RedAK

Herní sérii Need for Speed mám rád a jsem jejím velkým fanouškem. Nejvíc se mně líbil ten díl, kde si všichni protagonisté užívali slastných radovánek v luxusní vířivce a pravidelnými rytmickými pohyby za doprovodu hektického vzdychání o sebe třeli svoje intimní partie. Teď si uvědomuji, že to zřejmě nebylo Need for Speed, a hra asi taky ne. Nicméně, na tomto snímku mě zaujal především Aaron Paul, kterého jsem si bezmezně oblíbil v roli nafetovaného vařiče metamfetaminu a vidět jej mimo tuto roli by pro mě mohl být nevídaný zážitek. Ano, byl. Než scenáristé pustili Tobeyho řádit na plátno, tak ho odložili na operační sál, podrobili ho celkové anestezii, vyholili mu hlavu, pomocí skalpelu očistili vršek lebky od kůže, ruční pilkou odstranili část čelní a temenní kosti a posléze mu nenávratně nasrali do hlavy. Iracionální segmenty snímku střídají dialogy tak debilní, že by se za ně styděli i zneužívaní mentálové z Klokánku. A pak je tu akce. Ach, ta akce. Pochopitelně jsem nečekal varlatarvoucí námrd již v prvních nanosekundách, ale rozjezd je dlouhej jak týden před výplatou a nudné žvásty nudných žvanilů nutí vaše mozkové buňky páchat hromadné sebevraždy. A mocinky moc gratuluji výherci závodu, jehož hlavní cena byla výhra všech závodících automobilů. Všechny auta sice byly po závodu rozjebaný jak cigánský hračky, ale nevadí. Před filmem je samozřejmě nutné snížit frekvenci mozku na nejnižší možný výkon, nicméně u mě se to minulo účinkem, neboť mám mozek vypnutý permanentně a polohu zapínacího tlačítka měním sporadicky a to pouze na toaletách, abych si náhodou nezapomněl stáhnout kalhoty a nenasral si do nich.

Všichni to jistě známe. Koule začnou svrbět, genitál se snaží prodrat ven skrzevá upocené boxerky, semeno nám šplouchá z uší a hormony nezajímá, že jsme zrovna v Tescu v oddělení zeleniny. Zoufale tedy odložíme nákupní košík s modafenem, vytáhneme péro a začneme zuřivě masturbovat. Scvrklé pomeranče připomínají svraštělé poprsí Dolly Buster jen zdánlivě, tudíž jsme po hodině vyřízení jak žádost na byt a se slzami a potem ve frustrované tváři odcházíme k pokladně. Jon má podobný problém. Standardní sex ho neuspokojuje tak jak by si přál, proto musí při každé příležitosti přeleštit svícen. Snad ještě nikde mě postavy neiritovaly tak jako tady. Josepha, Gordona i Levitta mám relativně rád, ale všechno má své meze. Borec v sobě po letech probudil tu latentní bukvičku, která se v něm netrpělivě ukrývala a pyjem ho nenápadně šimrala po hemeroidech, a tak tedy sepsal, zrežíroval a zahrál testosteronem předávkovaného teplometa s kompletem tak upnutým, že by z toho zplesnivěl závistí nejeden připečený metrosexuál. Skárlet si vzal do parády tým maskéru filmových hvězd, který loni vyhrál Make-up festival tak, že z Džastýny udělal chlapce, čili její sex appeal osciluje někde mezi "supersexy" a "fakt supersexy" úrovní, logicky je pak tato úroveň úměrná počtu mozkových buněk, tedy Skárlet věrohodně ztvárnila slaboduchou pičku se silikonem v hlavě, co je tak tupá, že by neprošla ani těhotenským testem. No a roli obstarožní fuchtle Ester si brilantně střihla obstarožní fuchtle Julianne Moore. Netvrdím, že mi Moore nějak zásadně vadí. Naopak. Jsem nadšen pokud někde hraje, a pokud zrovna hraje ve filmu, na který se nedívám, jsem nadšen dokonce velmi. Chtěl jsem dát původně dvě hvězdy, ale vzhledem k tomu, že film je tak na tři hvězdy, dávám čtyři hvězdy. Logika, to je moje krédo. Rozhodně však nečekejte manuál na balení roštěnek, tento počin perfektně vyvolá pocity úzkosti v každém zakomplexovaném frustrantovi, který nezvládne sbalit ani stan.

Ach, já duše romantická! Jak si lze povšimnouti v mém hodnocení, miluju kraťasy. Našel jsem v nich velkou oblibu, neboť jsou pohodlné a v létě se vám v nich tak moc nezapaří koule. Takže. Co jsem to... jo. Ach, já duše romantická! Kdybyste náhodou netušili, tak jsem ve skutečnosti velmi citlivý, sentimentální a empatický človíček. Veškeré historky, kde barvitě popisuji brutální soulože se psy, jsou pochopitelně jen třesknuté pózy mého chorého mozku. Jsem samozřejmě psychicky úplně normální. To znamená, že čivavu nejdříve vezmu na nějakou romantickou pedigree večeři, kde jí za šibalského pomrkávání vyštěkám mistrovu árii "Ich liebe dich, Hund", potom odejdeme na večerní procházku, nesměle se chytneme za vodítko a společně vnímáme kouzelný západ slunce. Nakonec, když se ledy prolomí, jdeme zpravidla ke mně, protože k ní bych se nevešel, a tam se vášnivě pomilujeme. Takže vidíte, nejsem žádné necitelné prase. Mno, pointa je v tom, že mě tento snímek chytil za ptáka a pustil. Pak opět chytil a pustil. A znovu. Toto se opakovalo v pravidelných intervalech zhruba pět minut. Zkrátka jsem si u toho vyhonil, ta obludná Španělka je fakt sexy kus. Vypadá jak špatně skalpovaný jezevčík, to mám rád. O snímku jste se dozvěděli zase hovno, ale čert to ser, má to jen osm minut, tož mrkněte sami.

Během tvorby snímku bylo spotřebováno sedmnáct kilogramů lysohlávek, plato LSD, deset galonů opiátového čaje, slzy jednorožce a jiné halucinogenní extrakty. Honimír je můj nový favorit!

Když jsem prvně přísným okem kritikovým hodnotil tento hudební klenot, zůstalo mi utajeno, že scény, jež byly prošpikovány videoklipem, jsou součástí celku této pohádky/sračky/píčoviny (nehodící se škrtněte). Prostřihy se mi zdály být natolik imbecilní a nelogické, že jsem to u pana Veselého považoval za přirozené. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem si pustil tento skvost a uzřel scény mně tolik známé. Zase se mi vybavily všechny ty děsivé vzpomínky na holocaust, morové epidemie a teroristické útoky. Ten Veselojc zmrd je snad horší než Pol Pot. Teda, Pol Pot byl samozřejmě mrdka obligátní, jasně, ale na druhou stranu provedl mnoho lékařských výzkumů, aniž by ublížil jedinému zvířeti. Naštěstí je Jenda v žebříčku primitivních jednobuněčných organismů tak nízko, že by nesbalil ani odštěp atomu, čili mu nezbývá, než honit nad plakátem Lessie ve střevíčkách. Za zmínku stojí fakt, že kvalitnější zápletku této píčoviny (ano, to byla správná odpověď) by vymyslelo i nevidomé batole s mentální retardací a dvoumetrovým rozštěpem. Pokud tedy vaše schizofrenické emodítě trpí nepřerušovanými depresemi a do zápěstí si vyřezává smutné smajlíky, neváhejte a zastřelte ho. Ale zpět k pohádce - na piču!

Tak to mi ho vyndej! Pak znechuceně vytas bulvy, vyděšeně odskoč a opatrně ho vyndej znovu. Lájem se nám vyšvihl. Poté, co jsem erudovaně zkritizoval jeho silně sračkoidní, lehce pedofilní exces Taken, šel chlapec do sebe. Několik let se sice krčil ve stínu úchvatné stavby z láhví laciného šnapsu, šňupal sedativa a skalpelem se hladil po tepně, ale nakonec to ustál a se slovy "Já tomu RedAKovi ještě ukážu, zač je toho gerontní nehezký stařec!" se konečně ztopořil. A pak šel a natočil film, kde se s cigošema nefackuje jak hysterická fiflena po manikúře. I když, i tady kontinuálně trpí menstruační depresí. Je podivuhodné, že Lájem se vždycky shodou nešťastných okolností stane majitelem nějaké závadné dcery. Navíc, jak ve své grafomanské a tuze profesionální analýze trefně poznamenala bodově nedoceněná publicistka a všeobecně uznávaná polyhistorka KevSpa, tak film je až na kost prošpikován všemi myslitelnými a nemyslitelnými klišé, leč přesto všechno, vole div se, je to poměrně našlapaná podívaná, byť se stopovými prvky patosu. Závěrem bych rád odmočil od tématu a konfrontoval jistou část traktátu výše zmíněné autorky, neboť zlehka nesouhlasím se statí, která se fundovaně zabývá diferenciální diagnostikou esenciálního myoklonusu, poněvadž se domnívám, že původcem může být rovněž multifokální psychická variabilita, kterou protagonista v důsledku emocionálně reduktivního období prožil, tedy trauma et dolore magnam aliquam, jak s oblibou říkáme my doktoři. Se zbytkem se ale plně ztotožňuji a naprosto souhlasím!

Své komentáře obvykle sepisuji s citlivou novorozeneckou péčí, každé slovo precizně vypiluji do úchvatné podoby a posléze pečlivě uložím do interesantního souboru vět splývajících v jeden impozantní celek. Temperamentně se mazlím s každým interpunkčním znaménkem a slovo piča dokáži napsat s takovou noblesou, že z toho vlhne nejeden kultivovaný katolík, který se běžně už při slově saprlot svévolně uzavírá do karantény a bičuje se děckem po koulích. Moje komentáře nepostrádají dechberoucí zápletku, vtip, akci, napětí, emotivní romantiku, prvky incestního bukkake porna, vycizelovanou pointu, ani poučné moudro na závěr. Ale dnes to bohužel nepůjde, bezprostředně po projekci jsem totiž stále neschopen jakéhokoliv racionálního myšlení a omezím se na pouhý výplach náhodně vygenerovaných slovíček mého otupělého mozku: wuááááá, brm, brm, hůůůů, fň fň, kdák, vrrrrrm, kdááák, týtýýt. Fňuk.

Začínám dobrovolně zvyšovat frekvenci dávek veselvitinu, poněvadž se po něm cítím být tak nějak nadstandardně inteligentní, ale to se během projekce Jaroměřických manuálů na sebevraždu cítí být i pytlík mouky. Pokoušet se v tomto obskurním panoptiku režijní kinematografie nalézt regulérně ten nejhorší možný výtvor, jednoduše nelze. Každý je něčím výjimečný a každý vyniká v odlišném aspektu nepřekonatelné debility. Osobně zastávám názor, že na porodním sále, ještě předtím, než Jeníka protáhli ven kundou jeho mámy, měl být přítomen nějaký zkušený, životem protřelý deratizátor, jenž by infikovanou dělohu preventivně zamořil Raidem. Teď už je však pozdě a na youtube existuje hned 983 lidí, kteří podstoupili nedobrovolnou lobotomii.

Primárním poselstvím tohoto sugestivního snímku, jenž jako prostředek jeho prezentace volí syrové, neostrouhané a emočně reduktivní scény, je jednoznačně to, že šukat děti je špatné. Sice nevím, kdo tyhle pravidla určuje, já třeba taky nemám nic proti veganům, když jim ty mrkve chutnají, je to jejich volba, ale budiž. Jako celek to klapalo a ty dvě hodinky mi utekly jako Tomášek Novákojc z ostnaté klícky.

Sem bych měl dát nějakou citaci z filmu, ale bohužel to byla taková sračka, že mi nic neutkvělo. Moje prdel je posvátná. Je to takový krucifix pro neobdařené. Můžete se k ní mlčky přiblížit, úžasle obdivovat její tvary, uznale pokyvovat do rytmu mé chůze. Když se osmělíte, můžete přistoupit blíž. Prosím, tiše. Klidně mi můžete jemnými krouživými pohyby namasírovat anální věnec, přeleštit mi beďary na fasádě, nebo mi tam nechat nějakou rozkošnou samolepku. Pokud jsem vás doposud neposral, nebojte se, zazvoňte. Vpustím vás vřele dovnitř. Jen prosím, na nic nesahat. Vše je jedinečné, spořádané, nevytřené. U vchodu si nezapomeňte vzít turistického průvodce. A hlavně mi nevyplašte hemeroidy, vždyť si tak pěkně hrají. Když si pečlivě prolezete všechny posrané záhyby, uděláte si pár fotek se záněty, obdivně prohlédnete několik desítek let staré kráphovníky a v poklidu zase odejdete, vše bude v naprostém a elegantním pořádku. Ale když mi tam neotřele vtrhne banda egoistických buzerantů, vyrazí mi dveře, začne tam vyřvávat ty svoje píčoviny, stěhovat moje hovna, vytírat vzácné semeno po dědečkovi a ještě mi tvrdit, že přesně takhle to má být, tak to se kurva neznám!!! Co vlastně bylo cílem tohoto dokumentu?! Nasrat mě?! Gratuluji, vy namyšlení kokůtci, povedlo se vám to výborně! Á, počkat... dobrý, už jsem ledově klidný. Tedy bych vám rád vzkázal, popadněte Džastýna za kundu a vyskočte z nejbližšího letadla, děkuji.