ledzepfan

Takže, Takeshi nakonec dotáhl svou yakuzáckou trilogii do konce a dopadlo to podle očekávání. Jde o pomalou, hloubkovou a podrobnou sondu do struktur japonského podsvětí. Kitano v celkových cca šesti hodinách hledá romantickou ideu oldschoolového gangstera a konfrontuje ji se světem kde řád, tradice a čest svádí marný boj s mocenskými ambicemi a až dětinskou arogancí. Skoro se zdá, že se zde Kitano vlastně loučí s klasickými yakuzáckými gangsterkami v podobném duchu jako se kdysi C. Eastwood v Nesmiřitelných loučil s klasickým wesernem. Vše je jakoby ztraceno. Pro tichého gangstera s chladnou hlavou a smyslem pro povinnost už není místo. Jeho vnitřní integrita je všem spíš na překážku (včetně jeho samotného, protože se stává snadným cílem manipulace). Z “rodin“ jsou firmy. Zbraně nahrazují lejstra a když už náhodou na zbraně dojde (a ono dojde protože jsou tu ty mocenské ambice) je to, z pohledu oldschool gangstera, často spíše ostudná přehlídka diletantství... Filmy samotné (nebudu se soustředit jen na Codu, protože celá trilogie tvoří homogenní celek a jednotlivé díly se od sebe formálně příliš neliší) jsou jednou velkou a lehce zlomyslnou pastí na diváka. Především na diváka západního, který je nemilosrdně vržen do složitého světa s desítkami charakterů jenž se fluidně přelévají na jednu, druhou či třetí stranu mnohovrstevnatého konfliktu. Pokud jde navíc o diváka s necvičeným okem, kterému všechny ty obličeje připadají stejné, musí jít automaticky o neukoukatelný zážitek. Další rafinovanou pastí je Kitanův typický a černočerný humor. Kdo nemá nakoukanou japonskou filmařinu (s Kitanem v čele) a očekává gangsterku vážnou jako hovno (nebo aspoň jako Kmotr) ten musí být minimálně v rozpacích když vidí jak Takeshi, s metronomickou přesností, vkládá své suché (někdo by řekl trapné) situační vtípky i do smtrelně vážných scén. To je ale celej on. Věčně lavírující mezi polohou badass gangstera a infantilního šaška... Podtrženo sečteno, je to jako celek dílo sice těžké, ale pro filmový svět nakonec asi stejně důležité jako stará série Yakuza papers. V motivech je to pořád ten Kitano jak ho známe, jen ve formě poetiku nahradil soustředěný drobnohled a srdcervoucího Hisaishiho decentní trumpety.

Tak schválně. Byl Bobby Riggs (crypto)feminista který skrz velkou šaškárnu protlačil ženskou emancipaci na další level veřejného povědomí? Byl to gambler který se, skrz prohru v celosvětově sledovaném zápase, dokázal vyplatit z dluhů u lidí kterým dlužit nechcete? Byl to pragmatický hrabivec kterému nezáleželo na tom jestli vyhraje nebo prohraje, hlavně, že na tom skrz reklamu vydělá? Nebo to byl šovinista který ve své aroganci podcenil soupeřku?.. Divák tak nějak tuší, že jakákoliv z variant je možná, protože film samotný se ani nesnaží moc tvářit jako rekonstrukce událostí založená na faktech. Spíše je nám předkládán příběh tak aby byl co nejlíbivější a přitom nikoho moc neurazil... Já si ale sám pro sebe kladu otázku, jestli je v dnešní době pro ženskou emancipaci nějak prospěšný příběh o ženě která ze všech sil dřela aby nakonec porazila o 20let staršího soupeře (prakticky v důchodu) který se na zápas připravoval poleháváním u bazénu...

Scénky ve kterých Louis přesně trefuje hřebíček na hlavičku, se s metronomickou pravidelností střídají se scénkama smrdícíma pózou.. Jednorázově to může perfektně pobavit, ale z dlouhodobého hlediska se toho někdo může poměrně brzo "přejíst".... Louis C.K. holt není pro každého a pro každou chvilku.

Na jednu stranu to chvílema působí příjemně argentovsky.. Na stranu druhou to smrdí ne úplně dobře vykalkulovaným kalkulem :D Ve výsledku jsem z toho měl pocit, že celý film vzniknul jen na základě něčí představy chlapce v ženských šatech, stojící nad mrtvolou. "Jó, to bude vypadat cool.. a ten děj okolo toho už nějak splácneme, naroubujeme a obšlehneme.."

V rámci lobotomických filmů, někde mezi 3 a 4.. Je to sice o kousek horší než posledně, ale pořád to stačí na to aby to s přehledem rozmázlo jakoukoliv jinou Avengerovku.

Tvrdit, že "Hory mají oči" je vykrádačka tohodle filmu je prachsprosté ignorantství. Craven by vás kopal do zadele až na nevadskou poušť..... Jinak teda, je tahle vykrádačka filmu "Hory mají oči" plná nevyužitého potenciálu a scénáristické bezradnosti. Hezké lokace a atmoška jsou k hovnu když filmař neví co s tím..

Je to něco jako kdyby se mladej Herzog (někdy v období trpaslíků) rozhodnul natočit Kaspara Hausera a noc před natáčením koukal na dafpunkovskou Electromu.. V zásadě je mi to sympatické a z principu tomu fandím, ale když položím ruku na srdce, musím si přiznat, že 70%síly filmu tvoří hudební složka, především pak skoro až katarzní finále, které v člověku zanechává pocit, že ten film byl vlastně lepší než byl ve skutečnosti. Asi by tomu prospělo zkrácení. Nemyslím prostříhat ale spíše urychlit.. V každé druhé scéně zdlouhavě sledujeme jak Šerif nekonečně žvatlá do prázdna a Kaspar se epilepticky vlní v rytmu čehosi. Je to sice svým způsobem vtipné a roztomilé, ale filmu to ubírá na dynamice a divák má pocit, že vlastně kouká do prázdna. Tím spíš když příběh samotný je cosi co by se dalo naškrábat na dva plátky toaleťáku a ještě by zbylo místo na obrázek.... Ale jak říkám, fakt je mi to sympatické. Počínaje Gallovým hereckým exhibouštvím, přes zvukařské mikrofóny v záběrech a rozkošnou Elisu, až po ten parádní finish.... Subjektivně za 4, objektivně 3.. Podtrženo sečteno 3,5

Rock je už sice tak dobrej, že mu na začátku filmu museli ufiknout nohu aby pro něj záchrana celého toho mrakodrapu byla aspoň na oko jakože výzva (a taky aby si s protézou užil spoustu rafinovaně "vtipné" srandy..hahaha), ale jinak mě to kupodivu neurazilo (jako třeba letošní "Jurassic World", nebo "Solo"). Patolízalská podkuřba čajňanům je sice do očí bijící, ale na druhou stranu, až někdy někdo postaví takovejhle panelák, tak hádejte kde to bude stát... v USA teda určitě ne-e.. Mrakodrap sice do smrtonosnopasťového subžánru nepřináší nic nového, všechny "zvraty" jsou čitelné od zárodku, ale odsejpá to svižně, je tam pár úsměvných frků a nese to krásně oldschoolové poselství které hlásal už prorok McGyver, že kobercovka zachrání každou situaci.... Tři rudé..ať nežeru..

Tady se asi přímo nabízí srovnání s filmem Malcolm X (1992).. I když jsou oba filmy biografií černých muslimů bojujících za občanská práva (ať už své či celé afroamerické komunity).. I když má Malcolm papírově uznávanějšího herce v hlavní roli.. i když Malcoma dirigoval papírově povolanější rejža.. Stejně to z mého úhlu pohledu dost jasně vyhrál právě Ali. Spike Lee tenkrát, skrz úzkoprsý biografický formát, vykreslil Malcolma X jako člověka který svým (často zcestným) přesvědčením hýbe světem. Mann naproti tomu představuje Aliho jako chybujícího člověka, kterého svět (a jeho pravej hák) naučí pokoře , empatii a rozvaze. Mann navic, narozdíl od Leeho, nerámuje svůj film do prvoplánového kýče. Mannův přístup je tak lidštější, po všech stránkách sympatičtější a ve výsledku je tak odvyprávěný příběh silnější a inspirativnější.

Oproti několikahodinové kabuki předloze je to sice osekané až na kost ( Chybí vedlejší dějové odbočky, některé motivy, často i zásadní a ikonické obrazy.. a taky černý humor) ale hlavně díky japonsky estetické kameře je to nakonec natolik funkční a působivé, že si to v mých očích tu čtvrtou rudou stár zaslouží.