anais

Mickey, Goofy a Donald spravují auto. Skvěle načasovaná, vtipná choreografie na neméně skvělou hudbu. Disneyovský standard té doby.

Chlapík najde zpívající žábu a rozhodne se na ní vydělat. Jenže ona zpívá vždy v nevhodný okamžik: Hello my baby... A teď si konečně mohu plně vychutnat Spaceballs:)

Chaplin v roli profesora Boscoa švihajícího zběsile bičem snažíce se zkrotit nezbedné blechy je o poznání syrovější než postava tuláka. Sice je to jenom nedokončený fragment, ale i tak se mu podařilo pomocí kontrastu neviditelných blech a přísného chování krotitele vytvořit velmi kvalitní skeč. A narozdíl od stejného výstupu ve Světlech ramp nepůsobí melancholicky, ale vskutku zábavně.

Osamocená postava bloudí po New Yorku. Po boku jí kráčí pouze věrný psí přítel. Lidstvo je pryč. Pod vlivem údajného léku na rakovinu zmutovalo v krvelačné vraždící bestie, které se bojí světla. Přes den je tedy velkoměsto panstvím jediného člověka, v noc se stává dominiem krvežíznivých monster. Záběry opuštěného, zchátralého New Yorku připomínají svou velikostí a monumentálností vykopávky v antickém Římě. To je působivé. Méně působivý než obrázky je zvukový doprovod. Nejsem si jistý jestli by tři roky po opuštění města ulice zvučely jako ta nejdivočejší amazonská džungle. Ale budiž. Jestli v něčem tvůrci filmu odvedli skvělou práci, je to výprava a vlastně celá atmosféra opuštěného místa. Tím však mé pochvaly končí. Samotný příběh se totiž skládá z mnoha klišé, které ději ubírají na jakékoliv originalitě. Hned na začátku už vás možná napadne jak to dopadne se vztahem člověka a jeho psího kamaráda, odhadnout závěr také nebude problém… Will Smith se úporně snaží podat „výkon“, ale dramatická poloha mu moc nesedla – někdy působí směšně, ale spíš mi ho bylo líto, jelikož jsem si chvílemi připadal jako při sledování dalšího dílu Mužů v černém (Will Smith coby výjimečně imunní člověk, náhodou geniální vědec, a k tomu ten jeho roztomilý kukuč…fuj). Ale klišovitý příběh, ani hollywoodsky dokonalý Smith nejsou zdaleka tak zásadním problémem, jako naprosto příšerné triky. A nejedná se jen o digitální mutanty, kteří jsou asi tak věrohodní jako Santa z Polárního expresu. Tvůrci nám servírují také digitální lvi, nadpřirozeně poskakující jeleny a srnky… Nejen, že tahle umělotina vůbec nekoresponduje s realistickým provedením prostoru NY, ale také bortí očividnou snahu působit jako horor. Jak zabránit smíchu., když na vás ze tmy vyskakují desítky postaviček gumových jak Úžasňákovi? Jsem si jistý, že kdyby se tenhle film natočil před deseti, patnácti lety, v hlavní roli by hrál třeba Lawrence Fishburne (a nebo v sedmdesátých letech s Donaldem Sutherlandem!), a monstra by hráli komparsisti s kvalitními maskami od Stana Winstona, mohla to být pecka.

Skvěle natočený český film – tzn., že z něj netrčí sláma amaterismu. Pěkná kamera, kvalitní herecké výkony a vynikající Muhowova hudba, částečně zahraná na skleničky. Vejdělek se opět osvědčil jako režisér, který spíš než kreativní exhibici preferuje pevné uchopení tématu, jakousi řemeslnou poctivost – tak to na mně už od Účastníků zájezdu alespoň působí. Jedinou výtku bych měl k samotnému scénáři, který v podstatě neobsahuje nic víc než prostor pro Trojanovu poblázněnou roli. Od začátku je jasné kam to směřuje – Trojan se chová jako magor a to bude jistě mít nějaké následky - což mi i přes poměrně krátkou stopáž filmu na celý večer ke stoprocentní zábavě nestačilo. I tak ale dost nadprůměrný film, a jsem rád, že se dvojici Hřebejk-Jarchovský narodila konkurenční dvojice Vejdělek-Epstein, kteří se očividně nechtějí pořád dokola plácat v těch samých tématech.

Pokud člověk bezvýhradně přijme písničky, tak není co řešit. Pokud ne, vynikne nicotnost příběhu. Na druhou stranu proč by měl mít film nějaký děj? Proč by prostě nemohl vyjadřovat nějaký pocit? Jak Hansard tak Irglová své role zvládli bezchybně. Pohybují se na tenké hranici mezi filmem a videoklipem, a příjemně tyto dva rozdílné světy propojují. Asi nejkrásnější mi přišla scéna, kdy si dívka jde koupit baterky do obchodu a cestou zpět poslouchá hudbu v discmanu a prozpěvuje si do toho právě vznikající text… Je to tak prosté a jednoduché, až to působí velkolepě. Once působí velmi upřímně, čistě. V jednoduchosti je jeho největší síla.

Chaotická rádoby cool kamera, neuvěřitelně ploché a nudné charaktery, několik dost směšných scén (Love hurts), nekonečné ječení všech obětí a jejich stupidní pobíhání a ukrývání se na nepravděpodobná místa (třeba do vany). Film je rozdělen na dvě poloviny, v první sledujeme malého Michela, a zrod jeho vražedného běsnění. Tady se Rob Zombie snaží zasadit příběh do reálnějších mezí. Je to trochu nuda, ale proč ne. Děj má jakýsi vývoj, postavy, které jakž takž poznáme. A potom se to zlomí, a o několik let později jsou tu nové postavy, snaha o vykreslení byť jen jediného náznaku inteligence je ta tam. Všechny slečny včetně hlavní hrdinky Laurie jsou popsány až schematicky ploše, divákovi chybí jakékoliv vodítko, které by ho s nimi nějakým způsobem propojilo….A Malcolm McDowell jako doktor Loomis postrádá jakékoliv charisma. Rob Zambie se pokusil natočit Halloween trochu jinak. Syrověji. Mně to přišlo chladné a nezáživné. Bez nápadu.

Zatímco 5.díl působil spíš jako lehce akční komedie, Star trek 6 nám nastavuje svou vážnější tvář a v nejlepších momentech dokáže být opravdu napínavý. Chemie mezi postavami tu není znázorněna nekonečným špičkováním ústředního trojlístku, vztahy tu jsou překvapivě trochu složitější. Jedná se totiž o dojednání míru s Klingony a Federací. Mnoho lidí je proti, dokonce samotný Kirk by nechal všechny Klingony poumírat (zabili mu syna). Jenže právě jemu a jeho posádce připadne role jakéhosi prvního mírového posla. Tenhle Star trek je hloubavější než předchozí díly, a stejně jako na akční scény sází na filozofující konverzace a citáty ze Shakespeara (v klingonštině, samozřejmě). A jelikož se v podstatě jedná o poslední dobrodružství Kirkovy posádky (takhle v celku), konec mi skoro vehnal slzy do očí. Když to shrnu, tak tento Star trek patří k tomu nejlepším co série stvořila, protože si dokázal zachovat důstojnost a přesto dokáže bavit.

Bavili mě scény z kempování v divočině. Špičkování Kirka, Spocka a McCoye tu funguje na jedničku jako vždy. Na druhou stranu těch vtipů je tu na můj vkus trochu moc a ve výsledku je to jedním z důvodu, proč tento díl postrádá punc velkofilmovosti. Moment, kdy Scotty narazí hlavou do ocelové konstrukce už působí spíš jak z nějakého sitcomu. Filmy ze světa Star treku mají vždycky to riziko, že budou považovány za roztažené díly tv seriálu, a až na pár čestných výjimek (např. Khanův hněv), to tak většinou vskutku působí. Nejzazší hranice podle mě není tak špatná jak se o ní obecně soudí (já se nudil asi nejvíc hned u prvního filmu), jen nepřichází s žádným novým motivem a sází až příliš na osvědčené vtípky. Mně to zas tak nevadilo.

Jeden z nejoriginálnějších a současně nejintenzivnějších zážitků, jaké jsem v posledních letech v kině měl. Autobiografický příběh člověka, který celkově ochrnul, a jediný způsob jak se může dorozumívat s okolním světem je mrkání. Sám sepsal svůj příběh takovým způsobem, že mu ošetřovatelka předříkávala abecedu, a on vždy u správného písmene mrkl. „Jak natočit dramatický a strhující film o člověku, který dokáže pohybovat pouze víčky?“, ptal se asi sám sebe Julian Schnabel, když se rozhodl natočit něco, nad čím by ostatní režiséři jistě neuvažovali ani v nejstrašidelnějších snech. Odpověď asi nebyla tak těžká jak se zdá. Alespoň při pohledu na jméno kameramana , jako by kouzlo bylo odhaleno. Janusz Kaminski je už pár let dvorním kameramanem Stevena Spielberga, a Skafandr a motýl je od doby co se Spielbergem spolupracuje asi největší práce mimo jeho tým. Skafandr a motýl tedy nabízí možnost poznat kvality Kaminského aniž by za sebou měl zbytek Spielbergova týmu, a holywoodský rozpočet. Většinu filmu sledujeme přímo zrakem postiženého. Každé jeho mrknutí jako by patřilo i divákovi. Zašívání jednoho víčka se stává omezením i pro diváka. Celé je to velmi jednoduché, ale přitom chytře vymyšlené. Z filmu si člověk odnese pocit stísněnosti a křehkosti lidského života, stejně jako důkaz o nezměrnosti lidské trpělivosti a odhodlání nevzdat se bez boje.