MickeyStuma

Coby instalatér šel do určitého chatového domu opravit septik, aniž by měl tušení, že bude muset bojovat o holý život. Do domu vtrhli nějací muži s cílem zjistit úkryt svého lupu. Jednoduchý krimi thriller, který by se s určitým odstupem dal považovat za další verzi fenoménu smrtonosné pasti. Ano, známých motivů či odkazů je přítomno více než dost. Avšak i když se to místy zdá být bráno vcelku vážně, zas až tak honosné to také není. Byť je akce dostatek, spíše se jedná jen o prostinkou zábavu napříč žánrovými spektry akce, thrilleru a komedie. „Já nejsem nikdo. Já jsem instalatér!” Hlášky jakoby inklinovali až k parodii. Ale funguje to. Jen je na takový námět poněkud neobvyklé prostředí, ale nakonec, proč ne. Samozřejmě nechybí podivnosti, nad kterými zůstává rozum stát, ale zrovna u takového filmu to ničemu nebrání. Jen tak mimochodem, použití určitých nápadů, které jsou jak vystřižené ze slavného filmu „Sám doma´ (1990), tomu dodává zvláštní sympatičnost k onomu instalatérovi. Naprosto nenáročný survival thriller držící se lepší průměrnosti, který díru do filmového světa sice neudělá, ale účelu filmové zábavy se striktně drží.

„Temný případ´ (2014 - 23) úspěšně udal nový směr a tak tu po seriálu „Jedna noc´ (2016)  máme další minisérii, která opět v žádném případě nenechá na pochybách. I když celý koncept nevyniká originalitou, scénář byl po psychologické stránce, a to včetně ohledně přirozeného chování, reakcí a skryté chytrosti, zpracován naprosto ukázkově. Vedené dialogy se mohou zdát zbytečně dlouhé a pro někoho nudné, ale v právě v nich je kouzlo okamžiku. Taron Egerton a především Paul Walter Hauser podali úctyhodný výkon. Oba plně pochopili charaktery svých postav a tak doslova a do písmene sehráli hluboký konverzační koncert. Oba své role nehráli. Oba svými reálnými předobrazy doslova žili. Psychologický labyrint konverzací děsí, znechucuje i lituje. Narušená a podrážděná mysl ovládaná pudy často až mrazivými se sklonem k patologické lži nutí zpochybňovat jakoukoliv jistotu nad danými skutky a přesvědčení. Na konci jsou ukázány fotografie skutečných aktérů skutečného případu, na jehož základě to celé vzniklo. Psychologické vězeňské drama v minisérii, na který se dlouho nezapomene.

Bod zlomu je tu. Tvůrci se nenechali strhnout zavedeným pravidlem pojmout finále co nejdramatičtěji a naopak to celé nechali ve stejné rovině, v jaké byli předchozí části. Emoční i psychologická stránka tedy vyobrazuje vše patřičné, kdy napětím i tak nelze nelapat po dechu. Takže finále přesně takové, jaké mělo být.

Emočně hodně depresivní část ve své podmanivosti zaujmout to nejzásadnější ze stanoviska smutného osudu jednotlivce jak po psychologické stránce, tak i po až neuvěřitelně skryté chytrosti. Detailnější pohled na stav věci v rámci daných skutků tady snad ještě nebyl. I ta zvolená atmosféra vychází děsivěji, než jaká ve skutečnosti je.

Celá zápletka zohledňuje záhadologii v daném realismu napříč spektry psychologického konání v rámci dozvědět se vše potřebné. Je to takové kdo z koho. Ale ledasco nového se opět dozvíme. Jen to správně poskládat.

Děj i po atmosférické stránce nabírá na síle. Vše se vyvíjí dle daných aspektů v té největší síle konverzační dramatizace. Ohromným plusem je přirozený vývoj a hlavně žádné nucené přepalování, jen aby to bylo napínavé za každou cenu.

V rámci dějového odvětví nastavený koncept nabírá na síle. Úžasná potemnělá atmosféra ve spektru veškerého znepokojení. Kostky jsou vrženy. Po divácké stránce je v dalších částech rozhodně na co se těšit.

Úvodní část je pomaloučkým rozjezdem zajímavého příběhu nesnažící se nic uspěchat a naopak všemu dává svůj přirozený prostor v dějovém vývoji. Některé zdlouhavé dialogy, diváky lačnící spíše po živelnější atmosféře, tak mohou spíše nudit a odradit. V tom je ale to pravé kouzlo všeho patřičného. Začátek se jeví slibně.

Dětských válečných filmů, obzvlášť v padesátých letech, bylo natočeno mnoho a samozřejmě se to nevyhnulo ani kinematografie československé. Tento, pro Česko neznámý, snímek svým zaměřením ničím nevybočuje. Scénář vznikl na základě stejnojmenného románu Nikolaje Korneviče Čukovského, který byl doslova a do písmene válečný veterán z různých front. Zúčastnil se sovětsko-finské války, stal se zpravodajem novin Rudé baltské flotily, se skupinou politických pracovníků 10. bombardovací letecké brigády došel pěšky z Baltu Flotily do Tallinnu, byl členem obrany Leningradu během blokády, stal se instruktorem hlavního politického ředitelství námořnictva SSSR, úřadu námořního nakladatelství. Zkušeností pro své romány měl tedy více než dost. Avšak se kupodivu zaměřil na literaturu dětskou, kterou psal věkově pro čtenáře plně srozumitelně. Tento snímek, režiséra Vladimíra Nemoljajeva, tedy vypráví příběh o pionýrce Kátě, kterou si ve svých dvaceti čtyřech letech zahrála Naděžda Rumjanceva. Že prý je na tento fakt dodnes kritika, ale my Češi ohledně studentských filmů z třicátých let víme své. Káťa s kamarádkou pomáhají námořníkům potopit nepřátelskou ponorku a vrátit malou holčičku jejímu otci. Přitažené za vlasy? No, a co ve světě filmů není. Že se jedná o propagandistický film? V rámci cti, odvahy a hlavně loajálnosti ke své vlasti skutečně je. Dětská fantazie a radost jsou zvýrazněny už na samém začátku vyprávění, kdy chlapec časně ráno hned po probuzení venku na dvorku domku, kde s maminkou a sestrou bydlí, sestřelí svým prakem válečné letadlo. Nic než obyčejná dětská hra a přesně takto je potřeba brát i tento snímek. Nic víc, ani nic míň, v tom není.

Do Země má narazit zbloudilá hvězda, která se svým putováním vesmírem dostala do Sluneční soustavy. I když to samozřejmě budí u politiků plnou nedůvěru, neboť taková hrozba byla v minulosti již nesčíslněkrát, soudný den je tentokrát skutečně nevyhnutelný. Naděje však přeci jen existuje, ale jak už to většinou bývá, dosáhnout záchrany nebude jednoduché. Tak či onak, stavbě novodobé archy se nakonec dosáhne. Nevejdou se do ní však všichni. Katastrofický barevný snímek je plný biblických odkazů, čímž nevypadá nijak špatně. Ve spojení se sci-fi tématikou dokonce až zajímavě. Podivně však ale vyznívá civilizovanost lidstva. Žádný strach, žádná panika, žádné přirozené barbarství v boji o život. Vše probíhá v poklidu a to i přes to, že po nabrání párů nejrůznějších druhů zvířat se do vesmírné archy vejde pouhých čtyřicet lidí. No jo. Na druhou stranu je povýšena sobeckost boháčů, kteří jsou ochotni financovat vše k záchraně, nikoliv však lidstva, ale hlavně aby zachránili sami sebe. Zákon džungle z realističtějšího pohledu. Nepřežije ten nejsilnější, ale ten nejbohatší. K uvědomění však přece jen dojde a je to hodně příznačně moralistická scéna. Pastelové barvy zvýrazňují uhlazenost a všudypřítomnou čistotu. Skutečně škoda zkázy takového světa. Studiovost tedy spíše nepatřičná, ale na padesátá léta dejme tomu. To se týká i vizuálních efektů, hlavně přírodní zkázy, které jsou na svou dobu plně v souladu technických možností. Nic než stará dobrá poctivá práce filmových trikařů. Za povšimnutí také stojí tvar oné záchranné rakety, coby novodobé archy, záhadně připomínající V-2. To byla balistická střela vyvinutá německými nacisty během druhé světové války k bombardování Anglie. Říká se, že producent tohoto snímku George Pal skutečně znal německého raketového vědce Wernhera von Brauna, který byl jedním z hlavních vývojářů V-2, a který po válce uprchl do Ameriky, kde byl využit k rozvoji amerického vesmírného programu. Ale to jen tak na okraj jako zajímavost. Snímek po dějové stránce vypadá jednoduše, ale ukrývá v sobě spoustu přirozených otázek, z nichž na některé i hledá odpověď. Hlavně z biblické tématiky. Přemýšlí se, co všechno obnáší život, jsou tu úvahy o tom, co se stane, až člověk zemře, čímž se přemýšlí, jestli existuje posmrtný život, atd. Takové myšlenky pravděpodobně budou napadat každého jednotlivce v určité fázi života a to obzvlášť v situaci, když se bude blížit nevyhnutelný zánik. Snímek tedy není jen obyčejné sci-fi. Je v tom hlavně kus životní filozofie k hlubokému zamyšlení.