PetrPan

"Co to máš v tom pytli? Jednoho malýho Švéda z parku...." Černá komedie po seversku, kde nemá cenu hledat zjevnou nadsázku či ironii, ale jste přinuceni se smát a zároveň stydět. Jensenovy postavy totiž nejsou jen komické figurky v šaškovském obleku, z kterých čiší to pro komedii obvyklé "jen jako", ale smutné existence s lidskou tváří. A při pohledu na ně a jejich počínání s "kuřecími" nebíčky, hláškami typu: "Chutná to jako Grethe" či porcování nepovoleného masa, vám možná bude mrznout úsměv na tváři. Ona ta komedie totiž není jen černá, ale i hořká, a to nemusí být každému po chuti. Upřímně, já se prostě dokázal smát, jsem vinen, kamenujte mě, protože ... a teď jsem dostal kopačku do holeně, naštěstí.

Živočišné drama plné syrového života. Příběhy periferních tvorů, bytostí tvořících masy, článků řetězu, které samy o sobě v kotli všehomíra zdánlivě nic neznamenají a jejich jsoucno se vytratí jako pára nad hrncem a jediné stopy, které po nich možná zůstanou, jsou vybledlé fotografie s tvářemi bez jména. Na jednu stranu depresivní procházka špínou lidského bytí, na tu druhou pocit sounáležitosti s pinožením se za svým štěstím. A někdy k němu stačí i to, že nám dítě řve celej zkurvenej den. Maj recht, pane Edel, za pět.

Komorní prostředí podzemní pitevny, dva patologové, záhadná mrtvola krásné ženy nalezená na místě hrůzného zločinu a její pitva za bouřlivé temné noci. Nekoná se však žádná nechutná sleazy podívaná, ale poctivý horor s hrůzyplnou atmosférou. Postupně budované napětí z čím dál podivnějších nálezů na i v těle nebožtičině v jednom jediném okamžiku doslova vybuchne a započne se adrenalinová jízda s bubáky a strašením. Sice již vše bylo viděno, nečekejte žádné originální excesy, ale možná v oné skromnosti se skrývá úspěch. A to je jasná ukázka toho, že když se nevymýšlejí píčoviny, ale držíme se osvědčených klasických postupů, tak horor může být hororem. Pokud se to umí a všechna čest, Øvredal dokázal, že na to má. Potěšených pět.

Nebýt Gastona Moschina a jeho buldočího charismatu, bylo by Milano calibro 9 jen slušnou žánrovkou s několika méně či více výraznými nepodařenostmi. Za tu největší se dají považovat nezvládnuté a naivní akční pasáže. Zejména finální vybíjená, která mohla být ozdobou celého filmu, v pohodě snese srovnání s Čtyřmi vraždami pana Lipského, chyběl jen Josef Kemr a jeho "fuby". V italském filmu té doby obvyklé sociálně kritické etudy, zde v podobě rozmíšek mezi natvrdlým policejním komisařem a jeho uvědomělým podřízeným, pak působí nepatřičně a až lehce otravně. A ani cholerická Adorfova postava, gangster Rocco, svým až příliš afektovaným projevem na zážitku zpočátku nepřidá, o tom ale až za chvíli. Když to po sobě teď čtu, tak to skoro vypadá, že chci Di Leovo poliziotteschi jen trhat a ztrhat,. Není tomu tak. Přes veškerá zmíněná negativa si tahle jízda milánským podsvětím ode mě vyslouží jasné čtyři hvězdy. Dvě za Gastona, protože jeho výkon byl naprosto parádní, gangstera Piazzu jsem mu žral i s navijákem a užijete si ho víc než dost. A dvě za vynikající konec, kde i otravný Rocco získá kurevsky uvěřitelnou lidskou tvář. Jo, doporučuju!

Je to ďaha, je. Copyright by kulyk.

Nelze než srovnat s Podivnou barvou slz tvého těla. Zatímco Cattet svým orgastickým vizuálem vnímavého diváka pohltí, Strickland pouze sobecky onanuje. Voyerská hvězda.

Pohádka z Karibiku znásilňující dětskou fantazii filmovou atrakcí. Země Nezemě podána jako velkohubá podívaná vyvolávající nevěřícná och a ach, nicméně zcela bez opodstatnění a jen pro ten efekt. Duhové barvičky, slzičky dojetí a písnička alá We are champions uměle navozující atmosféru fantastického dobrodružství dyslektického chlapečka z plakátu. Jen celovečerní formát jej diskvalifikuje z distribuce do 5D kina, tedy po bok oněch prázdných a zběsilých videoklipů sloužících pouze k ochromení smyslů. Divák by se totiž během té stopáže pozvracel, takhle zůstává jen u pouhého nutkání. Hvězdu za strach z výšek.

Horor pouze v náznacích, drama pouze v náznacích, psycho pouze v náznacích. Prakticky ve všem, na co Sádek (Enšpígle, aspoň jména by ses mohl naučit psát správně) sáhnul, zůstal na půl cesty. Nejznámější balada Karla Jaromíra si rozhodně zasloužila lepší filmové zprznění než je tato veskrze průměrná čecháčkovina se vším, co k ní patří. Přizdisráčské hororové prvky eskalují v závěru pokusem o made in Hollywood, drama se omezuje na šepotání Zdeňka Muchy, uslintané pohledy Jiřího Štrébla a Kolářovou v hadrech z předminulého století, protože prostě bubák, vole. Psychotická epizoda Áni by pak mohla nabrat baladických rozměrů, všichni přeci víme jak balady obvykle končí, ale ne tady se pan Samir (u Enšpígla Sámer, a možná i Issa) posral a přitom se přímo podbízelo: Máme maso. Máma mele maso. Mele a mísí. Máme mísu masa. Ó, mami! .... Kde je Aneta?.... Líná atmosféra léta a širé lány, ano, ty bych mohl ocenit. V jiném filmu. Hvězda za snahu.

Možné spoilery: Psychologický profil afektované staré panny příliš nezachraňují ani vynikající gotická atmosféra panského sídla či volně pohozené střepy toho tolik očekávaného strašení. Důraz kladený na niterné pocity jedné utrápené ženštiny ve mne totiž vyvolával neodbytnou otázku, zda ta kráva i zmlkne, nejlépe navždy. Uspokojivou odpověď jsem sice dostal, ale až na úplném konci. Zklamané dvojhvězdí.

Bylo fajn sledovat své ratolesti, ač nevyhnutelně zasažené superhrdinskými "eposy", kterak se dokážou naladit i na čarovnou imaginaci páně Zemana a ponořit do neobyčejného dobrodružství pěti obyčejných kluků. Slyšel jsem jejich smích při lotrovinách Agenta 13 a viděl jejich zděšení při pádu jednoho z chlapců do propasti a úlevu, kterou pocítily, když ji bez úhony přečkal. Místo neporazitelných maskovanců tu stojí proti legračnímu zlu jen klukovská parta malých lotrů a je vám naprosto jasné, kdo zvítězí. Prostá hravost, s jakou Zeman vypráví svůj příběh, vyšperkovaný verneovskou poetikou, nezná mezí a já jsem rád, že jsem pro jednou svým potomkům vnutil kousek svého dětství. A ono to na ně, světe div se, fungovalo a už jen za to plný počet.