fraktal

Zpočátku nepříjemný, velice televizní pseudodokument, přesně toho typu, co vůbec nemám rád (Gia hravá, Gia znuděná). Ale pak napětí graduje (Gia bojující) - a i přes slabší závěr (Gia smířená), těžiště filmu to vše vyrovnává (od úmrtí její agentky, kdy je zobrazen nejen její vlastní zápas, ale i její blízké okolí. A to se všemi průvodními jevy závislosti (nutnost i vlastních rodičů a partnerky "se odříznout", nemožnost "vytáhnout" ale jen nabízet podržení)... A A. Jolie tomu svým nasazením přidává čtvrtou hvězdu.

Na třetí shlédnutí (dlužno říci, že tentokráte s dabingem) musím ubrat - je to prostě příběh "jen" k ukrácení dlouhé chvíle... ... páté shlédnutí (HBO v originále) - vracím zpět na čtyři: Přeci jen, je to už klasika - tedy nenudí ani po x-té.

- Michael Pitt mne naprosto NEokouzlil (narozdíl snad od všech ostatních herců...) - chladný, nevtahující příběh (příliš mnoho z japonského pozadí zůstává nepochopeno) + Krásná Keira + Krásná krajina + krásná hudba => 3 hvězdy.

Kontenplativní snímek, ke kterému se (ač nám vlastně vůbec níc neříká) vyplatí vracet. Pro výborné zachycení bezvýchodnosti i bizardní poetiky postmoderních vztahů považuji Návrat idiota za jeden z nejlepších moderních českých filmů (snese i přirovnání s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Absolventem).

Ač nijak oslnivě, přesto krásně, snad téměř poeticky natočený film o smutku, křehkosti bytí a jeho pomíjivosti. A na druhou stranu - o jeho síle a nevyhnutelnosti. Zkrátka přesně takový, jaké mám rád. :)

Téměř naprostá nuda (zřejmě točeno "pro budoucnost") - ovšem výchozí premisy jsme si všichni moc dobře vědomi (je jasné, proč "bohatí bílí" vymírají, zatímco děti chudých zaplňují svět - však i v čechách nás od vymření drží jen romové a přistěhovalci z východu)!

3,5 *, zvýšeno pro potěchu hudební i obrazovou (divočina v nejrůznějších podobách). Scénář bohužel ovšem naprosto ulítlej. Přesah (nějaké to "drama", něco převratného či i jen jiný pohled na realitu) takřka nulovej, ale kouká se na to snadno.

scénář: István Szabó, Andrea Vészitsová kamera: Elemér Ragályi „Dnes už vím, že náklonnost se nedá vždy vyjádřit klidným, vyrovnaným způsobem a že není vždy pod kontrolou. Přátelství (a lásce) nemůžeme vnutit tvar a formu, jakou bychom si sami přáli." Román jedné z nejznámějších maďarských spisovatelek Magdy Szabóové, který posloužil Istvánu Szabóovi jako předloha pro nový film, vyšel v roce 1987 a ihned se stal bestsellerem přeloženým do více než třiceti jazyků. Szabóová (s režisérem není spřízněná) tematizuje mimo jiné konflikt mezi různými společenskými třídami, oboustrannou touhu pomoci druhému navzdory společenské bariéře a v neposlední řadě i solidaritu mezi ženami. Spoluautorkou scénáře je Andrea Vészitsová, jež se také podílela na scénáři ke snímku Milá Emo, drahá Bětko (1992). Částečně autobiografický příběh Szabóové se odehrává v Maďarsku v 60. letech minulého století. Začíná ve chvíli, kdy se do Budapešti přistěhuje slavná spisovatelka Magda s manželem Tiborem. Magda je plně zaměstnaná psaním nové knihy, a proto si na úklid a vaření najme chudou postarší služebnou Emerenc, žijící v sousedství. Její odtažitá a chladná disciplinovanost je pro Magdu záhadou, ale zároveň ji fascinuje. Snaží se nalézt k Emerenc cestu, i navzdory její nepřístupnosti a odmítavému postoji. Jak se blíže seznamují, stará žena se spisovatelce otevírá stále více a ta z jejího vyprávění poznává, jaké tragické zážitky stojí za Emerencinou zvláštní osobností. Zjišťuje, že Emerenc je přes vnější tvrdost a zarputilost loajální a obětavá. Mezi ženami se sice utvoří silné pouto, ale stále existuje místo, kam se Magdě nedaří proniknout. Jedná se o Emerencin byt, jenž je už desítky let zapovězen všem lidem včetně nejbližších přátel. Co ukrývají tajemné dveře, které zůstávají stále zavřené? Dokáže je Magda někdy otevřít? Jejich přátelství se ocitne v krizi, když Magda odjede převzít literární cenu a Emerenc mezitím vážně onemocní. Dojde mezi nimi nakonec k usmíření? Už úvodní titulková sekvence slibuje silný vizuální zážitek se skvělou kamerou Eleméra Ragályie a výborným střihem a zároveň odhaluje symboliku přírodních sil, která je systematicky využívána v průběhu celého filmu. Příběh je postaven na naprosté odlišnosti protagonistek - Emerenc s přímočarým a praktickým uvažováním oproti Magdě, nepraktické intelektuálce z vyšší společnosti - přičemž jejich sbližování provázejí scény tichého vítězství i hlučných bouřek. István Szabó opět dokazuje, že je skvělý vypravěč a opravdový mistr ve vedení herců a hereček. Mezinárodnímu obsazení dominuje německá herečka Martina Gedecková, známá např. z filmu Životy těch druhých (Das Leben der Anderen, 2006), v roli Magdy, a samozřejmě také britská hvězda Helen Mirrenová, ztělesňující excentrickou starou hospodyni Emerenc (obě podávají výborné herecké výkony). Za zmínku stojí cameo role Jiřího Menzela. Eva Chlumská (LFŠ 2012)

Kam až zajít v hledání "pravdy". Sloužíme my umění, nebo umění nám? A co politika? Je umění nástrojem politického postoje autora? Či naopak - je politika jen "poznaná nutnost" skutečnosti tvořené uměním a kulturou? Mají umělci právo na úctu? Nebo jsou "svobodná povolání" jen prostou další profesí, nerozlišitelnou od zedníka či účetní? Výborné psycho sonda na pozadí poválečných čistek.

Popisek ze stránek LFŠ: The Wild Blue Yonder Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko / 2005 / 81' sekce: F jako pravda režie: Werner Herzog scénář: Werner Herzog kamera: Henry Kaiser, Tanja Koopová, Klaus Scheurich hudba: Ernst Reijseger Ve filmu Wild Blue Yonder si německý veterán Werner Herzog pohrává s vymezením dokumentární a hrané tvorby. Dílo je složeno z dokumentárních záběrů NASA, několika fragmentů ze starých filmových týdeníků a raného filmu a doplněno materiály s výpověďmi vědců a přírodovědnými záběry podmořského světa. K jedinému ryze hranému segmentu, který propojuje celou vyprávěcí osu a odděluje se od „found footage" materiálů, patří sekvence s mimozemšťanem (do role vhodně obsazený Brad Dourif). Skrze svědectví odpadlíka z vesmírných končin se zpřístupňuje příběh o tragickém osudu rasy, jež obývala planetu Wild Blue Yonder v souhvězdí Andromedy. Kvůli zamrznutí vodního světa bylo společenství nuceno opustit rodné území; někteří přilétli na Zemi a posléze výrazně ovlivnili chod dějin lidského pokolení. Vědecko-fantastického žánru bylo docíleno i bez vysokých produkčních nákladů (stavby, rekvizity, CGI grafika), což je charakteristické pro formát klasického narativního filmu. Stačilo pouze elegantně využít již natočené záběry, jež byly vytrženy ze svého kontextu, aby se jim dodaly zcela nové asociace. Důležitým významotvorným činitelem se tak stává role vypravěče, komentář uvnitř fikce nebo mimo diegezi dokáže proměnit arktický svět v ledová oblaka a vodu v tekuté helium cizorodé planety. Avšak mystifikaci dopomáhá i zvuková stopa: imaginativní klima dotvářejí ruchy pralesa včleněné do podmořského prostředí. Střih pak logicky zřetězuje předložené skutečnosti a stmeluje je do kompaktního sdělení. Rozparcelování filmu do deseti tematických kapitol napomáhá přepsání původního obsahu do jiných souvislostí a rozšiřuje dokumentární záběry o epický rozměr. Snímek pracuje s uměleckou reflexí, která přesahuje do několika rovin. Divák obeznámený s Herzogovou tvorbou rozpozná jeho sensibilické kořeny. Meditativní rozměr dokáže režisér vyvolat u nabízejících se přírodních scenérií (do Amazonských pralesů se navrací parabolicky k dílům ze 70. a 80. let Aguirre, hněv Boží či Fitzcarraldo), avšak i u mnohem profánnější souvztažnosti vědy a člověka. K tomu slouží konvence delších záběrů, pomalé jízdy kamery, napojené na podmanivý hudební doprovod Ernsta Reijsegera, a citace děl Georga F. Händela. Formální doku-fikční hru s novou kontextualizací obrazů a rozfázováním na dílčí epizody použil Herzog v obdobně evokativní Lekci temnoty (Lessons of Darkness, 1992). Wild Blue Yonder je vedle toho v úvodu cílevědomě prezentován jako „science fiction fantasy" a kontemplativní sci-fi báseň napadá prostý reportážní styl, v němž se mimozemšťan obrací přímo na obecenstvo a oslovuje jej naléhavě tragikomickým přednesem. Dílo tak usazuje diváka do ambivalentní pozice, kdy nerušeně souzní s rozjímavými obrazy, avšak zároveň je nucen aktivně vnímat s mírným odstupem působení filmového média. Jiří Blažek