Israha

Nejlepší Ultra Series od roku 2006. Moderní "fusion gimmick" ustoupil na druhou kolej a náš nejnovější mladý japonský hrdina není hostitelem jednoho Ultramana s více formami, ale hned tří různých Ultramanů, z nichž každý má svůj unikátní charakter a styl boje. Vynikající! Dále tu máme příkladnou vybalancovanost, kdy série nabízí takřka ideální poměr retro pokyvování ke starším Ultramanům, a inovativních postupů (vztaženo i na rovnováhu mezi novými a klasickými monstry, kdy se vracejí i taková, na které už všichni kromě nejzarytějších die hard fans zapomněli), má napříč všemi 25 díly funkční a soudržnou dějovou linku, ale přitom přináši jedny z nejintenzivnějších epizodních zápletek za posledních 15 let. A vše šperkuje postava ústředního záporáka, který už není noblesním temným tyranem, ani pošahanou legrační figurkou, ale chaotickým "jokerovským" šílencem, který to zlo páchá prostě proto, že ho to baví a že v něm vidí jen určitou alternativu k páchání dobra. Jo, a pokud už vás omrzely neustále se opakující banální poučovánky o důležitosti rodiny a přátel, Ultraman Taiga v sobě nese velmi aktuální, střízlivě podanou a nepatetickou antixenofobní agitku. Trefa do černého, a odpouštím i obligátně poněkud antiklimaktické finále.

Sledování japonských tokusatsu seriálů je guilty pleasure samo o sobě. Ultraman je v tomto rámci guilty pleasure na druhou, a konkrétně série Ultra Galaxy rovnou na třetí. Jedna z postav seriálu je mladý expert na biologii monster, který ječí nadšením při spatření každého kaiju, chrlí ze sebe fakta a je mu jedno, že na něj mezitím zmíněná obluda hodlá šlápnout...a přesně do téhle role jsou zde posazeni i diváci. Ultra Galaxy bylo natočeno v době, kdy měli Tsuburaya prod. hluboko do kapsy, a tak se prostě vsadilo na prodej figurek monster a celých 13 epizod série se doslova nacpalo nekončícími souboji mezi různými kaiju, které se konají klidně i tři až čtyři na ploše jednoho dvacetiminutového dílu! Pro někoho, kdo má nakoukány všechny série a měl sen, že uvidí pohromadě ve vzájemných konfrontací monstra napříč celou, v roce natočení 40letou historií franšízy, je Ultra Galaxy totální žrádlo, které se nijak netají, že o mydlení se chlápků v neforemných kostýmech v něm jde v první, druhé i třetí řadě, ale přitom nemá vůbec špatnou zápletku, která chvílemi dokáže překvapit a veškeré ty bláznivé wrestlingové kreace, při nichž tvůrci už naprosto rezignovali na snahu stvárňovat boje obřích tvorů alespoň částečně realisticky, spojuje smysluplně a místy dokonce docela nápaditě. Ultimátní extáze pro kaiju fanatiky.

Popkulturní a společenská satira, fekálně-vulgární humor á la Family Guy či South Park ve světě, kde reálně existují fantasy, sci-fi a horrorové bytosti? Tohle přesně je Ugly Americans. Osobně mě výše zmíněné animované sitcomy nikdy moc nebraly, protože jsou moc americké a moc "každodenní", ale zdejší nástavba v podobě pocty/parodii mých zamilovaných pokleslých žánrů mě dostala. Ugly Americans si nekompromisně dělá prdel ze všeho a ze všech, ale k tomu dokáže nabídnout i chytře vypointované zápletky jednotlivých epizod, kde se fiktivní svět plynule prolíná s tím skutečným. Animace je (asi úmyslně) jednoduchá a "nehezká", ale práce, kterou si tvůrci dali například s názvy obchodů, restaurací, TV pořadů či s camey nejrůznějších filmových a seriálových potvor (schválně, kolik jich poznáte?), je místy doslova mravenčí, o žádné odfláklosti nemůže být řeč. A plusem je taky to, že ačkoliv primárně je seriál samozřejmě sprostá, bezskrupulózní nechuťárna, u které se má člověk především chlámat na celé kolo, činy jednotlivých postav (z nichž v podstatě všechny jsou svým způsobem tragédi, ale každá má i nějaké pozitivní vlastnosti) a závěrečné voiceovery hlavního protagonisty mají překvapivě inteligentní (i když s cynickým úšklebkem) podané vyznění. První série lepší druhé, tam se to s přepálenýma hnusárnama chvílemi tlačilo už na sílu, ale celkově i tak jasných pět hvězd se zklamaným povzdechem o tom, že seriál zrušili opravdu příliš brzy.

Ještě lepší než film, který až příliš sázel na vizuální atrakce a příběhově byl poněkud plytký. Zde, na delší stopáži, je mytologie Thraa a tvorů, kteří ji obývají, konečně patřičně rozvedená, epický oblouk získává hloubku a k velkolepé obrazové nádheře, kde je klasická loutkařina s CGI v dokonalé symbióze, přidává příběhovou váhu. Pohádkovost tohoto světa je výrazná, ale výjevy ze života Skeksiů bych nejmenším dětem v rámci zachování klidného spaní spíš nepouštěl, tohle je fantasy spíš pro odrostlejší publikum. Fantasy s perfektně vyváženým poměrem ingrediencí, kde magickou krásu střídá temnota, osudové momenty jsou kombinovány s humorem a vše je podáno tak, že to v rámci celku působí přirozeně a nic z toho netrčí jak pěst na oko. Tohle bylo děláno s nadšením pro věc, a byť další sérii díky elegantnímu zakončení vysloveně netřeba, přeci jen bych se do Thraa mezi Gelflingy a jinou havěť ještě jednou rád vrátil.

Čtyřicetileté výročí Ultra Series a jako dárek přichází řada Ultraman Mebius a s ní bezpečná sázka na jistotu, nostalgii a masivní fanservis. Mebius je v podstatě katalog všeho, co se za ty čtyři dekády v rámci mnohačetných ultramanských dobrodružství událo. Časová kontinuita je zde společná se starými řadami éry Showa, a v jejich duchu je celá série barevná, natrikovaná a v rozumné míře rodinně a poučně pojatá. Objevují se však i prvky, typické spíše pro devadesátkové série jako Tiga, Dyna či Gaia, například menší epizodičnost a větší důraz na centrální dějovou linku, více vědecký a "odborný" přístup k monstrům i technologiím, a po vzoru tehdy nejmodernějších řad Cosmos a Nexus je zde výrazně větší důraz na lidské postavy, které už mají daleko do anonymního křoví, které Ultramanům dělaly v jejich začátcích. No prostě totální úlitba všem fanouškům, co měli poctivě nakoukáno, a ve své podstatě jakýsi obří, padesátidílný highlight reel, který ukazuje, o čem vlastně je Ultraman. Jakožto samostatná série se Mebius nevyrovná méně formulaickému a rafinovanějšímu Ultraseven, ani nemá tak komplexní a kreativní backstory jako například Ultraman Tiga, ale coby dárek k pomyslným čtyřicetinám franšízy je prakticky dokonalý. This is Ultraman.

Naprosto v přesném poměru trefená směs pocty a parodie klasických monster movies z padesátých let, která se nespoléhá jen na ujetý námět, nadsázku, sebeuvědomělost a popkulturní odkazy, ale má také scénář nabitý akcí, solidní herecké obsazení a ucházející technickou kvalitu. Ptákovina, která se ani na okamžik nepokouší tvářit vážně, ale odmítá se spokojit s do jisté míry alibistickým "so bad it's good" přístupem. Nenáročná zábava, díky ratingu vhodná v podstatě pro celou rodinu, ale jejíž vyznění je tím uspokojivější, čím víc máte nakoukáno (nejen) v rámci žánru. Učebnice pro všechny tvůrce monster movies, jak plnohodnotně a kreativně využívat své ústřední záporáky. Dodnes nepřekonaný král pavoučích horrorů a novodobých komediálních "tribute" monstrfilmů obecně.

Je to možná nepředstavitelné, ale po zhlédnutí The Coming Race si člověk uvědomí, jak bylo první Iron Sky ve vší své absurditě uměřeným a pohromadě držícím filmem. Tady se na nějakou pevnou dějovou kostru a sofistikovanější satiru zcela rezignuje a Vuorensola to do diváka pálí all-in v Sharknado stylu, tzn. dělá si prdel ze všeho a ze všech, a scénář mu slouží jen jako lineární pojítko mezi jednotlivými humornými pasážemi. Totálně přehnaná magořina, která ale (stejně jako jednička) disponuje téměř áčkovým vizuálem a precizním balancováním na hraně sebeparodie a absolutní trapnosti. V jedné chvíli se to se zlomyslným úšklebkem strefuje do nešvarů moderní doby, jako jsou konspirační teorie, závislost na technologiích či sociální sítě, a pak dojde na wrestling akčního hrdiny s trojicí raptorů a akční naháněčku, kdy protagonisté prchají před reptiliánskými verzemi papeže a Bin Ládina v povozu, taženém triceratopsem, zatímco se na ně valí hroutící se umělé slunce. Totální grindhouse (i když nikterak brutální a násilný), který se ani nijak zvlášť nepokouší to skrývat. Každému to nesedne, ale milovníci pokleslé zábavy, která umí ukázat chytrost, ale ve většině případů je záměrně dementní, budou nadšeni.

Jeden z nejlepších mainstream horrorů poslední pětiletky. Především proto, jak naprosto organicky propojuje klasickou duchařinu s psychologickým dramatem, a přesvědčivě funguje na obou těchto frontách. Horrorová stránka je podepřena sebejistou režií, která táhne hlavní postavy od jednoho děsivého zážitku ke druhému, stupňuje neklid a úpadek duševního zdraví a neuchyluje se přitom k lacinému audiovizuálnímu bubákování; silné herecké výkony Essie Davis a překvapivě i malého Noaha Wisemana zase táhnou zmíněný psychologický aspekt a jejich dobře napsané postavy i přesto, že se chovají občas opravdu DOST otravně, dokáží vzbudit v divákovi náklonnost. Pak už je jedno, jestli pochopíme Babadooka jako skutečnou temnou bytost odjinud, která parazituje na děsech lidí, nebo jen jako metaforickou manifestaci těchto děsů samotných. Důležité je, že film dokáže tyto děsy účinně a intenzivně zprostředkovat, a také, že na úhlu pohledu prožitek z něj nezávisí, vyznění není podřízeno přesnému pochopení závěrečné pointy. Takto důmyslně vystavěný duchařský horror je dnes už víceméně svátek.

King of the Monsters bude pro běžného diváka jen dalším obřím, natrikovaným blockbusterem, který se od řady jiných bude lišit snad jen tím, že vynechává humor a nadsázku, a sází na staromilsky působící pochmurnou serióznost. Takže z tohoto úhlu pohledu vlastně rozumím rozpačitým reakcím. Že má někdo problém s tím, když film, mezi jehož základní a explicitně zmiňované motivy patří insignifikantnost lidstva ve srovnání s obřími netvory, potažmo Zemí jako celkem, nemá silné lidské postavy, tomu už rozumím méně...ale naprosto rozumím tomu, co chtěl Dougherty svým pojetím filmu říct. Nic. Zhola nic. Položil se do role obtloustlého chlapečka v nerdovském tričku, který právě od rodičů dostal prachy na všechny své vysněné kaiju hračky, koupil si je a konečně si s nimi může pohrát dle vlastní fantazie. A všem těm, kteří kdy alespoň částečně měli podobné sny, tyto své fantazie ukázal. Fanservis jak hovado a splněný sen všech, co žerou japonské kaiju filmy a představovali si, jak by mohly vypadat natočené za velké prachy v hollywoodských studiích. Takhle, přesně takhle. Nic víc v tom není. Hodně monster, hodně easter eggů, apokalyptická atmosféra, banální zápletka opřená o jednoduchý scénář. Prostě "jen" monster movie, bez snahy o přidanou hodnotu či inovaci. Pravdou je, že osobitostí se Dougherty nevyrovná Edwardsowi, Vogt-Robertsovi ani Del Torovi, ale veškerou tou monumentální pompézností v takřka dokonalém CGI provedení pochyby stejně sfoukne stranou. Watanabe, Farmiga, Dance a ostatní jsou nedůležití, hlavními hvězdami jsou Godzilla a Ghidorah. A ti podávají jedny z nejlepších výkonů své kariéry, Ghidorah dokonce ten úplně nejlepší.

Endgame to měl ve své podstatě strašně složité. Jeho úkolem bylo završit více než dvacetidílnou epickou ságu a ještě ke všemu překonat Infinity War, který byl definicí ultimátního filmového crossoveru. Russovci pochopili, že cesta nevede směrem "podruhé totéž, jen všeho víc", a poslední Avengeři fungují dokonale právě proto, že jsou "jiní". První třetina ukazuje ve velmi pochmurném a komorním duchu, že události z IW mají dopad nejen na univerzum jako takové, ale také na psychiky těch, kteří je svým selháním dopustili. Ukáže se, že všichni ti cool týpci se superschopnostmi, v hi-tech oblecích a mimozemskou DNA jsou životné charaktery, které cítí a prožívají. To, co se stalo, se na nich hluboce podepsalo. A divák to začne prožívat s nimi. Druhá třetina je pak monstrózním fanouškovským servisem, který elegantně kombinuje leckdy až přiblblé fórky se silnými "closure" momenty a jasně divákovi říká: "My, milovníci Marvelu, ti zde tobě, milovníkovi Marvelu, chceme udělat radost".A pak se to zakončí totálně megalomanskou závěrečnou bitvou, která svým rozsahem a vizuálním stvárněním opravdu dokáže zarazit do sedačky a zpomalit dechovou frekvenci. A najednou to skončí, staří známí se rozloučí a předají štafetu svým náhradníkům (na rozdíl od IW, kde byl prostor pro jednotlivé postavy víceméně rovnoměrně rozložen, se zde dění věnuje především těm, které odcházejí)....a je z toho tak nějak melancholicky smutno, ale dostavuje se i pocit uspokojení. Jedna éra skončila, další přijde, ale už bude jiná. A Endgame tuto končící éru uzavřelo vlastně nejlépe, jak to šlo. Myslím si, že Infinity War jako takový je ZÁBAVNĚJŠÍ film...rychlejší, barevnější, víc útočící na první signální. Endgame je pak spíš sešupem z vrcholu do poklidné cílové rovinky, kde se dostaví naplnění z uplynulé cesty. Feige a spol. to dokázali. Vytvořili filmovou franšízu, která bude transcendovat generace, jako kdysi Star Wars, a její první etapu zakončili tím nejvelkolepějším možným způsobem.