ReneeS

Po první sérii: sledovat sitcomy, které jsou založeny na hláškách místo na pitvoření je čirá radost. A nemusí to být sofistikované hlášky. V tomto konkrétní případě ani příběh nebo scény nejsou nijak zvlášť sofistikované. Přesto se výborně bavím. Občas si říkám, jak smutný musí být život člověka, který si neumí užít sarkasmus. Tady je ho na rozdávání.

Po první sérii: vydařený seriál, celkově mile romantický a zidealizovaný - přes příšerné podmínky, chudobu a všechny těžkosti se tam lidi mají v podstatě rádi, pravá láska až za hrob existuje, ulice jsou plné hrajících si dětí a většinou všechno dobře dopadne. Může se to zdát přeslazené, ale není. Hlavní představitelky jsou sympatické postavy, příběhy jsou jednoduché ale zajímavé, povedeným bonusem je hudba. Jen nechápu proč sleduju seriál o porodních sestrách, když mi scény ze samostatných porodů (a jenom představa, že bych někdy mohla být na místě těch ženských) příjdou jak z hororu.... Po druhé sérii: rozhodně se nedá říct, že všechno je tak "bright and shiny" jsko v první sérii. Tempo seriálu je pomalejší a pozornost se přesunula na dvojici, jejíž vývoj byl lehce předvidatelný. Což mi ani nevadilo - tyhle dva bylo milé sledovat i když bylo jasné co se stane. (mimochodem, už nějakou dobu si říkám, že pan doktor vypadá trochu jako Paul McGann. Kouknu na jméno...a on je to jeho mladší bratr. No není ta Británie malá?!)

Který milovník divadla by občas nechtěl nahlédnout pod pokličku a zjistit, co se skrývá v místech do kterých ze svého sedadla v hledišti nedohlédne - co se odehrává ve zkušebnách, v učebnách divadelních škol, v myslích herců. Playing Shakespeare je pro mne úchvatným světem, do něhož jindy nemám přístup. Kvalitu odborné stránky soudit nemohu. Jsem jen obyčejný divák, který se teď nemůže zbavit dojmu, že je neuvěřitelně nevšímavý divák (kolik Shakespearových her jsem už na divadle a ve filmu viděla, kolik knih jsem přečetla, a přesto se mi zdá, že jsem to vlastně neviděla). Díky Playing Shakespeare jsem objevila hodně, ať už přímo či nepřímo. Objevila jsem Richarda Pasca (a několik dalších). Užívala jsem si jednotlivé výstupy svých oblíbených herců (Michael Williams s "Once more unto the breach, dear friends" a do toho se od D.Sucheta a P.Stewarta ozývající remcání "I don´t want to die" ohromilo i pobavilo). A zvlášť tíživě na mě pak padlo vědomí, že se nikdy nebudu moct podívat na Richarda II (s alternujícími Ianem Richardsonem a Richardem Pascem), neuvidím celou verzi Kupce Benátského s Davidem Suchetem (ten kousek nestačil, chci víc!) ani Večer třikrálový jehož Viola i Orsino v podání Judi Dench a Richarda Pasca mi naprosto učarovali. Přesto děkuji, alespoň za ty střípky.

Díl s Doctorem Who mě hodně bavil. Líbí se mi, jak si ze sebe Peter Davison umí dělat srandu i v jiných seriálech. Škoda, že jen málokdo v mém okolí by ten díl pochopil. Celkově, povedená komedie, která nenadchne ale pobaví.

Na tohle téma jsem viděla a četla haldu povedenějších příběhů. Takhle useknout konec, hloupěji to vymyslet snad už nemohli. Celkově průměr. Rachael byla výborná, Martin se taky snažil, ale jeho postava tam v podstatě nebyla, těch pár štěků nestálo ani za řeč. Rozjeli tam tolik témat a nic z toho. Přitom kdyby to mělo lepší příběh, nepohrdla bych ještě pár díly.

Tato verze Třech mušketýrů postrádá vše, co je tak lákavé na novém BBC zpracování (2014). Akci, jiskru soubojů, vtip. Její věk je na první pohled znát. Ovšem co má, je přesně to, co té nové chybí. Děj a výborně zpracované charaktery. Obojí věrné předloze. Nechybí zde ta touha zjistit, co se skrývá pod slupkou Athose, přesto, že jeho postava není příliš výrazná, něco vás k němu prostě táhne (scéna ve které poprvé poodhalil své tajemství minulosti byla jednoduchá a přesto tak působivá). Mnohem více prostoru získává Aramis a jeho rozpolcená osobnost. A netřeba říkat, že Brian Blessed se pro roli Porthose snad narodil.Proto se nenechte odradit prvními díly. Zpočátku je to příli uspěchané, ale to přejde.

Na pohled mnohem méně líbivé než verze z 2004. Drsnější. Hlavní představitel se musí podstatně více snažit aby si zasloužil váš respekt a sympatie (ne, že by novější vydání pana Thortona neodvedlo dobrou práci, ale ruku na srdce - toho byste si oblíbili i kdyby tam stál jak tvrdé Y a občas něco prones, tak aby byl slyšet ten jeho pěkný hlas) Pan Thornton Patricka Stewarta musel zabojovat více. Zpočátku mohl působit dokonce až komicky. Jeho sekaný projev a vystupování odvádělo veškerou pozornost od samotného textu. Překvapivě rychle se to však napravilo. Až jsem měla nakonec pocit, že to byla mnohem méně romance a více sociální drama, ve kterém je místy obtížné se rozhodnout ke které straně se sami přikláníte (a to dokonce i pro mně, pro kterou pan Thorton se svými názory ztělesňuje ukázkového jedince, který jakoby vystoupil z pro mne tak důvěrně známých učebnic ekonomie).

Mám ráda Donmar Warehouse. Pokud jste tam někdy byli, možná vás překvapilo jak malý je to prostor - malé jeviště, málo diváků, komorní atmosféra. Mám to tam ráda možná právě proto, že si tamní produkce nemůže dovolit všechny ty nádherné a velkolepé scény, které diváka ohromí už jen při pohledu na ně samotné ... co teprve, když se s tím vším začne hýbat. Donmar tuhle možnost nemá, musí si vystačit s málem. A Coriolanus to zvládl (stejně jako před časem Král Lear, Dimetos a další). Jelikož to bylo mé první setkání s tímto římským generálem, neměla jsem tušení co vlastně čekat. Musím však říct, že to bylo velmi vydařené první setkání. Hra měla spád, snad až na hrdinovu manželku nikdo nepřehrával a pro jednou jsem měla opravdu pocit, že hra, ač napsaná před několika staletími, je skutečně aktuální. Věřím, že pánům se jejich zasloužená chvála dostane od mnohých jiných, proto já svou chválu zaměřím na Deborah Finlday jejiž Volumnia byla charismatická, silná a odhodlaná žena, která se mi rozhodně vryla do paměti (a to se mi bohužel u ženských hrdinek zas tak často nestává)

Za závěrečnou řeč Colina Firtha a přízvuk Keiry Knightley.

Celou dobu jsem měla pocit, že se dívám na divadelní hru, kde nikdo nepřehrává a všichni hrají tak úchvatným způsobem, že vás z toho až zamrazí. Opět jedno připomenutí, jak málo stačí - jen jedna místnost a 4 dobří herci - aby se toho řeklo hodně.