MickeyStuma

Z Filipínského příkopu se vynoří obrovská chobotnice, která následně zaútočí na severoamerické pobřeží. Chobotnice je navíc radioaktivní, což na padesátá léta, označovaná jako atomový věk, není zase žádné překvapení. Další filmový kousek z monster série, s typicky známým nejen námětem, ale i dějovou šablonou. Ono taky při takové tvůrčí rozmanitosti v monstrech, kterých vzniklo skutečně více než dost, ani není divu. Takže naprosto předvídatelný dějový koncept nemohl překvapit už ani ve své době uvedení. Ale coby biják není zase až tak hrozný. Co se týče technické stránky vizuálních efektů a všelijakých triků, na padesátá léta se jedná o nízkorozpočtový standard. Je to vidět, ale zase je to stará dobrá ruční práce. Scénář skutečně není ničím neobvyklým, ale po dějové stránce začíná dobře. Ponorkové drama svým způsobem bylo vždy divácky přitažlivé a v podstatě je do dneška. A osudový střet s chobotnicí je už jen začátkem všeho. O něco lepší monster klasika, ale jinak stále nevyčnívající z řady.

Egon Erwin Kisch byl český reportér, píšící ale německy. Pod přezdívkou Zuřivý reportér je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Jeho tvorba je ale považována spíše za literaturu než objektivní popisování reálných událostí. Témata hledal na periferii společnosti a pyšnil se neobvyklou vytrvalostí. Většinu z toho, co posbíral, shrnul, mimo jiné, v knize pod názvem „Tržiště senzací´. čehož se v Německu chytli filmaři a to už v roce 1963 a pod stejnojmenným názvem vznikl televizní film. Kisch dokázal s fakty tak věrohodně manipulovat, že se mu prý údajně podařilo ošálit i spoustu seriózních literárních autorů. Zkrátka dokonale propojoval fakta s vymyšlenými dějovými odbočkami za použití lehkého humoru a dobře promyšlených point. Vtom byl doslova  mistr svého oboru. A tak není divu, že si na něj televizní tvůrci v roce 1985 opět vzpomněli a z jeho tvorby udělali přímo povídkový televizní seriál, ve kterém jsou povídky propojeny právě postavou novináře.  Egon Erwin Kisch osobně, kterého si zahrál Josef Laufer. Seriál sice natáčel Barrandov, ale na německou zakázku, tudíž byl určen pouze pro televizní trh západních zemí.  Českoslovenští diváci však ochuzeni nebyli. Místo seriálu byl vytvořen filmový sestřih, do kterého se vybraly jen určité příběhy. Filmové sestřihy byly dohromady vytvořeny dva. Prví pod názvem ´Zuřivý reportér´, tedy nesoucí Kischovu přezdívku, čímž uvidíme, proč zrovna takovou měl, a jako druhý tento, již pod názvem dle knižní předlohy „Lovci senzací´ Povídky jsou opět jemné, humorné, a dokonce i poučné. Škoda, že čeští diváci nikdy nedostali možnost vidět přímo celý seriál. Jistě stojí za to.

Egon Erwin Kisch byl český reportér, píšící ale německy. Pod přezdívkou Zuřivý reportér je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Jeho tvorba je ale považována spíše za literaturu než objektivní popisování reálných událostí. Témata hledal na periferii společnosti a pyšnil se neobvyklou vytrvalostí. Většinu z toho, co posbíral, shrnul, mimo jiné, v knize pod názvem „Tržiště senzací´. čehož se v Německu chytli filmaři a to už v roce 1963 a pod stejnojmenným názvem vznikl televizní film. Kisch dokázal s fakty tak věrohodně manipulovat, že se mu prý údajně podařilo ošálit i spoustu seriózních literárních autorů. Zkrátka dokonale propojoval fakta s vymyšlenými dějovými odbočkami za použití lehkého humoru a dobře promyšlených point. Vtom byl doslova  mistr svého oboru. A tak není divu, že si na něj televizní tvůrci v roce 1985 opět vzpomněli a z jeho tvorby udělali přímo povídkový televizní seriál, ve kterém jsou povídky propojeny právě postavou novináře.  Egon Erwin Kisch osobně, kterého si zahrál Josef Laufer. Seriál sice natáčel Barrandov, ale na německou zakázku, tudíž byl určen pouze pro televizní trh západních zemí.  Českoslovenští diváci však ochuzeni nebyli. Místo seriálu byl vytvořen filmový sestřih, do kterého se vybraly jen určité příběhy. Filmové sestřihy byly dohromady vytvořeny dva. Tento nesoucí Kischovu přezdívku, čímž uvidíme, proč zrovna takovou měl, a druhý byl uveden již pod názvem dle knižní předlohy „Lovci senzací´ Povídky jsou jemné, humorné, a dokonce i poučné. Škoda, že čeští diváci nikdy nedostali možnost vidět přímo celý seriál. Jistě stojí za to.

Zfilmovaný román literárního autora Ivana Olbrachta je vlivem kruté stalinistické doby spíše terčem nenávisti, ale dá se říct, že z uměleckého hlediska neoprávněně, neboť se dějově nejedná o nic jiného, než touze obyčejných lidí po lepším životě, za který se rozhodli uspořádat revoluci. Za půl století se tak dělo opět a to pod názvem Sametová revoluce. Před bolševickou revolucí to bylo národní obrození. V tomto příběhu je vznesena nafrněnost a nenávist buržoazní společnosti k obyčejným lidem, kterým už ale došla trpělivost. A jak se dobově uvádí, tímto příběhem vstoupil do povědomí nový hrdina. Dělník, bojující za socialistické ideály. Ano. Za socialistické. Ne stalinistické, s čímž si to mnohý spojuje. Ivan Olbracht jako ukázku dělnického utrpení použil venkovskou dívku, která přijela do Prahy se živit jako služebná právě do buržoazní rodiny. A zle se jí vedlo. Ale ještě předtím se seznámila se slévačem, což byl právě onen dělnický symbol, který se za ní postavil. Ve své podstatě nic víc, nic míň. Dějově tu máme obě strany barikády a jak se vše politicky vyvíjí, až do vypuknutí oné revoluce. Příběh je samozřejmě fikce, ale poukazuje na obraz doby. Boj za lepší zítřky, ve které každý věřil. Proto je hlavní postava dělníka stále usměvavá. Jednou větou se tedy jedná o politický ideový snímek pojednávající o příčinách a důsledcích přes vývoj až po vyvrcholení. Závěrečná scéna už byl typický politický obraz spokojenosti v komunistické éře, který se používal hojně. Marie Tomášová, u které se jednalo o první filmovou roli, a již zkušený Josef Bek v hlavních rolích předvedli co měli a to pro daný účel stačilo. O politických dvacátých letech stranickýma očima samozřejmě postupně vzniklo snímků více, které však upadly v zapomnění. V povědomí zůstal jen ´Dvacátý devátý´ (1974).

Politická atmosféra koncem padesátých let minulého století dodalo filmovém tvůrcům odvahu se pomaloučku vrátit k filmové satiře ohledně společenských a hlavně pracovních poměrů. A tak vznikl tento povídkový film, který se snaží prezentovat projevem sebekritičnosti. Že se to vůbec nepovedlo, muselo být jasné už tehdy. Takže co se týče samotných povídek, jedná se jen o obyčejné úsměvné příběhy s výdobytky dodnes známé, což je snaha dosáhnout své kariéry, pokrytectví a hlavně pracovní ulejvání. To, co je prezentací, s jinak výborným, Ladislavem Peškem, ve snaze povídky spojit, se spíše honosí až neskutečnou trapností. Režisér Martin Frič, který má ve své filmografii plejádu dodnes výborných snímků, se tedy sice, jako vždy, snažil s námětem poprat, ale houby víme, jaký byl nad tím vším stranický dohled. A tak to dopadlo, jak to dopadlo. Nevalně. Nejvíce ale asi potěší účast již nemocného Vlasty Buriana, pro kterého se tímto jednalo o poslední filmovou roli. Pro něj typické energie se vlivem zdravotního stavu sice již nedočkáme, ale svým typickým projevem přesto nezklame. I když už to na druhou stranu také není úplně ono. Na snímku se tedy stále podepsala doba, ale snaha se zase cení. Proto se zřejmě snímek nestal pozapomenutým.

JZD bylo fenoménem své doby, především v rámci kolektivizace, a tak není divu, že vzniklo ohromné množství snímků s touto tématikou a to jak v rámci politické dramatizace, tak i veseloherní. Vše ale mělo za cíl pouze  jedno. Družstvo muselo fungovat. To se týká i tohoto snímku, který jako všechny ostatní ukazuje, že obyvatelé vesnic byli vlastně v podstatě v práci každý den od rána do večera a že nejzodpovědnější člověk ohledně všeho byl předseda. Dnes nepředstavitelné. Tady si předsedu s plnou energií zahrál Vlastimil Brodský, kterému sekunduje Jiří Sovák coby účetní. No, jeho pracovní zaměření tu ale ani tak nevypadá. V oné době se také razilo heslo: ´Mládí má zelenou!´, a tak je celý příběh především o mladé zootechničce, která se, na rozdíl od morouse předsedy, na všechny usmívá, má vše dokonale naplánované a má prostě se vším úspěch. Vše funguje jak má a vše je hotové tak brzy, že mají družstevníci čas jezdit i na výlety To však předseda nepřenese přes srdce a tak se začnou dít věci. Snímek má hodně blízko k bláznivé komedii, avšak režisér Zdeněk Podskalský v tom kapánek utahoval uzdu. Těžko říct, jaké měl z Barrandova instrukce, každopádně snímek dokáže pobavit i dnes. Stranické politiky se to vyhýbá a jen historicky ukazuje, jak to kdysi na vesnicích chodilo. Anebo přesněji, jak to na vesnicích chodit mělo.  Každou minutou děj pobaví, čemuž napomáhají místy až groteskní situace a samozřejmě situační humor plný hlášek. Moralizace je kromě fungování družstva samozřejmě v rámci dávání šancí mladým lidem. Film své doby o své době, ale který ani dnes neurazí. P.S. Zajímavý je název tohoto filmu. Dnes už nikdo nepochopí význam úmyslně použité věty ´Spadla s měsíce´ místo ´Spadla z Měsíce´.

„Podnájemník: Příběh londýnské mlhy´. I pod takovým názvem se prezentuje děsivý a temně dojemný mysteriózní thriller, kterým si režisér s pozdějším titulem „mistr hrůzy´ udělal jméno a který mu udal tvůrčí směr. Snímek je založen na věhlasném románu o Jacku Rozparovači a prezentuje se jako komické zkoumání daných události. Samozřejmě s atmosféricky černým pojetím. Do obrazu dané působivosti jsou vkládány rušivé obrazové momenty a syrové emoce vlivně podkopávající ústřední tajemství, což vede k daleko většímu napětí. Celoměstská panika se strachem z neznámého, naprostá policejní neschopnost a mediální zveličování daných skutků při dnešním pohledu působí až nadčasově. Celé je to koncipováno tak, že byť je onen podnájemník zahalen tajemstvím, plně si získává divácké sympatie. Charaktery všech postav jsou srozumitelné a plně v souladu přirozených představ o jejich chování. Němý film, ale svou strukturou a výrazností přesahuje veškeré koncepty i pozdějších filmů zvukových. Hitchcockův vizuální styl tomu dává patřičnou děsivost vskutku impozantně v celé lidské nejistotě a hrůzy z nebezpečí. V této oblasti se vskutku po žánrové stránce jedná o skutečnou filmovou lahůdku. Po zhlédnutí do temných nočních ulic Londýna ve své době asi málokdo sebral odvahu vyjít.

Historické drama zasazené do nepokojů čínské občanské války ve dvacátých letech minulého století by mohl být věhlasným velkofilmem s tehdejší hvězdou takovýchto nejrůznějších filmů Stevenem McQueenem, ale nestalo se tak. Děj je příliš rozvláčný a danými skutky, vlivem pomalejšího tempa, takřka až předvídatelný. Ano, stačí sebemenší náznak, a že jich tu je, a po divácké stránce se přesně ví, co bude následovat. Děj příběhu sice je poměrně rozvinutý a bohatý na nejrůznější události, ale bohužel nějak záhadně nefunguje to, na co sází především. Dramatizace, napětí a emoce. Svým způsobem se jedná o epizodický film a každá taková epizoda působí jinak. Zkrátka, jakoby každou tu epizodu natáčel dle svých představ jiný režisér. A snad je to právě ono, proč to jako celek vyznívá poněkud divně. Dlouhá stopáž, ohledně knižní předlohy, je sice pochopitelná, ale i tak nelze upřít dojem oné pomalosti až přílišné ve vývoji děje. Steve McQueen samozřejmě opět podal skvělý výkon a dá se tvrdit, že omšele nejednoznačný scénář v tom, o čem to má vlastně vypovídat, hodně povznesl. A tak jen jedná o vcelku ambiciózní film, který svého potenciálu bohužel nedosáhl.

Pátrání po zmizelé dceři dovede drsného policajta ke střetu se zkorumpovanými policejními kolegy a s nelegálními obchodníky s orgány. Klasický námět v Hongkongské produkci slibující pevný jednoduchý příběh a typickou hongkongskou akci s bojovým uměním, na což dohlížela legenda hongkongského akčního filmu Sammo Hung. Na pořádnou akci je však ale potřeba si nějakou dobu počkat, neboť se plynule a skromně vyvíjí děj v dané zápletce a hlavně mířící do temnější atmosféry. Ale jakmile to začne, o brutalitu není nouze. Co se tedy týče bojových umění, je na co se dívat. O to tu však v žádném případě nejde, takže brutalita je vyvážena emočními sekvencemi jinak napínavého příběhu, který se však bohužel může zdát být místy kapánek předvídatelný. Snímek je zařazen jako třetí film do série SLP, jinak známý jako ´Kill Zone´, do kterého se vrátil režisér prvního počinu Wilson Yip. Takže temný děj s působivou akcí a skvělé herecké obsazení. I tohle je v rámci akčního filmu jasná volba.

“Když se všechno kazí, budeme zkažené i my.”  Specifický snímek artového pojetí v groteskním rozletu ve svém filosofickém pohledu a kritiky společnosti napříč spektry všedního života. I přes urvalou kritiku své doby s přehledem obstojí i dnes. Snímek je ohledně naivity prezentovaných dívek tak surrealisticky silný, že se té kritiky za socialismu v podstatě nelze ani divit. Avšak s jistotou lze říct, že kdyby něco takového bylo natočeno dnes, a to s poukazem právě na dobu dnešní, mohutné kritiky by se to jistojistě nevyhnulo zrovna tak. Režisérka Věra Chytilová tímto snímkem také do československé kinematografie hodila tvůrčí artové vidle, a to pořádné. Zákazu snímku po událostech v roce 1968 se tedy taktéž nelze divit. Je plný odkazů a symbolik ve svém útoku na morálku, avšak v takovém uměleckém rozhraní, že je pro běžného diváka naprosto hodně těžko uchopitelný. Tzv. paradox interpretace prezentovaný obrazově vizuálními montážemi je zkrátka spíše cílem na náročného diváka. „Jde mi o to dostat diváka do situace, kdy sám přemýšlí, jakou roli hraje ve vlastním životě, když se kouká na moje filmy. Chci, aby srovnával svůj život s tím, co vidí na plátně,” nechala se slyšet Věra Chytilová, což byla rána především pro stranické soudruhy. Za socialismu si přece byli všichni rovni, tedy nemohlo být mezi lidmi rozdílu. A tak snímek a Věra Chytilová následně dopadli, jak dopadli. Film i ona se se dostali na černou listinu. Ano, film není pro každého, byť je to škoda a ne zrovna malá. Taková prezentace v rámci upozornění na povrchnost mezilidských vztahů prostřednictvím dvou dívek, právě tohoto marastu plně využívající ke své rebelii, se jen tak nevidí.