PetrPan

Deodato zklamal. Mít ve svém filmu nejkrásnější herečku všech dob a při její erotické scéně ji přikrýt Yorkem, to je opravdu na pováženou. Přitom Edwige Fenech se mnohdy nestyděla ani při výstavě kožešinových zvířat. V dalších ohledech už si naštěstí vedl o něco lépe. Zprvu klasické giallo se záhy mění, odhalením vrahovy identity, v psychologický thriler a obě polohy dosahují minimálně slušného žánrového standardu. Základními kameny úspěchu jsou v prvním případě především esteticky velmi dobře ztvárněné vražedné scény s gejzíry krve a v tom druhém nesporný Yorkův herecký talent, který přeměně ve vražedné monstrum vdechl život. Deodato však své hvězdě dal až možná příliš mnoho prostoru a místy pak tempo připomíná spíš hamletovskou tragédii než napínavou detektivku. Pro někoho možná vítaná přidaná hodnota, pro mne (pseudolopatu) kapku nuda. A navíc mi York zakryl tu Edwige, hajzl. Silná trojka.

Možné SPOILERY: Nádherně amorální žlutá. Ve středu dění nesympatický a šílený antihrdina obklopený prakticky jen lží a přetvářkou. Jediná kladnější postava osobního lékaře hlavního protagonisty v nevýznamné vedlejší roli. Vulgární nahota, laciné děvky a náznaky SM. Chutné koření v podobě duchařské gothiky střídavě nabírá na síle a zase ji ztrácí, ovšem nepůsobí to nijak rušivě a film má de facto dvě vynikající finále, duchařské i žluté. Evelyn paradoxně ztrácí krapet své působivosti v provedení samotných vražd, kde mistři žánru dokážou vykouzlit buď vynikající atmosféru strachu nebo své oběti vykoupou v estetických kalužích krve , ti nejlepší pak zvládnou obojí. Miragliovi se však nic z toho příliš nedaří. I přes jednu překvapivou gore scénku a rozmanité způsoby mordů je v krvi až do finále(tam všechna čest) příliš střídmý a atmosféru umí lépe v gothických hrátkách. Čtyři prásknutí bičem.

Pohlazení.

Velmi dobře uvařené špagety, na které bohužel Petroni v závěru kydne porci slapstickové šlehačky. Počáteční krutosti jsou postupně obrušovány hrany jemným humorem, zůstalo-li by však jen u toho, byl bych maximálně spokojen. Finální střet dobra se zlem už však získal až křečovitý komediální nádech, škoda. Jinak je tu totiž spousta prachu, potu, špíny, spalujícího žáru a drsňák van Cleef, kterému zdatně sekunduje ocelooký archetyp italského westernu v podobě Johna Phillipa Lawa. Je až s podivem, že jeho působení v "prašném" žánru se omezilo pouze na tento film. Velká spokojenost jen s mírnou vadou na kráse, čtyři silné hvězdy.

Giallo sklouzávající do školometské detektivky s mnoha topornými dialogy a až otravně "příliš důvtipným" klaďasem. Obvyklé žluté ingredience potěšily, byť je Lenzi nedokázal vypilovat k dokonalosti a zůstalo jen u jakžtakž zvádnutého žánrového řemesla. Za vyslovený faul pak považuju hlavní roli Uschi Glas, která vedle Marisy Mell, jíž se dostalo jen malého prostoru ve vedlejší roli, působila jako bodlák poblíž rozkvetlé růže. Zbytek údajně krásných orchidejí sice tu a tam odhalil i nějaké to poupě, přesto jsem čekal větší důraz na smyslnost. A křečovité vyvrcholení v bazénu místo parádního elektrizujícího orgasmu, na nějž jsem v těchto filmových vodách zvyklý, mne pak vede pouze k dvěma poměrně neuspokojivým hvězdám.

Dům na opuštěném místě a deštivá noc, která k němu svede nesourodou společnost lidí a stačí jedno špatné rozhodnutí pobavit se pokoušením temných sil... Jednoduchá zápletka, slušné provedení a máme tu atmosférickou duchařinu s několika opravdu děsivými scénami. Nade všechny vyčnívá asi ta v temném sklepení a samozřejmě vypjaté finále. Avšak ani zbytek nijak výrazně nezaostává, a to ani přes menší počet mrtvol než se nabízelo a je obvyklé. Sledováno za temné noci v tichu narušovaném jen tikotem hodin...narozdíl od darkrobyka mi Cosi se v plíží temnotách nějaký ten strach i nahnalo.

Tradiční giallo. Kapku střídmější v krvavých hrátkách, přesto jsou všechny vražedné útoky učebnicovou ukázkou dokonale žlutého budování napětí. Nechybí ani erotika, byť na můj vkus možná až příliš decentní. Vítaným překvapením je pak konzistentní příběh a detektiv oplývající "kojakovským" charismatem, čemuž však zřejmě výrazně napomohl pro jednou zdařilý anglický dabing. Absolutorium si pak zaslouží finále, v němž si Bazzoni připraví na diváka skutečnou lahůdku v podobě na životě ohroženého dítěte a zužitkuje při něm všechny žánrové propriety na maximum. Připočtu-li si herecké koření v podobě mého oblíbence Franca Nera, nemohu jít níž než na čtyři hvězdy.

Dětské oči už jsou nenávratně pryč. A je to škoda. Na druhou stranu jsem rád, že jsem mohl být dítětem v době, kdy takový film caparty táhl. Dnes by Sam v konkurenci desítek dětských programů s úžasnou nabídkou jak dětem vymýt mozek, v zvýhodněném balíčku za pouhých 150 Kč za měsíc, asi neměl šanci. Zfilmovaný rodokaps a krásná příroda, kdysi nám to stačilo.

Doslova řízné giallo, v kterém se pořád něco děje. Očekávaného koření v podobě gore, houšť, rovněž tak nahoty a erotických scén na hranici porna. Fulci ve svém řemesle rozhodně nezklamal. Zabiják s kachním hlasem koná své vraždy s velkým zaujetím a citem pro detail, což se projeví zejména v legendární scéně krájení oční bulvy. Ta rozhodně nebyla úvodní, uživatel POMO se tedy evidentně dopustil nejvážnějšího prohřešku proti pravidlům ČSFD, a to hodnocení neviděného filmu, mělo by mu tedy být nenávratně odebráno právo dalšího hodnocení. Celou záležitost samozřejmě postoupím administrativě. Ale pryč od neřádu, který vládne této databázi. Přes veškeré Fulciho chuťovky se však Rozparovači nedaří navodit pořádnou atmosféru strachu a příběh de facto jen skáče mezi výkřiky hrůzy a vzdechy vzrušení. A vzhledem k tomu, že hudební složka je vyloženě slabá, tak jen za silnou trojku. P.S. Proč byl kačer kačerem bylo jasně a zřetelně vysvětleno. SPOILER: Byl to Flaxik.

V prvních chvílích jsem překvapeně zíral, že koukám na zřejmě jediné giallo s Alainem Delonem. Až později jsem na Robertu Hoffmannovi objevil pět rozdílů. Neúčast francouzské superstar však naštěstí byla jen jedním ze dvou drobných zklamání, kterých jsem se při sledování Spasma dočkal. Tím druhým byly kozy. Ve filmu se objevila jen jedna a patřila Monice Monet. Díky její bradavce jsem sice usvědčil z nepozornosti Bloodyho13, v komentáři se mu díky mně zvedl počet koz, ale já měl chuť na víc koz nebo alespoň kozy Suzy Kendall a nic. Ale nechme mou pubertální fixaci chvíli stranou. Nezbývá mi než parafrázovat mé předkomentátory a charakterizovat Spasmo jako jízdu na tripu, která si v mnohém skutečně nezadá s lynchovinami. Minimálně třetinu stopáže si nejste jistí vůbec ničím. Je to sen či skutečnost? Postupně se však vše pomocí drobných náznaků začíná vyjasňovat a nakonec vyvrcholí skvěle vypjatým závěrem. Nečekáte-li klasické giallo s množstvím vražd, ale zamotaný (a chytře rozmotaný) příběh s rouškou tajemství je pro vás tahle Lenziho lahůdka dobrou volbou, stejně jako byla pro mě. Jen čtyři, protože kozy forever!