anais

Chvílemi je to kostrbaté, šustící papírem, názorově staromódní... Ale autorům se nedá upřít snaha vykreslit víc rovin, dotknout se různých témat. Problém je v nevyváženosti - nejsem si jistý, jestli to bylo drama nebo komedie/satira/parodie... Jiří Havelka hraje skvěle civilně, Jitka Čvančarová zas jako by vypadla z Bláznivé střely. Tomáš Bambušek je zase tak ublížený a agresivní, až působí zcela nevěrohodně (v kontextu ostatních rovin příběhu). Dává to pohromadě smysl? V kontrastech a popisu různorodostí by se dalo pokračovat, a já si nejsem jistý, o čem to vlastně celé bylo... Byla to "jen" detektivka krkolomě obalená určitými tématy? Nebo snad komedie? Nebo tam skutečně šlo o nějakou úvahu nad současnou společností, a má smysl se tím zabývat? Nevím. Na jednu stranu mi diskuze kolem seriálu přijde zbytečně vyhrocená, protože se netýká o nijak zásadní dílo, a brzy si na něj nikdo ani nevzpomene. Na druhou stranu je zajímavé, jak moc ten seriál zarezonoval, a i když formou negativních reakcí, rozvířil nad zobrazenými tématy aspoň nějakou diskuzi...

Právě jsem vzal dva předškolní kluky do kina na film o první menstruaci a jak na ni, o tom "jak se stát ženou", a taky o tom že v boybandech hrajou krásní kluci a že rodičům je potřeba se v jeden moment vzepřít, protože se mýlej, a nesmíš udělat stejný chyby jako oni. A bylo to fakt dobrý a dojemý. A kluky to podle všeho taky bavilo. Protože až se s mámou proměníme v červené pandy, dají nám pěstí a omráčí náš, jako to udělala holčička Mei své zarputilé mámě.

Chytrý film, který si hraje s množstvím odkazů a narážek ať už na vlastní svět původní Rychle roty, tak na různé typy animace, jiné filmy atp. Nemohu ale skrýt jisté zklamání z toho, že je to ve výsledku tak moc meta, že se vlastně nejedná o "Rychlou rotu". Kultovní tým se do konce v podstatě nedá dohromady (ani nemůže, protože charaktery jsou v jiné), a filmu se tak nedaří navázat (asi ani nechce) na typ zábavy, který byl tak fajn na seriálu. Matně si vzpomínám na své dětské rozpaky nad posledním Polákovým filmem o Panu Tau, kde sledujeme problémy s alkoholem herce, který pana Tau hrál. Není to hloupé, ale je to něco jiného, než chcete vidět.

V lacině digitálních kulisích inscenuje Branagh unylou přehlídku tu lepších, tu horších herců (Russeell Brand?). Bez napětí, v domělém pocitu vlastní důležitosti - jako by měl v rukách podobné zlato jako Bonda nebo Paddingtona, a měl pocit, že se to prostě nedá pokazit. Je mi to moc líto, protože jindy je Kenneth nejen skvělým režisérem, ale i hercem (Wallander!!!). Tohle se ale už podruhé moc nepovedlo. Fim se celkem zvedne v poslední fázi, když se vystupňuje napětí. Ale mám pocit jako by se tu moc spoléhalo na kultovnost látky a hlavního hrdiny, stavělo se na efektních záběrech (zpackaných v postprodukci), a tak trochu zapomělo, že nejde o knír, ale o vyprávění.

Kromě toho, že je to jednoduše řečeno skvělý film, to má ještě zvláštní meta vrstvu, která celku dodává nečekaný wow efekt. Vědomí, že za kamerou stojí Ron Howard. Velmistr let devadesátých v posledních deseti letech dopadl párkrát na naprosté dno, a zdálo se, že už se s ním nedá moc počítat. Třináct životů je podobně oslnivý comback jako před pár lety Millerův Mad Max: Šílená jízda. V něčem je to ten starý dobrý Howard, ale v celku je to poučené tu z Greengrase, jinde z chladu autentických doku záběrů... A vidět Mortensena a Farrella v dokonale civilních, přesných rolích, už je jen třešnička na dortu. O filmu je nejlepší nic nevědět (pokud to jde), ale i když člověk ví jak to celé bude, užije si precizní formu a technický precizní způsob vyprávění.

Vizuálně televizní devadesátková teenage slabota. Kam se to hrabe na 30 let starou Sommersovu “rodinu”. Ale silná stránka seriálu je v uchopení postavy samotné Wednesday, která projde naprosto neuvěřitelným - leč geniálním - dramaturgickým obloukem od odtažité sadistické potvory v empatický emancipovaný vzor všech ostatních studentů…a funguje to, a je to na konci i velmi (prvoplánovitě) dojemné…

Začal bych tím, že tohle je asi o 1000% lepší film než Wonder woman. Prakticky ve všem. A je opravdu škoda, že s tím Marvel nepřišel dřív, ale až tak nějak zpětně (a ještě v době pandemie...). Není to dokonalý film, a ani v rámci Marvelu to nezkouší nic nového. Je to spíš taková poctivá sázka na jistotu. Ale výborně tu funguje obsazení celé "rodiny" - pro mě asi největší překvapení jindy televizní David Harbour se skvěle načasovaným komediálním timingem, a Florence Pugh, která je tak nějak přirozeně dobrá a cool. Jinak to trpí klasickými marvelovskými neduhy - dobře vystavěné první dvě třetiny a pak sešup k pompéznímu digibordelu... i přesto film funguje na emoční rovině a v pandemických dobách temna je fajn se do světa MCU po čase vrátit.

Napíšu stručně, že je to kýč, který mě v prvních vteřinách každé situace většinou dost štval, ale do minuty jsem pokaždé změnil názor a říkal jsem si wow, tohle je fakt nejlepší:)) Je to konvenčně natočený seriál se skvělými charaktery, a stále geniální prací s odkazem původních filmů.

Dokonalost zabíjí myšlení? Bude následovat dost zmatený a překotný komentář po prvním shlédnutí. Vypadá to úžasně, je to skvěle obsazené, a je to precizní, bez přešlapů... A přesto mi něco chybělo. I přes dokonalost všeho, necítil jsem úžas. Ani jednou jsem nevěřícně nekroutil hlavou. A to jsem se tak těšil jak budu mít slzy v očích až uvidím písečného červa... a ono nic. Není fér toto psát - je tu množštví krásných záběrů, dotažená vizuální stránka a fakt sympatičtí herci. Ale i přes to jsem z kina odházel, a nebyl jsem nadšený, ani zklamaný. Prostě nic. Film mě bavil tak 2/3, a pak ten konec snažící se o osudovst třikrát zpomalil a tak nějak to celé zazdil. Uvidíme co druhý díl... (a mám pocit, že Hans Zimmer tomu vyloženě ubližuje - tam, kde bývaly Villeneuvovi filmy magické, meditativní a tajemné, dnes křičí nějaké rádoby etnické hlasy a posouvají to blíž mainstreamu - prostě když chce film tlačit na pilu, Zimmer jede na 200% - a přitom by to nebylo potřeba).

Zatajený dech. A když si myslíte, že dál už zajít nejde, tak vám to autoři celkem snadno vyvrátí.