StepHood

Hoja hou na druhou, Párksoni. Tak i já jsem se dočkal - mrkl jsem se na ty marvelovské hrdiny, kteří si netahají triko ve svém solo filmu, ale naopak - jsou všichni v jednom celovečeráku a společně kopou za tým Nicka Furyho. Zápletka je celkem jednoduchá - Loki zlobí, a je třeba ho trošičku upokojit. A jelikož je Loki bůh, tak je třeba ho upokojit ve větším stylu. Ať jste fanouškem jakékoliv AVENGERS postavy, užijete si ji dostatečně. Všichni mají ve filmu stejný prostor a drží si svoje typické chování. Thor se snaží pomáhat Zemi, Tony Stark popichuje ostatní a Kapitán Amerika velí všem kolem sebe a snaží se pomoct kdejaké kočce, co uvízla na stromě. Prostě film je v dokonalé rovnováze, která potěší jistě i ty diváky, kteří MARVEL mají za švédského výrobce domácích spotřebičů.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Tak tohle je krásný příklad, jak dopadne film, který byl utahán na dva díly - prostě nuda sem, nuda tam. Během 137 minut se vlastně nic nestalo. Z plakátu se na vás těší (a vy na ni) bojová lučištnice, ale ve filmu se objeví s lukem na pár chvilek a ještě jen pro “kameru”. Spousta niceříkajících, rádoby hlubokých řečí a vybrčených slz hlavní hrdinky. Brát Hunger games jako ságu, tak se jedná o zajímavý koncept, který si určitě zaslouží pozornost. Bohužel, tento díl toho moc nepřinesl - dalo se to odříkat za deset minut, a připíchnout to jako intro k čtvrtému (ehm, třetímu č.2) dílu. Takže za mě, dvě hvězdy, a s odřenýma ušima. Jedna hvězda za písničku The hanging tree a credits písničku od LORDE. A druhá hvězda za friendzonovaného padlého bratra Liama aka Hurikána.

Nazdárek za dárek, Čampalové. Ha, kdepak, jen vás zkouším. Hoja hou na druhou, Párksoni. Tak jak začít ? Bylo nebylo, kdysi dávno jsme mohli přes počítačové obrazovky prožívat prvotní dobrodružství (tehdy ještě blonďatého) perského prince. A jelikož nás to bavilo, dočkali jsme se více Persie – princovské akrobatické skoky, potyčky, hlavolamy, pasti, zlý vezír a samotný princ (a také i ta princezna) uměly nabídnout zábavu na dlouhé hodiny. K tomu se navíc dostala i magická dýka, která uměla vracet čas pomocí písků času. A pak se rozhodlo, že by princ mohl začít bavit i přes tu televizní obrazovku. A jedná se o moc pěknou, pohádkově akční, podívanou. Film vychází z příběhových střípků herní předlohy – písky času, zlý vezír, princezna. A i přes fakt, že to tady již bylo, tak se jedná pořád o kvalitní zábavu. Akčních scén tu je dostatek (těch s dýkou času je bohužel poměrně málo), bojové a útěkové scény jsou parádní, radost pohledět. Vezír je správně vezírovitý, perský princ je opravdu z Persie. Hráči si užijí pasivně to, co již jednou přes klávesnici prožili, a diváci si prostě vychutnají správnou akční pohádku.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Musím uznat, že jsem se dlouho v kině nebavil takovým způsobem, jak u tohoto filmu. Sice mě bylo již z traileru jasné, že tento film bude příběhem jednoduchý, ale zábavný – ale až takhle? To jsem nečekal. První čtvrthodinka je rozjezdová, pak následuje rychlý rozjezd, který nabere na otáčkách a nepoleví do titulků. Veškeré bojové scény byly prostě parádní – jednoduše se nádherně kouká na Wickův bojový GUN-FU styl. K tomu si připočtěte slušný počet vedlejších postav, které mají své minipříběhy a které jsou, sice v omezené míře, vedeny a i uzavřeny. Prostě zasloužených pět hvězd pro “Babu Yagu”.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Rád bych podotknul, že jsem již byl před shlédnutím odhodlán udělit podprůměrnou známku. Přece jen mě nikdy nápad patriotového panáčka v směšném oblečku nechytil. Možná film ctí věrně komiksovou předlohu, ale prostě na mě Kapitán Amerika působí opravdu směšně slečinkovsky. Není na něm nic zábavného, není ani osobnostně zajímavý. Je to jen mánička, co občas práskne štítem Nácka přes obličej. Po vizuální stránce nelze skoro nic vytknout, vše vypadalo opravdu parádně. Ale ten příběh, ten hrdina. Zdá se mně poněkud smutné, když se vám na filmu nejvíce líbí postava Nicka Furyho, která se ukázala jen na konci. Jak jsem ale řekl ze začátku, já jsem už šel do toho s tím, že Amerika není pro mě země zaslíbená.

Hoja hou na druhou, Párksoni ! Tenhle film je béčková lahůdka mého dětství. Rozhodl jsem se jej vyhledat a znovu se na to mrknout. Věděl jsem jen, že je tam nějaký potvora, proti které stojí ten hipí z Vlasů, co říká v zoufalých situacích hlášku "Teď co?" ! K tomu připočtěte klišé s potvory, co po celý film vyvražďuje přeživší a žoldáky, vtipně-pitomé hlášky (Voják: "Těm neutečeme, leda že bys je nakrmil ! " Technik: "Nakrmil? Mám jen žvejkačku a větrovej bonbon") a solidní tempo filmu, které opravdu nekolísá. Pro ty, co se chtějí na tento film podívat jako na horor, je Chobotnice jednoznačně hvězdičkový film. Ti, co budou k tomu přistupovat více jako k akční komedii, si film určitě užijí.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Dle mého názoru se do osmi španělských minut vešlo mnohem více Maxe Payne než do filmu s Markem Wahlbergem. Od začátku do konce sice filmík kopíruje příběh hry, ale není tomu vůbec na škodu - já jsem se vyloženě bavil. Rozhodně palec nahoru za efekty, zvuky a vtípek s LOADem :-D. Za mě rozhodně palec nahoru a jednu Berettu k tomu.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Tak jsem si řekl, že se i já mrknu na ty amatérsko-krátko snímky o Maxovi. A musím říct, že právě Hero mě opravdu zaujal nejméně. Nahradit písničkou všechny zvuky rozhodně nebyl dobrý nápad. Ač jsem se snažil, nějak jsem neměl pocit, že se dívám na něco spojené s Maxem. Opravdu jediná hvězdička se musí dát jen za původní písničku ze hry do závěrečných titulek. Jinak ty čtyři minuty za shlédnutí asi ani nestojí.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Tenhle film je opravdu béčková lahůdka. Už jen ta hlavní postava – namakaný dlouhovlasý frajer, který většinu filmu pobíhá po lese jen v riflových slipech a likviduje každého napotkání. Je to ten typ filmu, který nepotřebuje děj, aby člověka zabavil. Stačí jen spousta tupých žoldnéřů a rozličné způsoby jejich smrtí. K tomu to chce připočíst ještě spoustu kruto-hlášek („přítel nebo nepřítel?“ „jsem přítel“ *PRÁSK* „špatná odpověď“) a naprosto klasickou 80-kovskou muziku. Ano, film je to nevěřitelně pitomý – ale já jsem se u něj královsky bavil. Rozhodně dávám všech pět prstů jedné useknuté ruky.

Hoja hou na druhou, Párksoni. Smutný příběh jednoho policajta, zasněžený temný New York a droga jménem Valkýra. To by mohlo být opravdu povedený kousek, který čerpá z herního Maxe. První polovina filmu byla opravdu o ničem. Člověk si opravdu říká, co se to děje. Max jen chodí a vlastně nic kloudného nezjistí nebo neudělá. Postupem času to začíná být přece jenom zajímavější. Se stopou vedoucí k Valkýře, zjištění co ta droga umí a postupnému odhalování vraha paní Paynové film nabírá svižnější tempo. Dokonce se začne i střílet. Těch zastřelených není tolik jako ve hře, ale není to zlé. Více než akční film, naplněný explozemi a tunami umělé krve, je to krimi film, kdy detektiv slídí po vrahovi jeho manželky a dítěte. Atmosféra filmu se mě líbila – byla správně temná a sněžilo celou dobu. Přece jenom, tyhle dva prvky jsou to, co provázely Max po celou dobu jeho herního dobrodružství. Na druhou stranu mě tam chyběla třetí důležitá věc – PainKiller(s). Aspoň na konci, kdy už měl Max dost, si mohl dát hrst prášků. Nevadí no. Dále byly moc pěkně udělány halucinace vyvolané drogou Valkýra. Celkem zajímavý pohled na bubáky, kteří provázejí člověka, který ten drogový medikament vypil. Co je méně veselé, je představitelka Mony Sax. Ta mě byla ale až tak neuvěřitelné nesympatická. Trubka s kožešinou kolem krku a s nějakým pseudo-kvérem. Tohle fakt ne! Přece jenom – v herní verzi Maxe Payne to byla naprosto okouzlující vražedkyně – Desert Eagel, culík a dokonalý outfit. Ano, ve hře bylo střílení opravdu požehnaně. A to, že ve filmu těch vystřelených nábojnic nebylo mnoho, mně zase tolik nevadilo. To by pak musel Max střílet všude, kam se pohne. Na druhou stranu, mohli tvůrci aspoň na chvilku „půjčit“ Maxovi mimo jeho pistolku a brokovnici i nějaké další srandy. Přece jenom každý hráč této hry si s Maxem určitě spojuje i Ingram (či dokonce dual Ingram) nebo Colt Commando. Toho bullet-time tam bylo taky málo (jeden, maximálně dva) – v druhé polovině filmu tam ta možnost využívání být mohla. Film měl mnohem na víc – hra byla dostatečným námětem k tomu, aby se Max Payne stal odpadlickým policajtem i ve filmové podobě. Ale že by to byl nějaký vyloženě nepovedený snímek, to rozhodně ne. Podle mě se jedná o průměrné filmové zpracování herní legendy jménem Max Payne.