raimi

Tenkrát jsem tyhle videobéčka arogantně přehlížel. Bylo jich víc než dost, a já v tý době pásl po větších šajbách. Furt bylo co objevovat. Starý pecky od Fulciho a Argenta, gore klasiky, osmdesátkový slashery, rozjela se francouzská extrémní vlna, Španělé tomu v tý době taky pěkně zatopili, japonskej splatterpunk chytil druhou mízu... Bylo toho prostě hafo, čemu dát přednost. Dneska, když už mám poměrně dost nakoukáno, a moderní horor je víceméně doménou progresivistických woke komunistů a nedá se na něj koukat jinak, než se znechuceným úšklebkem nebo vůbec, je každá takováhle znovunalezená pecka příjemným pohlazením po duši. Samozřejmě, že krapet nadhodnocuju, ale mně to prostě sedlo. Postavy byly sympatický, natočený to bylo dobře, nic mně tam nevadilo, tak co tomu těch pět hvězd nenapálit.

Naprosto rozkošnicky vypiplanej a velice zábavnej slasher, kterej umí nádherně pracovat s nadsázkou, humorem, a hlavně s postavama a chemií mezi nima. A aby ne, když na scénáři dělal Nor Thomas Moldestad, kterej se už v tom nejlepším světle ukázal svou prací na prvních dvou dílech kultovky Fritt vilt.

Neuvěřitelná tonáž surreálných nápadů a neutuchající smršť vizuálních gagů, kdy každičkej, byť sebešílenější nápad nezůstal nevyužit. Dokonalá souhra obrazu, hudby a atmosféry.

Obrovský překvapení, tahle mysteriózní duchařina od Walt Disney Television. Příjemná feel-good oddechovka pro celou rodinu, která má skvělý obsazení a skvostně napsaný postavy, kdy nevíte kteroužto máte mít radši, jací jsou to sympaťáci. Díky přesný režii a výbornýmu scénáři film krásně odsýpá, hrdinům držíte palce a prožijete si s nima jejich příběhy, protože vám na nich záleží. Jsou lidští, dělají chyby a špatná rozhodnutí, která se pak snaží napravit.  To všechno odlehčený humorem, kterej se mně přesně trefil do noty, a třeba takovej Michael McShane si zahláškoval jak o život. Chtěl jsem dát silný čtyři hvězdičky, ale pak jsem si uvědomil, že filmu nemám co vyčíst a tlemím se ještě po konci titulků, takže plná palba.

Neskutečný. Jeden z nejlepších koncertních záznamů vůbec. Jo, když se spojí genius loci skalního amfiteátru Red Rocks spolu se spontánností, talentem a naprostou profesionalitou všech zúčastněných, brada padá dolů. Tohle zažít naživo, nadosmrti bych z toho zážitku žil.

Nečekal jsem, že mě Procitnutí takhle sejme. Donedávna jsem o něm ani nevěděl. Byla to pro mě jedna z těch mnoha generických duchařin, kterých se v tý době objevily mraky, a úplně mně proplula pod radarem. Jenže teď jsem objevil Stephena Volka. Britskýho hororovýho scénáristu, kterej má na triku osmdesátkovou podivnost Gothic a Friedkinovu Chůvu. Já ho teda začal registrovat až teď, když mně udělal radost kanadským Polibkem a stylovým Oktanovým kultem. Navíc taky napsal kultovní televizák Ghostwatch a populární sérii Afterlife. Moc pěkný portfolio, řekl bych. Standardní kvalita udržovaná přes třicet let, to neumí každej. Takže jsem si sehnal i Procitnutí, nenechal se odradit totálně podstřeleným hodnocením a šel do toho. A film mě naprosto pohltil. Ze začátku jsem byl nedůvěřivej, ale Volk je suverénní tvůrce, a Murphy jako režisér odvedl špičkovou práci. Na to, že je film poměrně delší, tak mu nikdy nespadne řetěz, ba co víc, ke konci pekelně graduje a já napětím ani nedýchal. Herci jsou skvostní, charaktery a jejich motivace uvěřitelný, atmosféra perfektní, kamera úchvatná a hudba víc než výborná. Tohle se zkrátka povedlo.

Je opravdu potěšující, když se objeví film, kterej mně jako divákovi, přinese všechno, co západní tvůrci dávno opustili, a přinese fungující drama, patos, sympatický postavy, uvěřitelný motivace, drajv a zatraceně cool scény. Pro mě film roku.

Půlhodinovej hudební film, průřez tvorbou děvčat z kapely Zuby nehty za období 1991 až 1995. I na Dybbuk dojde. Nostalgie jako kráva.

"Sladké sny, slídile!", "Pojďte, pane, pohmožděný palec potřebuje pohotovou pomoc, pane!" Kult všech kultů.

Srdce drásající příběh z pera Hanse Christiana Andersena, o děvčátku z chudých poměrů, které pro nuznou obživu prodává na Štědrý večer sirky.