Morien

Ačkoliv bylo celkem zábavné přečíst si, co jsem k filmu původně napsala v roce 2007, je zároveň hodně děsivé si na základě dokumentů vlastní činnosti uvědomit, jak moc se člověk mění, ačkoliv navenek vypadá všechno podobně. Mám to tak sama se sebou i s filmem. V šestnácti letech jsem nadšeně zírala na "zlaté chlapce", jak hrají ty svoje skvělé fláky, a vůbec jsem nevnímala atmosféru jednotlivých dějišť ani nálady vystupujících postav. Nikdy mě ale nepřestane fascinovat fakt, že lidé, kterým beatlemánie lezla na nervy někdy od roku 1964, a kteří spolu přestali autenticky komunikovat někdy v roce 1966, spolu ještě tři roky nahrávali hudbu, která je podle jistých standardů skvělá. Jelikož jsem Georgofil a přečetla jsem si několik knížek z jeho úhlu pohledu (ale i optikou celé kapely), tak mám představu, jak frustrující a složitá taková spolupráce byla. Jako fanynka potom mám skoro výčitky svědomí, že si užívám něco, co jim zničilo rodiny, vztahy i osobnosti na mnoho (desítek) let dopředu. Člověk si také silně uvědomuje fakt, že kamera nikdy nemůže nic "objektivně zachytit" nebo "zprostředkovat zážitek". Kamera sama už interpretuje, nemluvě o zástupu těch týpků, kteří za ní stojí. Kamera nikdy nevidí Lennona fetovat a přesto je sjetý, McCartney ze sebe dělá šaška právě proto, že na něj kamera míří, jinak by se tak nechoval, George před kamerou utíká a kvůli ní se neprojevuje a chudák Ringo sedí a kouří a čeká, kdy se po něm něco bude chtít, ach ta slavná "dokumentární objektivita". Ovšem když slyším hudbu samotnou, přemýšlení nad okolnostmi jde stranou. A abych jenom nastínila, jakým směrem se můj vkus pohybuje, tak písničku Let it be vyloženě nesnáším a chápu, že si z ní Lennon posměšným úvodem "a nyní bychom rádi zahráli píseň nechť přicházejí andělé" dělá legraci, můj oblíbenec potom je "I me mine", která ve filmu zní ještě jinak než na desce. A musím říct, že Paul mi skutečně strašně moc leze na nervy, čím víc se mu věnuje pozornosti, tím víc jsem vzteklá. Mimo záznam George a jeho písničky ponižoval, nebral žádný ohled na jeho hudební návrhy a potom bude předstírat, jak jsou všichni největší kamarádíčci, ach jo. V podstatě jsem teď dospěla k tomu, že ani nevím, jak film hodnotit, protože automatických "Beatles jsou Beatles" pět hvězdiček mi teď nějak moc nevyhovuje. Mám přece výhrady k manipulaci s obrazy i s vyzněním.

"Dám ti možnost volby, což je něco, co jsem já nikdy neměl." ♥♥♥ Strhující filozofická esej o smyslu života, když tě jím nemá kdo provázet. Jedna z mála rolí, kde Tom Cruise doopravdy hraje a dokonce bych řekla, že i líp než Bradus. To ale nic nemění na tom, že jsou oba vynikající a Kirsten Dunst jim skvěle sekunduje. Obraz je temný a melancholický, hudba depresivní, kamera sugestivní a scéna v upířím divadle je vskutku monstrózní. A ten třešničkózní konec... "Pleased to meet you, hope you guess my name!"

Možná já jsem veškeré zlo, co po zemi chodí.

(1001) Poprvé jsem z tohoto filmu viděla jenom útržky v rámci naučného pořadu v brněnské hvězdárně. Jelikož jsem tehdy byla ještě usmrkaný prcek a navíc i filmový neznaboh, domnívala jsem se, že jde o legrační grotesky natočené za tím účelem, aby dětičky v přítmí promítacího sálu hvězdárny neusínaly, nýbrž se sem tam zvesela a od srdce zasmály směšným panáčkům. Jaké bylo moje potěšení, když jsem snímek zhlédla celý, obohacena navíc o okolnosti jeho vzniku. Opravdu parádní záležitost a člověku nemusí být jenom osm let.

1415, 1918, 1278, 1434, 1621, ... Co mají všechna tato data společného? Jsou nezapamatovatelná.

Na tomto komorním příběhu ze současné Anglie oceňuji zejména vynikající využití flashbacků, které zde netvoří pouze efektní vychytávku (jako třeba v mnou opovrhovaném seriálu Lost), nýbrž rovnocenného spoluutvářeče atmosféry a napětí. Totální depka (život stojí za prd, potom to chvíli vypadá, že ne, a nakonec se stejně ukáže, že stojí), u které se skvěle umělecky pracuje... Dokáže navodit tu zimomřivou atmosféru, kdy vlnky na vodě jsou ve skutečnosti vlasy krásné dívky a kmený stromů jsou zase těla žárlivých chlapců, kteří šmírují...

(1001) První film, u kterého jsem ječela, řvala, šílela hrůzou. Jmenovitě u scény za bistrem. To byl snad první okamžik v životě, kdy jsem opravdu VĚŘILA, že mi pukne srdce strachy. - Jinak miluji, jak všechno závisí na úhlu pohledu. Ale Lost Highway mám stejně raději, přijde mi mistrovštější.

Já se bojím napsat komentář. (2007) - Dnes říkám, že film zobrazuje patologii, krystalicky čistou. Doufám, že si režisér uvědomuje, že nejdůležitější záběr je ten, kdy on za ní vyběhne do sněhu. (2013)

Jako reklamní poutač na gay-klub nebo fitnescentrum možná. Jako film? Nechte mě vysmát!

"Byla to malá cena za to, že jsem mohl nakopat zadky nepřátelům naší země." Jo jo, jak jde o to bránit vlajku s hvězdami a pruhy, tak i drsoňi měknou a kladou něžně hrubé pracky na srdce. A položme si zásadní otázku, není náhodou ponorka na solární pohon oxymoron alias vtipný nesmysl?