Morien

(Budou spoilery.) Sestra mi před mým odchodem do kina říkala, že mám zakázáno si na Štědrý den stěžovat na Star Wars, že mi potom stanovíme nějaký počet minut, kdy budu moct, a potom dost, abych nekazila vánoční atmosféru, a tak nás všechny šokovalo, když jsem po návratu z promítání blaženě oznámila, že se mi to docela líbilo a že žádná stěžovačka nebude. Samozřejmě je tam spousta prkotin, které pramení zejména z toho, že 1. Disney jsou dementi, co si nejsou schopni pohlídat koncepci a dramaturgii a takové ty věci, co mají filmaři dělat, a že 2. už na začátku udělali chybné rozhodnutí, že hlavními postavami nebude jenom Rey (a Kylo), ale že Finn a Poe jim mají být v úrovni důležitosti rovni, což vede ke spoustě rozmělňování vedlejšími linkami, které jsou vesměs uspěchané a o ničem, a hlavně kvůli tomu celý nosný příběh této trilogie, tzn. světlo vs. tma, Rey vs. Kylo, Jedi vs. Sith (a vzájemné splývání, muhahaha), působí taky plytce a uspěchaně a nedostatečně propracovaně, protože na něj prostě mezi všemi těmi blbostmi není pořádně čas. To, na co mi přijde, že si lidé nejvíc stěžují, a totiž problém "hlavního záporáka", mi nevadí, ale teď zpětně je mi opravdu líto, že se tam ti Knights of Ren jen tak mihli, aniž by kromě cool vizuálu měli šanci působit jako opravdová hrozba, a že s nimi třeba ani Rey nezměřila síly, vždyť už i jen ti Snokovi bezejmenní červení ninja bodyguardi dostali víc prostoru. Je to první film v celé trilogii, kde mi nevadila Daisy Ridley a kde jsem schopná akceptovat Rey jako postavu, jejíž osud mě zajímá a líbí se mi sledovat, co a jak se vyvrbí. (Adam Driver je přirozeně bůh, ovšem tato informace je axiomatická.) Další věc, na kterou všichni plivou, je to slavné "force healing", což je třeba jedna z těch věcí, které mi přijdou super. Když jej Rey použije poprvé, tak využívá svoje schopnosti k osobitému řešení vzniklého problému a bez jediného slůvka neobratného dialogového vysvětlování ukazuje, že se je schopná oprostit od chyb svých učitelů a předchozích generací a že není marné do ní vkládat tu všude omílanou naději. Když jej použije podruhé, tak opět názorně, ne dialogem, ukazuje svému protivníkovi Kylovi/Benovi, že mohou existovat cesty, kterých si ve svém černobílém vidění světa nemusel všimnout, a že můžou v klidu "let the past die" a dělat si doslova, co chtějí, protože už je nikdo neovládá a oni jsou sami svými pány. A když ho potřetí použije už Ben, tak tím ukazuje, že se něčemu naučil, že něco pochopil, že přijal zodpovědnost za své minulé činy a že je ochoten obětovat cokoliv, aby je pomohl alespoň symbolicky odčinit. Osobně musím říct, že takový level vypravěčské komunikace bych v popkornovém stroji na miliardy vůbec nečekala, a že právě přesně tyhle tři momenty (a pár dalších, ale asi je celkem zbytečné je tady popisovat) zaručují, že filmu takzvaně odpustím vše ostatní, a odcházím prostě s tím blaženým úsměvem.

Mno, oproti prvnímu filmu zřetelné zlepšení, a konečně si vybrali jako globální hrozbu něco opravdu děsivého, totiž deepfake. Samuel L. by měl odejít štandopedo do důchodu, protože posledních pár let pouze balancoval na hranici mezi hereckým výkonem a nechtěnou parodií sebe sama, ale teď už docela určitě přepadl na temnou stranu síly a jenom se zesměšňuje. Ned for president. Musím se konečně podívat na nějaké ty inťoušské filmy s Tomem Hollandem, neboť mám podezření, že by mohl být dobrý herec.

Tyjo, proč tohle nemá kultovní status?!

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥

Abraka dabraka, nesnáším Henryho vědmáka. (If it looks stupid and doesn't even work, it's stupid.) Hudba mi přišla extrémně rušivá. P.S.: Do zpráv mi přišly dva vzkazy, co si to dovoluji, dávat odpad tak "nadprůměrnému" seriálu, ten první se mě ptal, jestli si připadám důležitá, tak tomu jsem odpověděla, že jeho bába si připadá důležitá, a ten druhý mi tvrdil, že když jsem fanoušek Sapkowského knih, že by se mi to přece mělo líbit! Tomu jsem odpověděla tohle (plus pár věcí, které mě napadly ještě potom): Naopak, protože znám knižní předlohu, tak mi přijde ten příběh pitomý, neobratně adaptovaný a vůbec zmasakrovaný. Ale dejme tomu, že bych neměla tolik lpět na tom, že si změnili příběh k obrazu svému. Ten seriál nedává smysl, ani kdyby žádné knihy nikdy neexistovaly a byl to původní počin. O hereckých představitelích se nemá cenu bavit, protože herci podle mě nemají co hrát. Tím, že se showrunnerka rozhodla vyprávět několik příběhů naráz vznikla potřeba strašně rychle "překlikávat" mezi dějovými a životními linkami několika postav a tím pádem s každou z nich strávíme vždycky jen strašně krátkou chvilku a nemáme čas se o nich nic dozvědět, ani proč bychom je měli mít rádi, ani co je dělá hlavními postavami. Tvůrci rovnou předpokládají, že všichni vědí, jaký cool badass je Geralt, a nenamáhají se s vytvořením nějaké jeho vlastní identity. Nemáme žádnou představu o širším světě, ve kterém se to odehrává. Mechaniky vztahů mezi rasami versus národy versus státy nedávají smysl. Strašně moc detailů se vysvětluje v dialozích, což je školácká chyba, a navíc je to zbytečné, protože proč sem tam někdo plácne něco o "konjunkci sfér", když divák neví, co to je, a příběh s tím nepracuje? Jaký má důvod adaptovat části některých povídek (třeba tu s čertem na konci světa), když je jaksi vynechán ten smysl toho "dobrodružství" a je to tam jenom jako splněná položka z nákupního seznamu. Nevíme, co/kdo je to Nilfgaard, proč útočí a na koho, a jak to, že jeho útok přišla jako taková rána z čistého nebe, když vlastně nepřišla, a vůbec. Kamera je těžce zmatečná a vůbec neposkytuje divákovi představu, kde se co a kdo nachází ve vztahu k ostatním věcem, místům a lidem. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál a dál třeba o tom, jak to celé nemastně neslaně vypadá, jak je to celé pozápadizované a po slovanské atmosféře není ani vidu, a nebo že na to, že se tvůrci snaží o diverzitu, tam extrémní množství herců vypadá podle jednoho mustru: kdyby vedle sebe stáli Cahir, Marigold, Lazlo, Filavandrel, Chireadan, Eyck a ten doppler, tak nevím nevím, jak bych je od sebe rozlišovala. Do osmi hodin materiálu se tvůrci snažili nacpat strašně moc "informací" a easter eggs pro znalce předlohy, ale reálně mám pocit, jako by se tam skoro nic nestalo. Děj pro Ciri v tomto časovém období si museli tvůrci z velké části vymyslet, protože knihy se mu až na dvě větší události nevěnují, a proto celou dobu jenom chodí po lese a bojí se, Yennefer si za tu dobu stačí prožít celou svou origin story a Geralt se potácí po zmasakrovaných útržcích povídek, kterým se tvůrci snaží dát nějaký moderní nečekaný twist a většinou mi to přijde jako blbost, ale to už je můj osobní názor a ne argument na sofistikovanou hádku. Nicméně já se koukám na filmy a seriály už docela dlouho, jsem zvyklá o nich psát a přemýšlet, mám vystudovanou filmovou školu, scenáristiku, takže když řeknu, že to je odpad, tak to nedělám jen tak bezdůvodně, a nikdo mi to nerozmluví slovy "pokud jsi fanda knih, tak máš povinnost to mít rád".

"I believe in miracles..."

What the what.

Přesné, chladné, odtažité, deptající. Což je zcela pochopitelné, když jsem si až teď zpětně jako barbar přečetla, že je to adaptace povídky Alberta Camuse.

"Já strašně rád krájím. To je dneska jediná možnost, kdy si můžete zabrečet." Že je to idealistické (ideologické?), to by mi tolik nevadilo, ale že je to ukecané a nedotažené a příliš spoléhající na Miloška, to neodpustím. Ale říkám si, jestli bych si neměla dát Radovana Lukavského do oblíbených herců.

Jesus frickin Christ. Omluvte mě, než najdu místo, kde se vybrečet.