. Scénář je tímto podaný dobře a je i iniciativně natočený. Ani dnes nic neztrácí na své působnosti.

Film určený především pro mládež, neboť jde o jejich pohled na život v rekreační osadě, v tomto případě na Slapech, kde si jsou v podstatě rovni pouze oni. Mezi dospělými převládá jen závist a zášť, které vyústí buď k vzájemné výpomoci anebo k naschválům až k udavačství. Byť se jedná o kritiku socialistického soužití, dalo by se říct, že ani dnes to mnohde není jinak. Příběh je vyrovnaný, takže si děj plně všímá jak mládeže, tak i dospělých. Pří dnešním pohledu, jako je např. snaha donutit Václava Duška (Zdeněk Svěrák), aby zařídil razítko k zapnutí elektřiny aniž by byla provedena revize, může dnes už vypadat kýčovitě, ale pamětníci ví své. Takže co tu máme. Námětově letní typické dobrodružství mládeže u přehrady v souběhu ve vzájemné nevraživosti dospělých, což onu mládež ve značné míře nemálo ovlivňuje. Nenáročný letní odpočinkový film k zamyšlení, při jehož sledování nejeden současný divák nechápavě zakroutí hlavou. Inu, doba je různá.

Seznamování přes seznamovací kancelář. Téma buď pro komedii romantickou a nebo ztřeštěnou. V tomto snímku však není ani jedno. Značně se táhnoucí děj, což je u české filmové tvorby už spoustu let standardem, je v podstatě o ženatém sukničkáři, který si svůj lov žen seznamovací kanceláří usnadňuje. A jak už to bývá, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Vše praskne jak u milenky, tak u manželky, děvčata jsou dokonce dobré přítelkyně a tak by se dala očekávat nějaká ryze dámská pomsta či zadostiučinění. Bohužel. Ponurost a nepochopení následujících událostí spíše vede k otázce, co tím chtěl vlastně básník říci. Romantického tu není nic, snaha o humor vzešla v niveč, děj ledabylý až podivný a to ještě obsahující postavy, které tu jsou naprosto zbytečně. Další snímek coby adept na pozapomnění. Bohužel.

Kterak český emigrant, který se mezitím stal ´buržoustem´ coby profesionální kasař doplatil po návratu do Československa na typickou českou náturu. K námětu se mimo jiné v roce 1981 vrátil Juraj Herz se snímkem ´Buldoci a třešně´, kde na české poměry doplatila pro změnu italská mafie. Snímek začíná slibně jako další socialistická agentská kriminálka s následujícími rozpravy mezi emigrantem Reinerem (Jiří Sovák) Davídkem (Jan Libíček), aby se to pak proměnilo v pokus o typickou českou komedii. Chybí tomu však patřičný náboj, takže sem tam k pousmání sice něco je, ale jinak se jedná o zcela obyčejnou, nenáročnou a oddechovou zábavu.

Úsměvná komedie o obrýlené rodině Solničkových očima dvanáctileté Jany s projevem typického češství v pražských kulisách a to s ohledem na svou dobu. Možná by se dala očekávat komedie bláznivá, ale není tomu tak. Některé scény hodně připomínají televizní seriál ´Taková normální rodinka´ (1971), jen s poněkud jiným akcentem. Scénka s lístky do kina je snad na celém filmu to nejpovedenější. Tahounem děje je především právě Jana, která si doma všimne něčeho nepatřičného, načež se to rozhodne za pomoci své starší sestry Zuzy za pomocí své fantazie řešit. Z příběhu tkví přirozenost všedních dní, ze kterých tak nějak lehce vyplyne veškerá úsměvnost daného počínání. Příjemný rodinný odpočinkový film vhodný naprosto pro každého.

Příběh se striktně drží hesla: ´Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne´. Není radno, aby ženáč středního věku proháněl ženské sukně, aby se to nakonec proti němu všechno nespiklo. Zdeněk Podskalský st., kterého si lze všimnou coby řidiče v autě na křižovatce klepajícího si na čelo, pojal film nenáročně s určitým nadhledem a humorem sobě vlastním. Znamená to tedy, že v ničem netlačil na pilu a všemu ponechal svůj přirozený vývoj. Scénář mohl být o něco lépe zpracovaný, ale jelikož je autorem sám veliký scenáristický guru Jaroslav Dietl, je zřejmé, že příběhu úmyslně ponechal typické češství a nadsázku. A asi právě proto film nijak nestárne a má co říct i dnes.