Glowski

Snad až překvapivě dobře a nápaditě natočený film (viz detaily jako jsou rozostřené kraje obrazu), kterým se Argento suverénně vrátil do čistších žlutých vod. V adekvátní délce necelé hodiny a půl vypráví nepokrytě jednoduchoučkou hororovou pohádku o těch slabších (outsiderech) schopných vzdorovat těm silnějším, bezohledným. Nikoli však dogmaticky, i své hrdiny, slepou prostitutku a malého čínského chlapce, vybavil určitými vrtochy, a ne každého mocného automaticky učinil zlým. Vyčítat zápletce Černých brýlí nesmyslnost, je úplný nesmysl – pomineme-li mytologickou rovinu, je film cílen čistě na příznivce giallo (odkazy na Phenomenu, Bránu do záhrobí…), jehož pilířem vždy byly scény-atrakce. Vedle pokusů o ambiciózní horory (které mám taky rád) a čím dál tím silnějšímu směřování k realismu příjemné ozvláštnění a oddech, jakkoli z podstaty jde „jen“ o připomenutí již existujícího (à la Grindhouse pánů Tarantina s Rodriguezem). V rámci přehlídky Be2Can možná působí trochu nepatřičně (i když je to pozoruhodná zpráva o proměně festivalového světa), umím si ale představit, že v rámci půlnoční sekce na KVIFF nebo LFŠ by to byla naprostá paráda. 60–80 %

Kdyby oba filmy nevznikaly současně, byl bych si jistý, že se tvůrci Bullet Train zhlédli v loňském Sebevražedném oddílu. Takhle lze jen říct, že se vezou na stejné vlně cynismu, sebeironie a infantilismu. BT je sice o chlup sofistikovanější zábavou a vrcholu dosahuje v několika ryze slapstickových momentech (omylem otevřený kufřík, had v záchodě, „povlávání“ hrdinů za vlakem), ale namísto očistného smíchu vyvolává jen příležitostné uchechtnutí. Pokus udělat velký letní blockbuster podepřený panoptikální skvadrou postaviček, hláškami a populární hudbou drží při zemi těžkopádnost – účelovost celé konstrukce. Narativní gymnastika odboček, flashbacků a přeskoků funguje jen pokud má divák možnost vytvořit si k postavám - hracím figurkám - vztah dík bližší znalosti jejich povah, popř. mají jejich verbální potyčky patřičný švih (viz třeba Osm hrozných). Koncept BT při své délce sotva dosupí do cíle.

Seveřan má být tak trochu vším - uměním jako blockusterem, vikinskou legendou jako hollywoodskou velkovyprávěnkou. Lhostejno, kdo jej hnětl s jakým cílem, nabízí ve výsledku lehce aktualizovaný, leč stále robustní mýtus. Ideově je to tak za 60, audiovizuálně za 100 %.

Zápletka s kometou je vadná na několika úrovních: 1) uvěřitelnost: Skutečně se tvůrci domnívají, že kdyby přišel někdo s podobnou zprávou, všichni by před ní zavírali oči? Stoprocentně ne média, která zvěstovatele konce světa milují. 2) metafora: Vlasatice řítící se vesmírem k Zemi není ve své hmatatelnosti vhodnou metaforou současných problémů, které lidstvo řeší. "Hyperobjekty" jako je klimatická krize jsou nebezpečné právě proto, že na ně nelze ukázat prstem. Pro svou velikost jsou vnímatelné jen zprostředkovaně - skrze vliv na další jevy (tání ledovců). 3) elitářství: Nesnáze lidstva nespočívají v tom, že "většina hlupců" není schopna odlepit svůj zrak od smartphonů a plytkých reality shows - jak sugeruje film. Vyplývají z toho, že neexistuje žádná jednoduchá pravda, podle níž bychom se mohli (měli?) řídit a domluvit se na organizovaném postupu je kromobyčejně náročné. (Což neznamená, že o jedno jako druhé nestojí za to usilovat.)__________Film je vadný jako komedie, která obsahuje menší než malé množství vypointovaných vtipů. Za to má ale bez pěti minut dvě a půl hodiny, nulovou dramaturgii - tempo - a nic moc digitální triky.

"Ateistický spirituální" film o  tom, že kinematografie nemá sama o sobě vykupitelskou moc. Více zde: https://www.klackoviste.cz/clanky/film-zacatek

Srovnatelně dobrý film jako Raw, na jemnější hodnotící škále bych to vyjádřil tak 7/10. Ducournauová není nový Cronenberg nebo Lynch, jak by si mnozí přáli. Třebaže svou pozici na festivalové scéně už - zdá se - našla, suverénní "velký film" má (snad) ještě před sebou. Zatím vyniká zejména v znejišťování všech, kdo její tvorbu sledují. Což je také určitá kvalita. Více zde: https://www.klackoviste.cz/clanky/recenze-titan?fbclid=IwAR3Z-Cmeq8Ypa4xXRwMwNcAfzcDs0b2e_jS3k-yNdUPj2aNglc-s64daBIQ

Z hlediska tematizace dospívání se smartphonem v ruce je to místy stejně dobré jako Klip. Obsahově i formálně. Na rozdíl od něj však mají Sestri – v různých obměnách – stokrát viděnou a konvenčně vystavěnou zápletku s otevřeným koncem, který si ani nesnaží nijak obhájit. Jinak herecky přesvědčivé a kvalitou obrazu velmi pěkné (hádám, že se natáčelo postaru na film).

Vždycky jsem tvrdil, že sledování Tarantinových filmů nemůže mít na nikoho špatný vliv. Gregg Araki mě vyvedl z omylu.__________Na základě parodické (?) televizní reportáže, která proběhne asi dvacátou minutou filmu, jsem se domníval, že to bude o tom, jak „zlá“ konzervativní/heteronormativní společnost nechápe hodnoty mladé liberální generace… kterou nicméně zastupují tři charakterově ploší, veskrze nesympatičtí vrazi-pozéři (opravdu děsuplná kombinace). Takže má jít pravděpodobně o ironický škleb na způsob „nikdo nemá patent na pravdu“; ten si nicméně celou dobu uzurpuje režisér svou lacinou snahou šokovat, která z filmu čouhá jak sláma z bot (znásilnění figurkou Panny Marie za doprovodu americké hymny). Místy prosvítající lajdácká řešení (představení motivované postavy, která už se znovu do konce filmu neobjeví) dokazují, že mu sotva šlo o něco jiného, a výsledek jeho práce je tak ve své symbolice průhledný, patetický a trapný.__________Z většiny místních nostalgicky laděných komentářů ale vyplývá, že Zkurvená generace měla poměrně slušný kultovní potenciál a v devadesátkách (zvlášť v českém prostředí), představovala závan jiné, dříve neviděné kinematografie. Dnes zůstává vybledlou vzpomínkou na doby, kdy takové kulty mohly vznikat, a výživnější extrémní materiál nebyl dosažitelný několika klinutími na internetu.

Jednou za čas vidí člověk film, který jako by byl natočen přímo pro něj – nebo spíš, jaký by sám chtěl natočit, kdyby toho byl schopen. U Velké žranice jsem si uvědomil, jak rád mám filmy, které stojí na jednoduchém nápadu – výchozí premise – a v celé své délce jsou jeho pouhou realizací. „Nezatíženou“ snahou uzurpovat si divákovu pozornost po fieldovsku vystavěnou zápletkou s dvěma doby obratu, nebo pestrobarevným kabátem formálních vějiček – zde převládají neobvykle dlouhé, ale statické záběry, celky/polocelky, práce kamery a střihu jsou nenápadné, výrazivo Velké žranice musí člověk hledat v herectví a v mizanscéně.__________Velká žranice je tak neobyčejný úkaz – navenek hédonický, uvnitř asketický procedurál se slušným potenciálem šokovat maloměšťáky. Fekální prvky nízké kultury, o které třeba Fellini spíš jen zavadil, nechává Ferreri doslova vyplout ze záchodu na podlahu koupelny luxusní vily v uměleckém filmu, kde se dvě hodiny žere, souloží a prdí. Lze to celé samozřejmě brát jako diagnózu stavu společnosti, která se pod kultivovanou slupkou (servírování jídla) snaží skrýt svou animální podstatu (jeho nestřídmá konzumace), nicméně těžko se dnes už zbavíme dojmu, že skandálnost průjmu Michela Piccoliho odvál čas. Tím se současně nabízí nový způsob, jak žranici sledovat – možná Ferreri taky zamýšlel vystřelil si z každého, kdo chce, aby velké filmy byly „o něčem“. Duchovní spřízněnost s provokativními alegoriemi ze stejné doby o skupině lidí zavřené v jednom domě (Saló, Anna a vlci) však zůstává patrnou.

Nemyslím si, že jde o psychologický film, spíš ukázkový příklad tendence určité skupiny amerických filmařů, která v 70. letech adaptovala pro Hollywood originální postupy evropského modernistického/art filmu (viz THX 1138). Tělesné vztahy tak nemají klasicky strukturovaný děj, ani žádný dramatický oblouk. Jde spíš o „scény z nemaželských životů“ dvou hlavních hrdinů, které Nichols s Feifferem během sta minut proměnili z hledajících se dvacátníků v zoufalé čtyřicátníky. Jejich dialogy – i zpovědi adresované přímo nám, divákům (kameře) – přitom naplnili množstvím sexuální otevřenosti dříve v Hollywoodu nevídaným (nedosažitelným). Jen škoda, že za oběť jejich postupu padla jediná charizmatická a oduševnělá postava filmu ztělesněná Candice Bergenovou.