Martpod

Love for geeks and dummies.

Kdybych si chtěla zajít na romantickou teenagerskou záležitost, kde se při polovině dialogů brečí, tak si zajdu na Twillight. Nedá se tomu upřít, že vizuálně to bylo pěkný, občas i k zasmání, a tim to tak hasne. Ve výsledku jaksi vyšel klišoidní rádoby blockbuster, kde se nejlepší akce odehraje tak pět minut po začátku filmu. Ale aspoň už vim, že házení žabek dělá z lidí best buddies.

Velmi americké, ale zatraceně mrazivě působivé.

Sice to nepatří ke kinematografickým (případně literárním) počinům, nad kterými by se dalo jásat, ale skvělý soundtrack, interiéry a především McGregor to na ty tři hvězdičky s odřenýma ušima vytáhnul.

Klasicky nepřekvapivý Viewegh, který se příjemně tváří, ale smyslu moc nepobral.

Dospělejší bratříček Buffy, s fešným obsazením, trochu podivně šroubovaným příběhem a občas komicky přehrávanými scénami, který se pořádně rozjel až v poslední sérii s příchodem Marsterse. Znělka je naprosto bezkonkurenční.

Annabelle by radši měla zůstat zavřená v krabici a přenechat plátno bráškovi Chuckymu. Lekačka sice místy dobrá, ale přemíra všech hororových klišé bije do očí podstatně víc, než by se slušelo, nehledě na neskutečně předvídatelný a patetický konec.

Zbytečně dlouhý cajdák o tom, že áno, drogy jsou fuj a sjetý rodiče jsou dost naprd. Chybí tomu výraznější vizuál a poloviční stopáž by to taky sneslo.

"Někdy ti chci třískat hlavou o zeď..." Taková normální rodinka malého MacGyvera, jebnuté maminky a psa, který je z téhle trojky zdaleka nejnormálnější.

Co se Matt přestal honit za svalama, je jen málo rolí, který bych mu nesežrala. A obzvlášť tyhlety středoamerický vidlákoviny žeru i s navijákem.