Israha

No ještě, že tenhle film vyšel v době uzavřených kin, a nešel jsem na něj. Vždyť tam krom samotného námětu, který je ale adaptovaný, a poměrně suverénního výkonu Toma Hollanda v hlavní roli, není nic dobrého. Výprava a vizuál až televizně chudé, triky podprůměrné, potenciál Hluku nevyužitý, scénář nedokáže efektivně podat zvraty (které jsou, nutno dodat, dosti křečovité) ani lineární putování z bodu A do bodu B, a Daisy Ridley mi v hlavní ženské roli připadala povětšinou, jakoby vůbec nevěděla, co má hrát. Celé to působí jako rádobyopulentní pilot k YA televiznímu seriálu, který bude zajímavé sci-fi kulisy a myšlenky využívat jen jako pozadí ke klasickým soap-operovým klišé. Jestli tohle je verze filmu, kterou "bylo možné poslat do kin", nechci vědět, jak vypadala ta původní, o které se hovořilo opačně.

Miyazakiho tvorba evidentně nebude pro mě. Už u Princezny Mononoke (která se mi jinak velmi líbila) jsem měl chvílemi problém s přílišnou lyričností, a zde jsou tyto prvky zastoupeny ještě v mnohem větší míře. Ona tolik diskutovaná nespoutaná fantazie, dokonale stvárněná pomocí ruční kresby, a poté úžasně rozpohybovaná, stojí za vidění a film dokáže v určitých pasážích být velmi dojemný, i když se vyhýbá patosu a sladkobolu (nebo snad právě proto?). Ale ta zasněnost, nejednoznačnost (u které jsem si chvílemi nebyl jistý, jestli je chtěná...nebo někomu dávalo smysl rozuzlení příběhu Čarodejnice z pustiny?), pocitovost a převaha lyriky nad epikou jsou věci, které nevyhledávám a které mi zážitek z jinak de facto nádherného filmu poněkud kazily. To ale není Myiazakiho chyba, holt k mé dominantní levé hemisféře tyhle pravohemisférní záležitosti tolik nepromlouvají.

Další variace na klasické "kyodai hero" téma, tentokrát skombinovaná s tematikou počítačů a virtuální reality, což bylo v rámci zábavných seriálů pro mládež v devadesátkách dost trendy. Hlavní protagonista, Gridman, zde existuje ve virtuálním světě, a bojuje proti kaiju, kteří svou aktivitou narušují chod počítačů a počítačově řízených systémů (jo, de facto se zde personifikují počítačové viry a antivirové programy :D). A v reálném světě s ním spolupracuje trojice teenagerů, přičemž jeden z nich má schopnost se s Gridmanem spojit, vstoupit přes monitor počítače do virtuálního světa a v boji s "kaiju-viry" mu pomáhat. Originální koncept, ale zcela zabitý úmorně repetitivními dějovými schématy, nezajímavými trikovými sekvencemi, moralizováním a velmi malým důrazem na sci-fi a akční prvky. jednotlivé 24minutové epizody jsou většinou plné každodenního teenage života v raných japonských devadesátkách, a řeší se tam zaspávání do školy, první randění, spory s rodiči a mladšími sourozenci, chození na zmrzlinu, domácí práce a prostě....tohle jako má někoho bavit? I když je to samozřejmě primárně pro děcka, tak si neumím představit, že by si kterýkoliv malý Japonec pustil kyodai hero seriál kvůli sledování příběhů o recyklaci odpadků, hlídání malého bratra či nedostatečně velkém kapesném. Chvílemi jsem přemýšlel nad jednou hvězdou, protože nepokrytě komediální ladění seriálu (založené převážně na tom, že teenage hrdinové jsou dokonalí géniové, a všichni dospělí okolo neschopní tupci) místy funguje, ale když ono těch 39 epizod byla fakt příšerná nuda, v průměru jsem se na časomíru u jedné epizody díval 3x. Sledovatelné jen pro kyodai hero/kaiju nadšence a ty, kteří chtějí znát předlohu k soudobým volným anime adaptacím SSSS.Gridman a SSSS.Dynazenon, které jsou naopak výborné.

Digimon je moje srdcovka už od dětství, ale tímto experimentem u mě celá franšíza narazila na nepřekonatelnou generační bariéru. Jakkoliv chápu, co tím Japonci sledovali (dnešní děcka už si nehrají na hrdiny a nepodnikají výpravy do cizích světů, aby tam bojovaly s monstry o záchranu světa, nýbrž čumí do smartfounů, žijí životy jiných a bez internetu si připadají jako bez ruky - a Appli Monsters jim svou stylizací vychází zcela vstříc), nedokážu si v tom najít nic sympatického. Seriál sice v každém díle nenápadně ukazuje, že přehánění to s technologiemi dělá z lidí debily, ale veškerý ten virtuální online život je zde stejně prezentován jako něco strašně cool. A když se k tomu přidají ústřední postavy v podobě infantilního youtubera a přeslazené influencerky, které tam krom asi dvou dílů, co rozvíjejí jejich charaktery, jsou jen proto, aby každý díl dokola opakovaly své hlášky, už to začíná být nesnesitelné. Příběh rozmělněný, akce nudná (a kombinace klasické kresby s CGI animací je tu vyloženě hnusná), charaktery nerozvinuté (na to pozor, Digimon i přes škatulku anime pro prťata vždy uměl přinést životné a dobře napsané postavy). Tu jednu hvězdu dávám za finálních několik dílů, ve kterých se z připitomělého animovaného deníčku dětí, žijících své životy online, stalo překvapivě temné, chvílemi až "matrixovské" sci-fi, které se nebálo vhodit dětské protagonisty do emočně brutálních situací a dilemat. Ale to už přišlo tak nějak s křížkem po funuse.

Poloamatérská kravina. Ale srdcařsky natočená, s roztomile retro stop-motion ptakoještěry a zadní projekcí, a neustálou špetkou sebeironie na jazyku. Pro fanoušky starých monster movies, kterým nevadí parodický úchop jejich milovaného žánru, pohodově strávená hodinka a čtvrt. Nikdo jiný by se na tento film dívat neměl, už samotný název a trailery dávají jasně najevo, že tohle může opravdu potěšit jen poměrně úzkou sortu diváků. Ti, kdo chtějí divoký západ, dinosaury a objektivní kvalitu, ať raději sáhnou po klasice v podobě The Valley of Gwangi.

V podstatě Asylum na čínský způsob. Se čtyřletým odstupem od originálu zde máme okatou vykrádačku Kong: Skull Island (okatou do té míry, že jsou místy okopírovány celé scény), která sice díky asijsky snaživé mentalitě jakžtakž dobře vypadá (CGI průměrné až podprůměrné, kamera ok, exteriéry hezké), ale kombinací tvůřčí bezradnosti a křečovité vážnosti má při stopáži 70 minut pocitovou délku okolo dvou hodin. Nekoukatelné pro většinu diváků, s výjimkou fanatiků do levných monster movies.

Superodpadovou tvorbu bratrů Poloniových si svým zvráceným způsobem užívám, ale faktem je, že při frekvenci cca 4 filmů ročně zkrátka nemůžou mít dostatek nápadů, aby všechny ty jejich braky, co vyzvracejí, byly nějakým způsobem zábavné. Tohle je přesně ten příklad. Na ufožraloky se netěšte, jsou tu jen obyčejní (částečně vykradení z dokumentárních záběrů, částečně gumoví), kteří plavou okolo potopeného létajícího talíře, a film by se bez nich vlastně úplně obešel, jen by neměl cool název a pár obludně nepovedených "trikových" sekvencí. A vše okolo je nudná kecací vata, která je tak nenápaditá, že se po pár minutách přestanete chechtat i té třeskuté řemeslné nekvalitě. Tohle je špatné i na Poloniovce, kteří například Sharkensteinem či Virus Sharkem ukázali, že dokáží téměř amatérský schlock natočit i v trochu kreativním a sebeuvědomělém duchu.

Zábavný parodický hixploitation, který není až tak podvratný a bláznivý, jak by se mohlo zdát při přečtení anotace, a ani nijak neposouvá hranice v explicitnosti zobrazeného násilí. Vlastně by šlo o takovou pohodovou, neškodnou jednohubku, nebýt naprosto parádního protagonisty, kterého Ben O'Toole hraje asi tak, jakoby byl hybridem Roberta Downeyho Jr. a Nicolase Cage, a který díky schizofrenním dialogům sám se sebou plní výborně roli sympatického loosera i drsného akčního hrdiny, a sám zvedá zábavnost celého filmu o úroveň výše. Sequel, ať už filmový či seriálový, bych si dal okamžitě, protože jak píše EvilPhoEniX - Rex má potenciál být novodobým Ashem!

Původní série šestým dílem ztratila i poslední zbytky soudnosti a fungovala jen na úrovni obscénního torture porna, tento "remake" (těch pojítek s původním Wrong Turnem, potažmo celou sérií, je tu minimum) jde úplně opačnou cestou a ze pokleslé škatulky hixploitation vyvražďovačky se snaží vymanit pokusem o přesah, ale ve výsledku mi to připadalo ze všeho nejvíc tak, že Mike P. Nelson čuměl moc na Asterův Midsommar a myslel si, že vypůjčením několika myšlenek a vizuálních prvků z něj, a zařazením elementů hry s diváckým očekáváním, udělá z vidláckého krváku nějaké vyšší umění. Opak je pravdou, protože nový Wrong Turn je po hříchu koukatelný zase jen jako vyvražďovačka (napětí minimálně zpočátku solidní, špinavá atmosféra venkova a lesů zachycena slušně, death scenes efektní a nepříjemné), a rádoby obsažná a myšlenkově hodnotná omáčka okolo působí spíše směšně. A vůbec tomu neprospívá doslova úmorně natažený konec, kterému zcela chybí údernost (dějová linie s otcem úplně nadbytečná). Slabší tři, a to převážně díky poměrně solidní řemeslné kvalitě.

Neskutečné, jak je Monster Hunter za těch 50 mega vizuálně nádherným filmem. Výprava, kostýmy, exteriéry, CGI (to především)...všechno na nejvyšší úrovni, i mnohem dražší blockbustery se mohou jít zahrabat (ano, koukám na tebe, WW84). A můžeme mít ledacos objektivního proti hereckým kvalitám Milly Jovovich, ale tu akční hrdinku pořád ještě utáhnout zvládne, a ve spojení s podobně si to užívajícím Jaa a mírně mámuprdelistickým, ale pořád bavícím se Perlmanem, jí to funguje znamenitě. Jelikož však Anderson zcela rezignuje na jakékoliv vyprávění, a to, co vydal jako celovečerní film, je spíš pilotní dvoudíl k ultravysokorozpočtovému seriálu, či live-action trailer k videoherní sérii, nadšení nutně musí opadnout. Jsem jeden z posledních, kteří by u monster movies nadávali na banální scénář a okoukaný či rovnou vykrádající dějový oblouk, ale Monster Hunter je místy fakt jen přehlídka trikových sekvencí, a postupem času se dostavuje efekt otupení a ubití kvantitou, zvlášť když akce je řemeslně sice na úrovni, ale postrádá ikoničnost a kreativitu (je jasné, že akční sekvence v Monsterverse budou za ty prachy někde jinde, ale tohle se nechytá ani na levnější kusy jako Rampage či Love and Monsters), a jedinou opravdu působivou scénou, co utkví v paměti, je horrorová naháněčka s Nerscyllami. Pokoukání pěkné, zábava menší, než by se při konstatování faktu, že sledujeme videoherní adaptaci, ve které je většina stopáže vyplněna akcí, mohlo zdát.