Morien

Prozatím jen stručné poznámky: Vlastně si nepamatuju, co se tam takovou dobu dělo. Film nemá žádnou hlavní postavu. Většina trpaslíků tam nemusela být, protože film je stejně nesleduje. Thorin přehrává na Zlatou malinu. Orlandovi nasadili v maskérně dost divný obličej. Vypadá to jako počítačová hra (s tím, že vnitřek Osamělé hory je přesně aréna z Unreal Tournamentu). Již nechci být krásná svítící elfka, když jsem viděla, jak to vypadá. Medděd, pro mě nejzajímavější postava z knihy, dostala méně prostoru, než umírající ježek v prvním díle. Peter Jackson miluje ohnivé vagíny. V takto prezentovaném fikčním světě mi nedává smysl, aby drak mluvil. Ty neustálé prolínačky, proč? Skřeti regenerují geometrickou řadou, tedy že k useklé hlavě přiroste nový skřet a k bezhlavému tělu nová hlava, vyskočí a běží dál, jinak si nevysvětlím, jak to, že nikdy nedojdou, ani po soubojích, kde jsou všichni vybiti.

Kdyby mi džin udělil jedno přání, tak bych si přála, aby se James Wan nikdy nerozhodl být režisérem. Ale jsem si vědoma toho, že tak, jako je zlo o sobě věčné, tak i zloscénáře nakonec vždy najdou někoho, kdo jim dobrovolně věnuje část své duše. Lehce mě pobavila scéna, kde Josh vyráží dveře a tak. A pak ještě že Patrick Wilson je v tom stařeckém make upu přitažlivější než v běžné vizáži. Ale nestačí to, nestačí to, nestačí to vůbec na nic, ani na pokřivený úsměv. (A za ty ustavující záběry baráku bych vážně sekala ruce.)

Já jsem si někde přečetla, že režisér nebyl spokojený s finální podobou filmu a dokonce se pokoušel o to, aby ho u filmu vůbec neuváděli jako režiséra, což ve mně podnítilo touhu ho nějakým způsobem kontaktovat a zeptat se, jak podle něj měl film vypadat. Protože já jsem během sledování měla velmi silný pocit, že v příběhu je připravená spousta zajímavých motivů (oproti japonskému originálu, který mě zpětně vlastně dost zklamal), ale nějakým podivným způsobem potom nic není dotaženo úplně do konce. Velmi mě dojala postava Tima Rotha, hned jsem si sama začala konstruovat příběh fatální nemožnosti setkání v lásce, který si podle mě i režisér (scenárista, někdo) také připravoval, ale představuju si to tak, že zlí producenti symbolizující opravdovým emocím nepřející vnější svět mu to skrouhli na více přijatelný, nevybočující hororový příběh bez mezižánrového ozvláštňování.

Zvuková stopa filmu děsila i moji sestru, která vedle v kuchyni počítala limity, ale to, že jsem trošku řvala strachy (přece jen je noc a ten kravál ve filmu byl velký), mi nemůže zabránit v tom, abych se pokusila prohlásit, že film vlastně ve výsledku nic moc. Protože ta story je prostě strašně, strašně špatná. Samozřejmě jsem si vyhledala, jak že to s rodinou bylo ve skutečnosti, a ihned mě začaly napadat různé způsoby, jak by se podobná látka dala zpracovat. (Mezi jinými i bergmannovské drama, například. Černobílá. Matka v kuchyni hněte těsto. Musí se postarat o svou rodinu. Rodina musí vydržet. Políčky neviditelných rukou. Studené políčky a ji z nich pálí tváře. A znova. A znova. Otec ve sklepní dílně opravuje rozbité hodiny. Čarodějnice ho hladí po krku a zádech a představuje si samu sebe v manželské posteli. Pět dcer se k sobě tiskne v jednom pokoji, jsou oněmělé, po tvářích jim tečou slzy, zatímco slabé hlasy přesně za hranicí světla se dožadují pozornosti pro sedm vojáků pohřbených ve zdi. Deset let v tomto domě. Deset let čekání na boha.) A James Wan se samozřejmě vytasí s tak podružnou interpretací, až bych si přála ho někdy osobně potkat a nafackovat mu. Jeho (a tedy scénář napsali nějací dva jiní lidé, kteří by tedy asi taky zasloužili osobní setkání) verze okázale ignoruje jakýkoliv ze zajímavých a originálních prvků původního případu, takže nám vzniká bezpohlavní a nerozlišitelná říkanka podobná desítkám dalších, která žádnou nálepku "podle skutečné události" nikdy nemůže obhájit. Žádné ctění času nebo citlivost pro koherenci duchařského světa. Místo rozvíjení na místě přítomných motivů zanáší pozornost pitomými srdceryvnými problémy vyšetřovatelů. Damn, ale i ten sklad plný "věcí" by mohl být tak cool, kdyby vypadal a byl použit jinak. A teď už jsem tak rozčílená, že raději přestanu psát.

Nevím, na jednu stranu jsem ráda, že můžu nahlížet do cizích vyšinutí. Sbírám jejich outputy, aniž bych si sama musela procházet tou strastiplnou cestou, a mám čas sama zakoušet něco jiného. Na druhou stranu mě často popadá chuť těm pomatencům namlátit.

(1001) "I love you no matter what is in your head." Bože, jak já nenávidím Triera. Nepodmíněná láska k psanému slovu. To je zmrd. Ale stejně jsem plakala. Co to znamená.

Mimo jiné fascinující sledovat tempo, v jakém se to odehrává. Zajímalo by mě, jak to musí vypadat v hlavě mých rodičů, kteří tohle viděli v dobách svého mládí a potom byli postupně svědky zrychlování filmového vyprávění až do dnešních dnů. Nedivím se, že tito lidé dnes umírají mladí. Divím se, proč to píšu do komentáře ke komedii.

Hihihi, tak to bylo hodně vtipné. Škoda, že to nerežíroval opravdový blázen, aby se freakovství tak nějak víc rovnoměrně rozprostřelo celým filmem, protože potom by to bylo ještě vtipnější. A to, co teď působí jako vykrádačky jiných filmů, by získalo punc autorské zručnosti. Takhle to zůstalo příliš uhlazené a příliš v krabici, přitom by stačilo několik klíčových formálních změn (hlavně doprovodná hudba - žádné dojemné housle, způsob snímání - trošku to rozhýbat, kruci, a když už máme kupříkladu postřelenou matku, tak ukážeme její tvář, ukážeme její prsty, jak svírají šaty) a mohlo to být zároveň děsivé jak bič i osobité jako autorský (artový - i když toto zařazení už mi dnes trochu smrdí) snímek. Protože potenciál pro vymazlené epizodické šoky je nashromážděn a herci jsou rovněž velmi roztomilí. A aby to nevypadalo, že se mi nezdá nic vyloženě špatně a že hodnotím jakýsi potenciální film, který mohl vzniknout, místo toho skutečného, tak nutno zmínit, že dramaturgické řešení posledních asi dvaceti minut je v této podobě a návaznosti na předchozí stylizaci filmu velmi nešťastné. (A když už vidím, že to lidé srovnávají s Ženou v černém - ta na mě působila jako práce na zakázku, sterilní, bezduchá, škatulkovitá. V tomto filmu vidím mnohem větší, i když nedotaženou, snahu udělat věci jinak, což přirozeně hodnotím mnohem výš.)

A to jsem si o prvním filmu myslela, že je blbý. Asi jsem naivní, když si pořád myslím, že za ty prachy by ty filmy mohli dělat pořádně. A nenávidím, z celého srdce nenávidím, když si zcela nebojovné ženy hrají před kamerou na bojovnice.

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies.