RedAK

Pes, který štěká, je nedovařený.

Tak jsem se nechal opět primitivně obelhat svým věčně perverzním smýšlením. Podle názvu filmu jsem se totiž celou dobu domníval, že půjde o instruktážní videomanuál, kterým konečně nahradíme ty stupidní žvásty o motýlcích. Vždyť představa hmyzího páření musí být pro vaše milované haranty celkem traumatizující, zato taková pěkná demonstrace na čabajce a donutu, no řekněte sami. Na koblize můžete dítěti názorně předvést deep throat, fisting, spanking, cum swapping, při použití více vídeňských párků dokonce i double či triple penetraci, to byste na motýlích předváděli horko těžko. No nakonec šlo o animovanou komedii, která se výše nastíněné problematiky dotýká jen okrajově, leč finální interpotravinová gruppen soulož pro mě byla dostatečným pobavením. Trošku jsem ale znejistěl při představě, že v ledničce mi parta nadržených kefírů znásilňuje nedopité nízkotučné mléko, nebo že ve špajzce se zvrhlá šiška lovečáku snaží prorazit uzávěr mého nevinného panenského oleje. A já si vždycky říkám, co se mi tam zas vylilo, a to mi jen ejakuloval kečup! Závěrem bych doporučil uživatelce Pethushka, aby si tu a tam aplikovala do intimních partií taky nějakou tu klobásu, třeba se konečně uvolní a přestane být tak slizce a nechutně prudérní. Já mít doma puritánskou knedlu, kterou pohorší animovaný sex medové hořčice a chilli omáčky, tak radši budu až do skonání jsoucna prcat s tím nebohým čokoládovým donutem.

Čau lidi, jsem Jarda Voštružina a mám tady svoje statistiky. Je 29. září a já mám aktuálně 7 odběratelů. To znamená, že bych za dva roky mohl mít 9 odběratelů, možná 10, když se nějakej ještě větší debil než já omylem uklikne. A já už jsem vymyslel speciál za 9 odběratelů... Byl jsem debil [Dokument]... „Na Jardu si pamatuju dobře, byl to totální debil. Ve svým prvním videu se pokoušel chytit do sáčku od rohlíků vlastní prdy, pak si je přivázal na šňůrku jak draka a lítal s nima po pokojíčku, ještě se stihl nahej pokydat šlehačkou a nutellou, a nakonec s kámošem přespal v Bohnicích. Byl tam totiž tou dobou hospitalizovanej.“ – KUŘECÍ ŘÍZZECZEK, 2 ODBĚRATELÉ. „No ty vole, Jarda, to je superčurák. Poznal jsem ho na prvním ročníku Debilingu, konalo se to na kulturce v našem pavilonu. Jarda si ten den zapomněl vzít svoje léky a myslel si, že je celebrita. Děkoval svýmu prvnímu odběrateli, natočil mu 38 speciálů, bouchal konfety, bylo to fakt dojemný. Ani jsme neměli s klukama to srdce mu říct, že ten první odběratel je přece on sám. Každopádně Debiling vyhrál.“ – KEMR, 4 ODBĚRATELÉ. „S Jardou dobře víme, jak moc tě ta sláva debila sežehne. Jdeš prostě takhle po ulici a najednou vidíš dvě malý holčičky, že jo. Tak si říkáš, ty vole, to bude zas průser. Ony jsou prostě čím dál mladší, že jo. Co se dá dělat, ty vole. V nestřeženým okamžiku, když si u stánku kupují zmrzlinu a vůbec si tě nevšímají, proč taky, na ně prostě skočíš a snažíš se do nich narvat kokota, protože seš pedofil, co se neudrží, že jo. Většinou pak přijedou benga a máš doslova po prdeli.“ – PEĎÁK007, 5 ODBĚRATELŮ. „S Jardou jsme udělali i spoustu charitativních streamů. Mezi náš nejúspěšnější počin patří určitě to, jak jsme vybrali pět víček na postižené děti z Humpolce. Jedno víčko od mattonky poslal anonym z nějakého korporátu, další dvě pak štědrý donátor z Prahy, jedno nám věnovala naše uklízečka z nemocnice, co ho vymetla zpod radiátoru, a jedno víčko dal sám Jarda. Sice to bylo hliníkový víčko od jogurtu, ale Jarda z toho měl takovou radost, že jsme mu to neřekli a poslali ho do Humpolce taky.“ – bOOreCZek028LoL275oMg, 7 ODBĚRATELŮ. „Nějaký pedro? Co? Nechceš nějaký pedro? Hej borec, chceš pedro? Mám pedro, trávu, hašiš, herák, LSD, speed, crack, toulen, okenu, chceš něco?“ – JARDŮV OTEC, 8 ZÁZNAMŮ V TRESTNÍM REJSTŘÍKU. „Jaroslav Vostružina je vskutku vzácný případ. Trpí zhoubným narcismem, sebestředným kokotismem, pseudoslávou, nezměrným obdivem sám k sobě a především výjimečnou debilitou.“ – JARDŮV OŠETŘUJÍCÍ LÉKAŘ, 11 LET PRAXE S DEBILAMA. No, a je to tady. Už vím, jak si nejlíp vytřít prdel tak, abych měl aspoň 11 zhlednutí, vím, jak vtipně mlátit hlavou do zdi, abych měl 13 zhlednutí, vím, kolik kilo palačinek si hodit na hlavu, aby to hodilo aspoň patnáctku. Prostě rychle refreshuješ prohlížeč a ty zhlednutí si uděláš. Je čas posunout se někam dál. Tohle bylo moje poslední video. Váš Jarda Vostružina.

Majitel Reye Korantenga dopřál svému černouškovi trochu pomyslné volnosti a místo čtení dojemných televizních zpráv o čerstvě napadaném sněhu nebo mláďatech postřeleného jelena, o něž se stará slepý pitbul bez nohy, který patřil umrzlému bezdomovci, ho nechal moderovat prezidentskou debatu. Miloš sedí na invalidním vozíku speciálně upraveném tak, aby vypadal jako židle, Rey je k jedné připoután řetězy a Drahoše plnohodnotně zastupuje židle třetí. Bouřlivá diskuze těchto tří mužŮ s velkým U s kroužkem může začít. Negr: Pane prezidente, co si myslíte o politice? Seschlá kůže: Pane moderátore, já mám vždycky pravdu a teď vám řeknu bonmot. Drahoš mlčí. Negr: Pane prezidente, teď vám skočím do řeči, i když to dělám nerad a budu to dělat ještě dalších padesát minut. Seschlá kůže: Pane moderátore, víte, kolik žen je zapotřebí k výměně žárovky? Žádná, budou sedět potmě a tlachat. Drahoš mlčí. Negr: Pane prezidente, tlačí nás čas a mě okovy, co byste závěrem vzkázal nerozhodnutým voličům? Seschlá kůže: Pane moderátore, sežeňte popelníček a jdeme na skleničku. Drahoš mlčí. Tak to byla celá debata v kostce. Drahošova židle udělala dobře, že přišla, Nova s 1,5 miliony diváky bude mít pravděpodobně největší divácký dosah, kdyby tam nebyla, lidé by mohli volit stoleček. Vraťte Reye zpátky do výběhu a nechte kandidáty zpovídat někým, kdo má alespoň základní lidská práva. Jedna hvězda za Milošovy bonbony.

Občas si během filmů píšu poznámky, neboť trpím poruchami soustředění. Trpím jimi od útlého dětství, kdy se stala ta nemilá událost. Pamatuji si na ten den dokonale. Seděli jsme s rodinou u táboráku, strýc Žihád brnkal na ukulele jihomoravskou klasiku "Выходила на берег Катюша", pejsek na nás mile poštěkával z roštu a tatínek chystal pro pobavení dětí ohňostroj. Byly to vskutku monstrózní dělobuchy vyrobené z pravých Číňanů a já jako nadšený čtyřletý neuváženě pobíhal příliš blízko. Otec aktivoval rozbušku a v mžiku skočil do zákopu. Moje plešaté vlasy radostí vlály ve vzduchoprázdnu a já s úsměvem na rtech běžel k pyrotechnickému hradu. Bohužel se můj řetízek se svastikou přichytil k detonátoru, a já v tu chvíli spatřil vyděšené výrazy všech členů rodiny včetně psa, který se v tu chvíli zděšením přestal péct. A pak se to stalo. Dědeček zezadu přiskočil a šibalsky mi strčil péro do prdele. Brrr. Od té doby se špatně soustředím a pokaždé, když vidím jakýkoliv předmět falického tvaru, se mi samovolně roztáhne anál. Nicméně, zpět k meritu věci. Občas si během filmů píšu poznámky. Když jsem zjistil, že se pan Veselý pokusil krom intelektuálních blockbusterů prorazit i na hudební scéně, nadšením jsem si semkl patku do sponky, sroloval předkožku zpět do kapsy, pohodlně se usadil do křesla a po pravici si pro jistotu přichystal žiletky, pikslu kyanidu, plynovou bombu, plato tylenolu s ředidlem na zapití, elpíčko Justina Biebera, a mnoho jiných opatření pro případ, že bych to během videoklipu přestal psychicky zvládat. Do rukou jsem vzal notýsek, tužtičku, šňupl si lajnu antidepresiv a píseň si pustil. Zde je autentický přepis mých postřehů: 0:00 - 0:12 brilantní a pro umělce Veselého tolik typický napínavý start - naprostá tma; 0:13 - 0:21 po lese pobíhá zdegenerovaná dcera sourozenců Veselých s tátovýma posranýma slipáčema; 0:22 - 0:25 pod taktovkou režijního mistra se nám na pár sekund zjevují zručné prsty nadaného zpěváka; 0:26 - 0:32 na scéně se třpytí přiteplené dítko s averzí k head & shoulders, zakládající člen hnutí Zabte kadeřníky, a spouští epesní chrchel podmanivých tónin; 0:33 - 0:55 dcerku Gertrudu během praní prádla vyděsí ztopořený Gandalf po liposukci a dívenka omdlévá; 0:56 - 1:00 bryskní střih nám dá ochutnat bubeníkův nenapodobitelný um; 1:01 - 1:23 nyní máme možnost spatřit celý ansámbl duševně chorých a jejich vyklizený pokoj v západním křídle Bohnic 1:24 - 1:38 do děje se připlétá Hulk po lobotomii a z nám neznámých důvodů má na hlavě Brumbálovu buřinku; 1:39 - 2:54 [poznámky jsou rozpité, autor začal plakat]; 2:55 - 3:02 detailní záběr na prdel análně zneužívaného emaře a jeho roztomile nesmělý pohled do objektivu páně kameramana 3:03 - 3:12 Gertruda, Hulk a píčus marně hledají sebeúctu; 3:13 - 3:42 jsme svědky nezapomenutelného kytarového sóla věrohodně připomínajícího vrzání dveří; 3:34 - 3:49 bubeník okázale zatočí hůlkou a videoklip společně s mým vědomím upadá do temnoty...

Haleluja! Ani ve svých nejdivočejších představách, které kromě jiného zahrnují kapesníčky, Indulonu a DVD s nejlepšími epizodami Chcete mě?, bych nedoufal, že někdy spatřím film o upírech, kde se nebude žádný podvyživený metrosexuál s plochým ksichtem a potřpytkovaným análním věncem snažit vymrdat vlka a během celé stopáže suše mentorovat o tom, proč je vhodné, aby stodvacetiletý geront s oblibou v menstruačních koktejlech brousil tupou teenku, které v herectví zdatně konkuruje konferenční stolek a odstředivý odšťavňovač. Inu, stalo se a já jsem nadmíru spokojen! Žádná kamarádka se na to se mnou sice dívat nechtěla, protože bez Patizóna a Cukety to prej není ono, proto jsem na to čuměl zoufale sám, s kartónem džusu v krabičkách, v jednodílném pyžamu s delfíny a trenýrkách s motivy My Little Pony, nicméně jsem se chechtal, muhehe, a film si užil. Pokud tady existuje dáma, která by mi chtěla dobrovolně dělat společnost a dívat se na filmy se mnou, postačí mi do pošty poslat přihlášku, kde vyplníte hloubku a opotřebení svých tělesných otvorů a uvidíme, co se dá dělat. A pokud se dokážeš bez problému nasoukat do mého oblíbeného kostýmu postarší čivavy, nemusíme řešit už nic. Ale nesmíš být chodící parní turbína v leginách! Ale jako jinak nic proti hnusným holkám, to vůbec, mír svině.

A tak se nám zdejší hodnotící samovolně polarizovali do dvou táborů, z nichž jeden tvoří jediný člověk, multiprofilový schizofrenik a ultranácek Kája, slovutná to místní hvězda politických diskuzí. Mozková obrna však není to jediné, co z vás může udělat blábolícího dogmatického kreténa, jak tvrdí sám Míla Gregorojc z MU, pornoikona všech náctiletých vysokoškolaček, ono bohatě stačí, aby váš dementní přítel z fejsbůku sdílel libovolný žvást z libovolného webu, byť by měl název tohlejedezinformacniwebtyidiotevylizanej.cz, a vaše IQ nedosahující trojmístných sfér jej automaticky vyhodnotí za důvěryhodnou a seriózní informaci. A tak se tvoří souputnické sociální bubliny a všemožní Kájové. Sledovat, co dokáže lež, však snadno zvládnu i mimo jakýkoliv mediální prostor. Přenesme se do pitoreskní vesničky na jihu Moravy, kde jsem v posledních několika měsících strávil významné množství času. Obec nevybočuje ze zažitých standardů dědin po celé republice – občanská vybavenost, kultura, návyky, mentalita, to vše oklestěno na kriticky nezbytné minimum. S intelektem obyvatel tomu není jinak. Veškeré centrum dění představují dva potravinové krámy a dvě hospody, v těchto čtyřech objektech se v průběhu dne mísí veškerá vesnická debilita se zaostalostí, zhoubným buranstvím a občasným závanem autismu a drobné kriminality. V podstatě se tam nacházejí jediné dvě světlé výjimky držící místní domorodce nad hladinou mentální žumpy; první výjimkou jsem já, když tam zrovna jsem a mohu tak blahodárně působit na své okolí, a druhou výjimkou jsem já, když tam zrovna nejsem a všichni si přejí, abych se už vrátil. Vesnický organismus je systémovou kopií toho webově dezinformačního. To mě jednou takhle při sobotním pivku mezi hospodskými štamgasty chytla masivní sračka. Nekontrolovatelný průtok všech čtyř večeří i pěti chlebů se sádlem rozbředlých do několika litrů hoven se mi málem stal osudným, naštěstí jsem však nedaleké toalety zastihl s ještě neposkvrněnými trenkami a se vší úlevou zasral jen záchodovou mísu, do níž před pár minutami někdo nablil. Tento happy end se však nehodil některému z mých rivalů od vedlejšího stolu. Někomu se prostě hodilo, abych se ten večer posral. Dezinformace podložená pouze mým prudkým úprkem a ksichtem zkřiveným silou střevního tornáda se během následujícího víkendu stala ve vesnici dýchající senzací. Máňa to slyšela od Blaženy, takže to musí být pravda, Bláža to zas má od Věrky, no jo, dyť Věruna to je posel pravdojasnejch drbů, však to bere vod Pepka, ten sice denně kalí vosum dvanáctek, ale kdo se kde posral si snad zapamatuje, ne, však to říkal jeho syn Vláďa, místní povaleč a zloděj, ale jinak hodnej kluk, sedm tříd vyšel, no tak co by to nebyla pravda, viď! No a takto se s dezinformacemi pravidelně setkáváme a bojujeme nejen ve zpravodajských kruzích. Musíme bojovat dál, jinak to tady bude brzo samej sráč.

Ač se zde snažím v každém druhém komentáři elitářsky mentorovat o správném úchopu humorných filmů a ještě se vám všem snažím se vztyčenými transparenty jménem "Jste nevkusní čuráci!" jemně naznačit, že jste nevkusní čuráci, tak tohle mi kurevsky, ale kurevsky nesedlo. Zasmál jsem se jen jednou, a to když tomu tlustému pánovi na koupališti spadly plavky. Smutné je, že se to stalo loni a s filmem to nijak nesouvisí. Já, zvyknuvší na hovna pod čepicí a pochcaný vlasy z balkónu, což jsou jediná dvě kvalitní kritéria, která dokonale definují debilní komedii, se najednou setkávám se super tajnými výrazivy a narážkami na ty divně tvarovaný borce, kteří mi ve tři ráno udělají ten nejdokonalejší gyros v bulce. Mně nevadí, že jsou žlutější než žloutenka, ale pokud se v noci po kalbě dobře nažeru, ať mi klidně hromadně emigrují do obýváku, já si je s radostí uklidím někam mezi temperky. Velmi jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že všichni u toho chčijí smíchy, ba až plují na svých vodních postelích za lepšími zítřky, a já jsem stále stejně netečný, jak jakákoliv žena po mrdačkách se mnou, a to bez ohledu na to, jestli je živá, či nikoliv. A přišel jsem na to, že za vše může prazvláštní symbióza, kterou mám se svoji super madam paní děvčetem slečnou Smilly, nejmilejší a nejoddanější kamarádkou, která všemu vždy bez skrupulí naprcá za pět, aniž by to se mnou jakkoliv prokonzultovala a můj obranný mechanismus tomu pokaždé podlehne a vyhodnotí to jako děsivou sračku bez náznaku čehokoliv. A proto ji nenávidím! Nechť ji sežehne síla psího masa v tortile!

Jáááááhahaha, hehehe, huhuhu, buááááhaha, háááhááá, checht checht, hihi. Uf.

Mňo, známe to asi všichni. Jedenáct let se dřeme pro jednu společnost, obětujeme jí veškeré svoje úsilí, vypotíme si na ní masivní bicáky, pošleme ji až na samý vrchol a nakonec nám nějaký dvacetiletý cucák na pozici manažera, jehož životní protřelost začíná a končí u objevení nového vlasového gelu se zvýšeným obsahem přidaného ejakulátu, nevyplatí ani pořádné odstupné, protože taťka říkal řiď to tady jak totální pičus, takže sesbíráme poslední zbytky sebeúcty, naverbujeme posádku složenou výhradně z nechutných nemytých polodementních houmlesů s dechem co by porazil i světaznalou hajzlbábu a jdeme ponorkou brázdit hlubiny temného oceánu a hledat ztracený poklad! No dobře, všichni to asi neznáme, obzvláště ta pasáž s ponorkou se asi nestává každý den, uznávám, nicméně nejspíš tušíte, co se tím snažím říct. Nějak si ty prachy zkrátka získat musíme. Teda jak kdo, pokud jste neschopná štětka co odmakala za život sotva dvě směny u mekáče a tak si každý večer vozíte roztahanou kundu na vrásčitém párku, abyste dostaly onen vytoužený kožíšek od vitóna, tak si vás ty prachy najdou tak nějak samy, ale tady Žid Láv je zkrátka muž činu, takže jde a koná! A koná to docela nudně, nezáživně a úplně na hovno. Jistě, já jakožto mladý cucák s ejakulátem ve vlasech asi nedokážu ocenit onu neopakovatelnou atmosféru oldschoolového thrilleru, jak tu tvrdí všichni ti mazáci, ovšem to mi nezabrání, abych si na tom vyléčil ty svoje slavné komplexy z malého péra a poslal to do hajzlu s jednou hvězdou. Já vám nevím. Příště bych raději sledoval, jak sedmdesátiletý Eskymák dvě hodiny ve smyčce recituje návod na instantní nudle od Vitany, což by bylo nepochybně zábavnější.