Rosomak

Jednoznačně vrchol Kiéslowského tvorby. Příběh dvou dívek, které se nikdy nesetkali a přitom jedna druhou cítí, balancuje na hraně pocitů a reality a snu, mezi intuicí a vzpomínkou... V krásně barevně laděném obrazu, který je složením zelené, červené a žluté se nám vypráví příběh, plný detailů a drobností, plný lehkých cinknutí a úžasné hudby... Kiéslowski nám otevřel nejvíce intimní stránky ženy... Dvojí život Veroniky byl zjevnou inspirací pro Amélii z Montmartru, která využívá mnoho postřehů z toho úžasného filmu.

Duna je pro mě jedním velkým otazníkem. Sám Lynch se vyslovil, že natáčel film spíše z donucení, než že by byl o něm sám přesvědčen. A bohužel je to na tom hodně vidět... Dosti neosobité a dá se říci sterilně pojaté dílo, které trpí všemožnými neduhy... Bohužel, tímhle mě Lynch minul...

Uvodni scenu v baru nikdy nevymazu z pameti stejne jako Buscemiho, kteryho jsem si diky tyhle scene naprosto zamiloval... Je to stylovy, na nic si to nehraje a vsechno krasne odsejpa az do konce... Jedna z mych nejoblibenejsich poct pokleslym zanrum...

Po technické stránce dokonalé. Francouzi jsou špička evropského filmu a mohou konkurovat i Hollywoodu. Ovšem po stránce obsahové je to děs a běs. Scénář skřípe už v začátku, jednotlivé postavy jsou velmi špatně charakterizovány a lehce naivní scény, kterých je ve filmu plno, vám občas nechtěně vykouzlí úsměv na rtech. Po technické stránce ale odvádí bezchybnou práci. Kamera lítá všude okolo, zvuk je výborný, výprava neopakovatelná, jen snad to digitální monstrum tam bilo příliš do očí. Pořád to ale dostává pěkné dvě hvězdičky...

Skvělý debut, který je správně nezávislý a osobitý. Jen škoda, že se ke konci počáteční dynamičnost někam ztratila... Nicméně pozoruhodný snímek, který je nutné vidět.

Po pěti letech odstupu měním razantně své hodnocení tohoto filmu. Z pěti hvězd to musím sesadit na pouhé tři. Ono to, jak film ukazuje samé pěkné věci je hrozně zavádějící a strašně prvoplánové. Když se na to člověk koukne z nadhledu (a s odstupem, který jsem také potřeboval), zjistí, že za tou pěknou fasádou, těmi nádhernými obrázky vlastně až tolik není... A že to na spousta místech je prostě kýč. Bohužel...

Lynchovina každým coulem. Davidovi stačí málo, jen 4 minuty a přece diváka docela vyždímá... Nejde o žádný příběh, jen o tu atmosféru a bezvýchodnost, která se dere ze záběrů... Stojí určitě za shlédnutí, zvlášť pokud si chcete udělat o Lynchovi obrázek, rozhodně bych doporučil začít odtud... pro mě ojedinělé dílo, umělecky fascinující.

Filmová opera, která dokázala, že i scifi může být uměním. Pomalé tempo filmu je podporováno dlouhými záběry a až epizodicky rozsekaným scénářem. Nicméně to do sebe krásně zapadá a jednotlivé části vedle sebe dobře drží. A hlavně ta atmosféra je neuvěřitelná...

Adaptace klasického románu je přesně tak depresivní jako jeho předloha. Nenechá Vám ani špetku naděje, světlé chvilky či odpočinku. Možná i proto se jeho druhému shlédnutí zdaleka vyhýbám.

Chápu, že se film mnoha lidem tak líbí. I já oceňuji jeho kvality. Místy mi však přijde Felliniho používání autobiografických prvků jako obyčejné sebestředné tlachání...