RedAK

A tak se nám zdejší hodnotící samovolně polarizovali do dvou táborů, z nichž jeden tvoří jediný člověk, multiprofilový schizofrenik a ultranácek Kája, slovutná to místní hvězda politických diskuzí. Mozková obrna však není to jediné, co z vás může udělat blábolícího dogmatického kreténa, jak tvrdí sám Míla Gregorojc z MU, pornoikona všech náctiletých vysokoškolaček, ono bohatě stačí, aby váš dementní přítel z fejsbůku sdílel libovolný žvást z libovolného webu, byť by měl název tohlejedezinformacniwebtyidiotevylizanej.cz, a vaše IQ nedosahující trojmístných sfér jej automaticky vyhodnotí za důvěryhodnou a seriózní informaci. A tak se tvoří souputnické sociální bubliny a všemožní Kájové. Sledovat, co dokáže lež, však snadno zvládnu i mimo jakýkoliv mediální prostor. Přenesme se do pitoreskní vesničky na jihu Moravy, kde jsem v posledních několika měsících strávil významné množství času. Obec nevybočuje ze zažitých standardů dědin po celé republice – občanská vybavenost, kultura, návyky, mentalita, to vše oklestěno na kriticky nezbytné minimum. S intelektem obyvatel tomu není jinak. Veškeré centrum dění představují dva potravinové krámy a dvě hospody, v těchto čtyřech objektech se v průběhu dne mísí veškerá vesnická debilita se zaostalostí, zhoubným buranstvím a občasným závanem autismu a drobné kriminality. V podstatě se tam nacházejí jediné dvě světlé výjimky držící místní domorodce nad hladinou mentální žumpy; první výjimkou jsem já, když tam zrovna jsem a mohu tak blahodárně působit na své okolí, a druhou výjimkou jsem já, když tam zrovna nejsem a všichni si přejí, abych se už vrátil. Vesnický organismus je systémovou kopií toho webově dezinformačního. To mě jednou takhle při sobotním pivku mezi hospodskými štamgasty chytla masivní sračka. Nekontrolovatelný průtok všech čtyř večeří i pěti chlebů se sádlem rozbředlých do několika litrů hoven se mi málem stal osudným, naštěstí jsem však nedaleké toalety zastihl s ještě neposkvrněnými trenkami a se vší úlevou zasral jen záchodovou mísu, do níž před pár minutami někdo nablil. Tento happy end se však nehodil některému z mých rivalů od vedlejšího stolu. Někomu se prostě hodilo, abych se ten večer posral. Dezinformace podložená pouze mým prudkým úprkem a ksichtem zkřiveným silou střevního tornáda se během následujícího víkendu stala ve vesnici dýchající senzací. Máňa to slyšela od Blaženy, takže to musí být pravda, Bláža to zas má od Věrky, no jo, dyť Věruna to je posel pravdojasnejch drbů, však to bere vod Pepka, ten sice denně kalí vosum dvanáctek, ale kdo se kde posral si snad zapamatuje, ne, však to říkal jeho syn Vláďa, místní povaleč a zloděj, ale jinak hodnej kluk, sedm tříd vyšel, no tak co by to nebyla pravda, viď! No a takto se s dezinformacemi pravidelně setkáváme a bojujeme nejen ve zpravodajských kruzích. Musíme bojovat dál, jinak to tady bude brzo samej sráč.

Je to pořád dokola. Odrostlejší pazdráti házejí hovna na ty mladší a mezigenerační žvásty se zacykleně víří napříč historií. Zatímco moji vrstevníci pindají, že „dneska ty děcka sedí jen vylepený na netu, to za nás jsme se mlátili klackama a házeli si písek do očí!“, ti před náma zas hučeli, že „dneska ty děcka furt jen lítají po venku, to za nás jsme od rána do noci tvrdě makali na statku!“, před nima se říkalo, že „dneska ty děcka zlenivěly u domácích prací, to za nás jsme ve slaměných špeluňkách kovali zbroj pro královská vojska!“, a ještě před tím, že „dneska ty děcka furt jen něco vyrábí, to za nás jsme chcípali na mor a lovili mamuty!“. V budoucnu se jistě dočkáme rozhořčených videí třicetiletých jůťůberů, co ze svého pokojíčku u rodičů budou ohrnovat jebákama obsypanej rypák nad současnou zpičovatělou dobou a nadávat, jak ty dnešní pitomý děcka jenom lítají na průzkumný mise do vesmíru, zatímco o kvalitní vlog už se nedá na youtube ani zakopnout! Každá generace je produktem své doby, naši rodiče byli děvkaři, z nás devadesátky vychovaly smažky a násilníky, internet zase pěstuje stylisty, buzeranty a genderově nezařaditelné. Nebude trvat dlouho a o loupežné přepadení se budete muset na ulici prosit, protože jediná kriminalita bude způsobována bukvicema, co budou zákeřně číhat zpoza solárka, aby vám zkurvili mejkap. Já se dokážu přizpůsobit jakýmkoliv dobám, režimům i převratům, přesto jsem na svoji generaci zlodějů a feťáků, co nejsou posraní si sem tam odsedět v chládku pár let, více než pyšný. Tak brzy zase ahoj na Pankráci!

Fajn, chcete moje dojmy z tohoto filmu v dlouhé nebo krátké verzi? V dlouhé bych je shrnul slovy – docela o hovně. V krátké – o hovně. A ne, není to proto, že svět malířů a maleb je situován zcela mimo můj záběr. Já umělce tiše obdivuju a trošku jim tu jejich lyrickou optiku vnímání světa závidím. Já když vidím zelenej a modrej flek, řeknu si „hele, vidím zelenej a modrej flek“. Když vidí zelenej a modrej flek umělec, řekne si „tohle propojení azurové a kapradinové stékající ve smyslný tyrkys je znázorněním konfliktu a současně kompromisu, duchovno jednotlivce nesmí být utlačováno na úkor společenských dogmat, musíme být pevní ve svých zásadách a zároveň svobodní ve svém myšlení“. Ano, i tolik se toho dá vyčíst ze špinavých vrat od stodoly na paintball. Ale aby se vaše čmáranice dostaly do podvědomí i kulturním diletantům jako jsem já, musíte mít to správné téma. Když budete malovat jablíčka a krajinky, vaše díla skončí maximálně v IKEA katalogu jako dekorace nad čalouněným dvoulůžkem, nikdo je nebude dražit za miliony ani o nich nenatočí film. Tím jediným správně ostentativním tématem je sexualita. Sexualita jako motiv dominuje napříč všemi spektry uměleckého vyjádření; pedofilní sochaři tesají do šutrů nahaté andělíčky s rozkošně malými penisy, impotentní Saudci zvěčňují otylé hospodyňky s vyvalenými pekáči přírodně vyšlechtěného ochlupení, literární universum zažívá comeback příchodem padesáti odstínů červenoknižního soft porna pro absolventky učebních oborů kadeřnice/cukrářka. Čím explicitnější sexualita, tím lépe. Malíři navíc dokážou detekovat krásu lidského těla i tam, kde by se standardní heterosexuálně smýšlející jedinec poblil. Pětipatrová ovarová pneumatika, stařecká bradavice na kundě, drátěný bobr v podpaží od jara – to vše se v očích malíře stává materiálem hodným několika temperek. Jenže jako bohémský bonviván se pak musíte zodpovídat z různých soudních dotazů, například zda jste tu základní školou povinnou modelku penetrovali, či jste její rozevřený penál pouze umělecky obdivovali. Jenže to je přesně ta kontroverze, kterou kolem svých amatérských omalovánek musíte způsobit, jinak zemřete jako osamocený neznámý úchyl a občas se vám přijde na hrob vysrat zatoulanej pes. Filmařsky unylá kýčovitá nuda bez jakékoliv scenáristické dramatizace, kterou docení maximálně skalní fandové tohoto incestně-pedofilního rakouského Adónise.

To jsem se zase jednou vytočil! Člověk se po měsíci a půl probudí z drogovýho oparu a z koutků setře čerstvej kundí žlem hormonálně nevybouřených středoškolaček, který se mu od nabytí půl míče samovolně přisávají rozkrokem k tlamě, aby si konečně pustil nějakej film, a sáhne zrovna do žumpy toho nejodpornějšího filmovýho řemesla. Tahle amatérská kýčovitá splaška si nezaslouží ani vlastní plakát, ta by se měla maximálně někde ve vietnamský trafice přírodně rozkládat v papírovým DVD obalu mezi ‚Varan vs. Kobra‘ a ‚Nejoblíbenější hity Káji Gotta z let 1960 – 1965‘. Pak by tu trafiku v Hloubětínským metru podpálili vožralí rumunští přistěhovalci a Kong společně s majitelem Kimem Kingem by chcípli. A stará Nguyenová by nedostala z pojistky ani hovno, protože ji v lednu nezaplatila včas. A jejich děcka by přejela tramvaj, protože mají moc šikmý oči a nedokážou se pořádně podívat do stran, jestli něco nejede. A vedení Prahy 9 by je nemohlo bez příslušných dokladů řádně pohřbít, takže by jejich šikmej popel spláchli do kanalizace a v kronice by o nich nebyla ani zmínka… Takovej osud by si tenhle film zasloužil! A určitě ne místo v programu kin a 70 procent na ČSFD! Takovou sračku si můžete natočit i vy doma, stačí solidní Nokie s VGA foťákem, Malování 95 na střih a animaci, a partička těch nejteplejších kreténů a homoklád nejen pod sluncem, ale i z tý druhý půlky Země, kde slunce zrovna nesvítí a je noc. Tu si složíte naprosto snadno, stačí sehnat: špatně opálenýho teplouše s tak úchylně upnutým tričkem, jak jen nejúchylněji na špatně opálenýho teplouše tričko upnout lze, debilní krávu s foťákem, která i z těch nejdementnějších situací dokáže vykřesat dojemně dramatickou fotku hodnou třech Pulitzerů a jednoho tématu měsíce v Ňůjórktájms, mladýho blbečka s červenou čelenkou á la homoRambo ze sedmdesátek, idiota, kterej na všechno odpovídá „jes, absolutly, ofkórs, ólrájt“, pak přihodíte pár Číňanek, mulatů, debilů a jednoho Samuela L. Jacksona. Samuel je v dnešní filmový době synonymem negra. Vážně, pokud v nějakým filmu hraje negr, je osmdesátiprocentní šance, že to bude Samuel L. Jackson. Samuel je takovej černej Nicolas Cage. Samuel když jde ráno na hajzl, vytře si prdel a na ten hnědej toaletní papír se nějakou náhodou podívá, tak si řekne: „Jes, ofkórs, právě jsem na toaleťák nasral docela epickej scénář!“ Když už máte poskládanou tuhle partu zkurvenců, tak stačí vzít pár zvířátek ze Života brouka, včetně původní animace, srát na to, nikdo si nevšimne, že je rok 2017, a pak je nechte všechny pobíhat na palouku v listí a trávě a ať dělají: „úúúúú, ááááá, blééééé, jsem mrtvej, ty taky, úúúúú, áááááá, blééééé“. Hotovo dvacet. Máte film o Kongovi. Gratuluju. A pokud zrovna nemáte doma Samuela, můžete ho nahradit libovolným cigánským Dežem eL Džexnem, nebo tam dejte kečup. Garantuju vám, že to bude mít pořád větší úroveň, než tenhle nechutnej céčkovej brak! Tak za měsíc a půl zase ahoj u další bžundy.

Předem upozorňuju, že v žádném případě nejsem fanouškem X-menů. Ano, sice jsem je téměř všechny viděl, ale dívám se na ně pouze kvůli všeobecnému filmovému rozhledu a taky proto, abych kámošům v hospodě na otázku „už jsi viděl nový X-meny?“ mohl odpovědět „myslíš ty, kde se ta piča z hladových her mění na modrou piču z hladových her a zlej bubák v brankářský přilbě nechá levitovat stadion, protože je na všechny strašně naštvanej a myslí si, že přemístěním fotbalovýho hřiště se všem pomstí? Jo, ty jsem viděl.“. Takže Logana jsem v kině navštívil pouze kvůli místním nadšeným výstřikům a zcela výjimečně mě tahle banda buzerantů nezklamala! Jo, trošku mi tam přišly úsměvný ty videoherní side quests typu „nažeň stádo koňů zpátky do ohrádky“ nebo „běž k bodu B spravit vodojem“, jak kdybych byl někde v Zaklínačovi, ale ve své velkorysosti jsem tyto kosmetické lapsy schopen přehlédnout. Určitě si ale nepřipouštím, že tahle temná depresivní prasárna pochází z toho trapného zmutovaného univerza a proto jsem film vnímal jako samostatný, dějově nezávislý a modrýma pičama neposkvrněný biják o starém chlápkovi, kterému z rukou vyjíždí mečíky. V tomto kontextu dokážu přimhouřit všechny tělesné otvory a napálit tam tu zasranou pětku. Přesně takhle si totiž představuju stylovou moderní kinozábavu a s radostí mohu prohlásit, že jsem po dlouhé době divácky naprosto ukojen, což je zásluhou především té fantasticky hrající jedenáctileté holčičky, která si můj penis získala prakticky od prvních okamžiků. A to i přes to, že je na můj vkus už trošku stará. (PS pro ty bystřejší: Všimli jste si mých hodnocení za poslední dobu? Samý čtyřky a pětky… to proto, že jsem si letos konečně zašukal!)

Upřímně, za zrovna bystrého chlapce se nepovažuji a proto na filmech velmi oceňuji, když je tam postava XY, která se chce dostat z bodu A do bodu B a tento náročný úkol vyřeší ideálně tak, že z bodu A vyjde a do bodu B se plynule přesune. Pak jsem jako divák velice vděčný. Sleduju excelentně hladkou lineární přímku, u které nemusím do procesu pochopení zapojovat důvtip ani své vědomosti nastřádané ze šesti úspěšně absolvovaných tříd základní školy. Ovšem pak tu máme filmy, kde postava XY zahajuje svoji cestu nepochopitelně z bodu K, pak to vezme kolem eRka k eSku, kde potká postavu EF, tak spolu chvíli kecají, pak tam skočí flashback, jak EF s TU plánují nějakou nekalost, ovšem jakou už se nedovíme, protože XY s EF zpátky v přítomnosti kráčí k bodu G, jenže u Déčka špatně zatočí a omylem dojdou k číslu 6, takže se kolem Q vrací zpět, jenže narazí na TU s LM, mrd, flashback, ukazuje se, že XY a LM byli dřív milenci, mrd, současnost, EF je v rozpacích, tak všechny pozve do Véčka na drink, kde se hodinu nic neděje a jenom se žvatlá, TU vyčítá EF její vztah s NO, nakonec se tam objeví blbeček, na kterýho už nezbyly v abecedě písmena, takže se mu familiárně přezdívá 卡雷尔, a ten všechny do toho zasranýho Béčka teleportuje! No považte, vždyť z toho by jednomu praskl čurák, slabší povahy mohou i zkolabovat. Nocturama naštěstí tak extrémní není, ale nasnímat jeden výstřel z osmi různých a po sobě krátce jdoucích pohledů, to je fakt na záchvat. Avšak téma je to bezesporu zajímavé, poutavě natočené a pro žabožrouty aktuální každým novým dnem i nocí. Hvězdu navíc za soundtrack a poslední kurevsky tíživou půlhodinku.

Cože? Angelina Jolie označila tento snímek za „nejhorší film všech dob“?! Jak jen mohla! Ta pizda! Avšak pokud je její výrok stejně důvěryhodný jako Enšpíglův výrok, že „Angelina Jolie označila tento snímek za nejhorší film všech dob“, pak zůstávám klidný. Pokud totiž Enšpígl čte stejně jako píše, pak pravděpodobně došlo k mylnému pochopení sdělené informace a Angelina novinářům ve skutečnosti řekla: „Co? Jakej Alájd zas? Teď nevotravujte, jdu Abdu Jamal Samirovi koupit do Bombajshopu nějaký bratříčky.“ Takže ne, tento výrok, ať je jeho autenticita jakákoliv, rozhodně není pravdivý. Robert prostě nemůže natočit špatný film, nebo alespoň ne nic horšího, než je Tomb Raider, na to zkrátka platí vesmírné zákony. Nejenže jsou Spojenci vizuálně extatičtí, ale navíc jsem u nich měl samým napětím sevřenou prdel tak mocně, že bych si v ní mohl otevřít pobočku kamenolomu. Já mám prostě filmy z téhle doby rád. Z doby, kdy se bezdůvodně vyvražďovali židi, ženy, děti a na zahradě jste si nemohli udělat grilovačku, aniž by tu nebylo riziko, že se vám může na barák kdykoliv zřítit skopčácký bombardér a zabít celou vaši rodinu. Člověk byl tenkrát tak nějak pořád ve střehu a aspoň neměl čas na čtení plitkých bulvárních sraček.

Ke svému jubilejnímu 1000. hodnocení jsem si vybral jinou jubilejní událost – historicky první a doposud unikátní odpad! mé nejoblíbenější souložnice slečny Smilly. To milé děvče je totiž schopno bez zardění opětkovat i televizní reklamu na tělové mléko a já proto musel vědět, jaká antická dramata se v tomto pekelném dokumentaristickém zvěrstvu odehrávají. Zejména pak s přihlédnutím k faktu, že pojednávají o nejhřejivějším domově filmových fanoušků v naší galaxii ;-), jak neskromně tvrdí sám ó velký automaticky vygenerovaný ČSFD Poser, kterého ani za 15 let nedokázal náš HOMOtáta naučit, že emotikon v žádném případě nenahrazuje interpunkci. Avšak, jak už je patrné z mého hodnocení, já se u toho vůbec nepoblil a únik moči by se dal přepočítávat opravdu jen na mililitry. Vlastně jsem ty chcánky souměrně prokládal hlasitým smíchem, protože takový ansámbl zmutovaných individuí byste nenašli ani v Pokémonech. Na straně jedné přiteplený Slovák se svojí Addamsovou rodinou, až do krve hájící tento výkvět populárně kulturní publicistiky, na straně druhé senilní grupa arogantních pseudoznalců, kteří každé ráno snídají Šalamounovo hovno s posypem Ježíšovy kožní plísně, a někde mezi balancuje neschopný lempl Procházka, který stojí jako režisér za úplné hovno. Dokument asi ČTéčko stříhalo v Malování, jinak si nedokážu vysvětlit všechny ty dramatické texty ve fontu Comic Sans, kreativně vložené do černočerného pozadí. Ale jak už jsem naznačil, formu s obsahem zde plnohodnotně zastiňuje totální bizár. Jako třeba ten přemoudřelý olysalý geront, který apriori odsoudí celou databázi, její uživatele nepřímo označí za unifikované stádo filmových diletantů, a přitom neví ani takovou základní informaci, jako že je tu možnost registrace (ta hromádka písmenek se tady asi zjevuje kouzlem, blbečku). A což teprve pan Vachek, který ráno nejprve provětrá seschlého lofasa, pak se jde poprvé v životě podívat na ČSFD, přičemž dopoledne už fundovaně polemizuje s Pomothym na nějakém stupidním semináři a celou jeho HOMObázi brilantně shrne slovy: „Prostě to je, no. Nic to vlastně nemůže udělat ničemu, ale protože to může bejt, tak to je.“ A podobných kokotů, pro které není film primárně zábava, nýbrž obyčejná zdechlina, kterou můžou až do bezvědomí pitvat a hledat v ní neexistující hloubky a přesahy, je tam celá neúnosně početná řada. Slyšet je třeba takový Shyamalan, tak si jen nechápavě zaťuká na čelo a řekne cosi jako: „Ježiši, já si chtěl prostě jen natočit biják o chlápkovi, kterej je duch, s těma žvástama o narativní exploataci běžte do piče!“ Vzhledem k tomu, že je tady docela málo hodnocení, naservíruju vám jednoklikací dárkové balení rovnou sem, protože to opravdu stojí za to, aneb humorná půlhodinka o tom, jak jedni kokoti blábolí o druhých kokotech a ten největší kokot to celé natáčí.

Zklamání jako prase! Být jeden z těch ukoktaných mastnovlasých brejlounů z filmové školy, kteří sem za chvíli napadají jak hovna do toi toiky, nejspíš bych na tomto místě napsal cosi jako „ze zábavné jedničky rovnoměrně proložené inteligentními gagy a fungujícími popkulturními odkazy se stala nehumorná a nepřehledná dvojka sestříhaná ze zběsilého sledu infantilních ultracool fórků pro nezletilé primitivy“, ale protože jsem jen ubohý vesnický Otík, který sotva rozezná Stallona od Kopeckýho, bohatě si vystačím se slovy „byla to totální sračka!“. Anebo jsem prostě už vyrostl. Vyrostl do zapšklého, věčně nespokojeného kreténa, kterého potěší už leda tak snížení úrokových sazeb na stavebním spoření anebo neštěstí ostatních, třeba když sousedka tenkrát před barákem uklouzla a zlomila si žebro, to jsem se smál tak burácivě, až mi z držky vypadla protéza. Nejvíc mě na filmu fascinovalo, že do něj tvůrci obsadili i NEGRO® figurky, aby byl multikulti korektní. Jako já snesu hodně, ale černý lego už je moc i na mě. Původně jsem chtěl poděkovat Kino Světu ve Znojmě za mimořádnou týdenní předpremiéru, ale protože jste to hráli s dabingem, tak jsem vám za toho falešně pištícího Davida Novotnýho nablil pod sedačky. PS pro uklízečky: jedenáctá řada, páté sedadlo.

Hysterie se opakuje. Nezletilé školačky a staré panny si vymetají pavučiny z rozkroků, aby si mohly po dvou letech opět zvesela rozdráždit své zatuhlé kačeny. Jelikož odstíny šedé zajistily hutnou reklamní masáž už před lety, odstíny temné mají prakticky vyhráno; kina budou praskat ve švech, i kdyby se na plátně promítal dvouhodinový záběr na hovno v rozkladu. To by ostatně ničemu nevadilo, zvlhlé divačky by stejně nepoznaly rozdíl a chápavě by se dojímaly nad tím, jakou má ten výkal citlivou duši. Ovšem autorka předlohy je jiná kapacita a tak se vytasila s novou klitoris drásající zápletkou, při níž nezůstane jedna díra suchá. Expedice do hrdinčiny kundy bude protentokrát výzvou, protože Christian si musí její lůno opětovně vydobýt. A co hůř, Anastasia nebude čelit pouze Christianovým vnitřním démonům, ale i jeho pohnuté minulosti! Ano, lepší zápletku bych sice vyčetl i z libovolného captcha kódu na uložtu, ale fanynkám to stejně bude připomínat Kafku v nejlepší formě. Christian je prostě nenapravitelný snílek/romantik/pičus (nehodící se škrtněte), který touží svoji vyvolenou nalubrikovat třpytem z měsíčního prachu a je ochoten pro to udělat cokoliv. Věřím, že toto odhodlání dojme každou, ať je to zhrzená Anička, frigidní Věrka, nebo Máňa z konzumu, která po letech odšpuntovala tampon a razila se svými pětašedesátiletými kamarádkami do biografu. Od posledně se nezlepšilo prakticky nic, Dakota stále vypadá jako bývalý člen Kelly Family přeoperovaný na koně a Christiana by zahrál lépe snad i Luděk Sobota. Dokonce i to šukání ustoupilo do pozadí, a kdo touží po něčem trošku odvážnějším, ať si pustí raději Peříčko nebo plyn. Rádoby dramatickými prvky se tvůrci zřejmě chtěli zavděčit i pánskému publiku, ovšem tady je nutné si připomenout, že pánské publikum od prvních odstínů visí na stromech a tak se není komu zavděčovat. Obézní trafikantka Helga pak v kině dychtivě očekává zvrácený pohlavní propletenec plný mlaskání a čvachtání a místo toho musí sledovat, jak jejímu milovanému Krysčnovi nějaký ani zdaleka ne tak krásný čurák vyhrožuje. Jediné pozitivum spatřuji v tom, že druhý díl je o něco kratší, takže letos si ušetříte celých osm minut smrtelného dávení. Frigidní autorku předlohy měl někdo už dávno vrátit fotrovi do koulí a udělat mu na péru uzel, aby nemohla svými fantaserotickými zvratky o naivní slepici a trapném pičusovi (ano, cé bylo správně) nadále špinit literární univerzum. Podobně nekvalitní brak červené knihovny by totiž dokázal dohromady splácat i negramotný popelář s pokročilým Alzheimerem, a pokud i vy toužíte zohavit regály Levných knih svými postelovými patáliemi, v krátké ukázce s vysvětlivkami vám předvedu, jak na to: „Jo!!!“ [začněte zprudka, tím zaručeně rozpálíte každou hospodyňku], vzdychla a konejšivě si zarazila jeho bytelný žilnatý a krví napumpovaný úd co nejhlouběji do sebe. [čím víc nesmyslných přídavných jmen, tím líp] „Jsi tak fantastický milovník, Gabrieli!“ [zvolte nějaké vznešené jméno, s Karlem by to nefungovalo] „Ach, já vím, holubičko moje, a teď se připrav na orgastický gejzír rozkoše,“ řekl Gabriel nemravně, oplzle, chlípně a vyzývavě. [dominantní musí být muž, ten v brakových románech vždy představuje šampaňské mezi pohlavími] Dvě touhou spletená těla náhle propadla do rytmu doposud neprobádaného vesmíru živočišné vášně. [nyní používám honosnou řeč, kterou jsem opsal z nedělní přílohy Blesku] „Ne, Gabrieli, zastav,“ vyhekla rozčarovaně dívka, „musím ti něco říct!“ [je nutné čas od času hodit mezi hlavní postavy klín, abyste udrželi své slabomyslné čtenářky v napětí] „Něco je tu špatně a já s tím nedokážu nic udělat,“ pokračovala dívka. [už nevím co psát, takže cituji svého urologa] „Holubičko, ničeho se neboj, společně to zlo porazíme!“… a v tomto stylu se zacyklete na nějakých zhruba šest set stran, pak důkladně vykuřte náhodného nakladatele a pravděpodobnost neúspěchu bude ještě menší než to, že byste se jako homosexuální komunistický žid v roce 1943 dožili konce války v Berlíně.