Morien

(1001) -"The man with the plan." Je to cool asi jako historka u táboráku, hned po pointě vám možná letí hlavou "pane jo", ale jakmile nad tím chviličku přemýšlíte, tak vůbec nic nemá pevné obrysy, fikční svět nedává smysl a vůbec je to celé pryč jak pára nad hrncem. Podle mě je problém v tom, že Bryan Singer je nejvíc nejpřeceňovanější zmetek, teda pardon, režisér, na kterého si zrovna teď můžu vzpomenout a taky do té doby, než to budu prohlašovat o někom jiném. Té jednoduché historce, která nemá žádnou jinou kvalitu než tu coolovost, nedokáže dát 1) reálné základy 2) jakékoliv vztahy mezi postavami 3) přesah. Film působí strašně zastarale a tak moc se soustředí na tu jednu jedinou věc, že úplně zapomíná připravit nějakou jinou falešnou zajímavou věc, která by odváděla divákovu pozornost (ne)správným směrem a jaksi dodala filmu, který je jinak jenom o nápadu, abych tak řekla, obsah. P. S.: Podobně mainstreamové cool filmy, které to dělají správně, jsou podle mě například Dokonalý trik nebo i ta Americká krása, ať neodbíhám daleko; zkuste si ty filmy porovnat a hned je ještě asi tak tisíckrát víc vidět, že Obvyklí podezřelí jsou prostě o ničem.

(1001) Čím jsem starší, tím víc jsem si jistá, že tenhle druh filmů je morálně neospravedlnitelný.

(1001) Jestli jsem někdy viděla nějaká další pokračování, tak už si to nepamatuju a nemůžu provést pořádné srovnání, ale každopádně platí následujicí: Na Dirty Harrym oceňuji zejména, že je to úplně čistý (hihi), přímý a jasný film bez odboček, bez nimrání v osobním životě (jak inspektora, tak záporáka) a bez přílišného lpění na vysvětlování politických inklinací a interpretací. I když se postavy zrovna baví o tom, jestli je nebo není nějaký zákon úplně na prd, tak jejich dialog zůstává věcný a nespadá do skrytého vypravěčství či komentování. Divák se sám rozhodně, jestli s takovou postavou souhlasí nebo jestli ho takový "message" filmu uráží, ale film sám se nestaví do role kazatele. I když jsou tam teda všude ty kříže a Ježíšové, tak nevím, jak moc jsem si nasedla na lopatu. Další věc, co mě mile překvapila, že ten film není sexistický ani misogynistický, protože vzhledem k angažmá Clinta Eastwooda jsem tak nějak automaticky předpokládala, že bude.

Kdyby měli opravdu koule, tak nenechají Sandru chodit po apokalypse s umělýma řasama, ale oukej, občas se mi i dech zatajil. Tiché místo se mi nicméně líbilo (o strašně moc) víc, mimo jiné proto, že tam bylo mnohem méně vysvětlování slovem a mnohem více vysvětlování obrazem, hehe. A druhou věcí, která Bird Box docela ublížila, je přílišná délka: ty dvě hodiny vedou k redundantnímu nimrání se v nepodstatných odbočkách a vztazích, opakování nápadů a dublování pocitů (místo jejich stupňování) a to je škoda. Devadesátka by tomu slušela víc.

Sakra, tomu říkám animák pro děti, u kteréh se zasměju, slza mi ukápne a neřeknu ani půl křivého slova!

Nevím, proč jsem čekala o mnoho lepší film. A nevím, proč je na tenhle kousek Jamie Lee Curtis tak pyšná. Asi je dobře, že ženské hrdinky a starší herečky dostávají prostor, ale to jim těch tři plus dva scenáristů nemohlo připravit lepší půdu pod nohama? Prostě jsem čekala lepší film. Každopádně, nejsem schopna porozumět Lauriině psychologii a jak se tu naznačuje průběh jejího života. Jak se někdo takhle traumatizovaný a paranoidní stihl dvakrát provdat (a rozvést) a zplodit dceru? Já mám mnohem menší trauma a občas mi i vadí, když jsou se mnou jenom další lidé v místnosti. Přijde mi, že to film má trochu obráceně. Takhle "postižení" lidé se nechovají navenek šíleně, aby potom vlastně žili stejně jako ti "normální" a usilovali o stejné cíle, když navíc očividně nezkouší žádný druh terapie a osudné rozrušení je u ní stejné jako před těmi čtyřiceti lety. Mám problém přijmout to, že by věřila nějakému muži natolik, aby si ho pustila k tělu, a zvlášť ještě potom dalšímu, když s tím prvním to nevyšlo... Šílení lidé se chovají navenek co nejvíc normálně a nenápadně, hlavně před svými příbuznými a známými, ale drží si od všeho odstup, neříkají nikomu své pravé myšlenky a obavy, vytvářejí navenek bariéru a nic nepouštějí do svého prostoru, mentálního i fyzického. Nic. Takže jak občas říkám, že některé filmy člověk neocení, pokud netrpí stejnou psychickou poruchou jako jeho hrdinové/a nebo tvůrci (a to platí, myslím si, překvapivě často), tak tenhle film já osobně neocením proto, že jeho hrdinka netrpí tak, jak by (podle mě) měla. (Začínám se bát, co nám scenáristé vymyslí pro zestárlou Sáru Connorovou.)

Když pominu ten absolutní clusterfuck, tedy chci říci galimatyáš, kterým je scénář/děj/pointa/plynutí/syžet, tak jako zásadní chybu vidím vedení herců a fakt, že vůbec z nikoho rejža nedokázal vytřískat patřičně charismatický výkon, který by mě jako diváka dokázal udržet v pozornosti a ulpět mi aspoň mírně v paměti.

(1001) Asi je dobře, že si na vše nechali dostatek času... a že je to méně obvyklý druh příběhu... a že to dojalo Michaela Caina, který taky objevil, že má bratra v ústavu... Ale já nejsem Michael Caine.

Debra Granik to the rescue. God, I love her work so much.

(1001) Prvně jsem to viděla hned v době vzniku, ale tehdy mi film nějak vůbec nesedl. Určitě jsem se potřebovala filmově vzdělat a nakoukat spoustu dalších filmů, abych ho vůbec dokázala ocenit. Dneska můžu říct, navzdory tomu, že se mi pořád nelíbí postava Antona Chigurga a odmítám jí přiznat jakýkoliv status bytí cool, že jsem v pomalém tempu a vypracovaném bludišti našla velké zalíbení a že se taky pravděpodobně jedná o můj nejoblíbenější výkon Joshe Brolina. Velké plus pro bráchy, že látce ponechali její vlastní tvář a že se ji nesnažili nalámat do svého "osvědčeného" vzorce. Hollywood s precizní kostrou vyprázdněné narace, se špetkou humoru a ždibíčkem magického realismu a jaká je to nádhera. P. S.: Stejně mě vždycky překvapí, když na to někde náhodně čas od času narazím, že otec Woodyho Harrelsona byl nájemný zabiják a že dokonce existuje konspirační teorie, že byl jedním ze tří lidí zodpovědných za atentát na Kennedyho.