Radek99

Film za tři a půl milionu českých korun, který dokazuje, že vůbec nezáleží na finančních prostředcích do filmu vložených, ale jen a jen na chytrém scénáři, nápadech, umné režii, dobře zvolené hudbě a dobrých hereckých výkonech... Tenhle i na české poměry skutečně nízkorozpočtový film spojuje to nejlepší z britské školy černého humoru a pojetí cool gangsterek alá Guy Ritchie s charismatickým herectvím nejlepšího současného českého herce a řadou režijních vychytávek... Je to film levný, ale jistě ne po formální a umělecké stránce, tam naopak vyniká bohatost kreativity jeho tvůrců. Tahle svým způsobem téměř parodie na tendenční krimi filmy se skutečně neobyčejně povedla. Je úžasné, že Karel Roden bere vedle svých hollywoodských velkofilmů (za velké peníze) i takovéhle role...

Michel Gondry opustil v Prosíme přetočte svou úspěšnou koncepci romantické surreálné komedie a natočil film oslavující sám fenomén kinematografie (cosi ve stylu Darabontova Majesticu, Scorseseho Letce atd.), ve své podstatě adorující tvůrčí přístup a nespoutanou vitalitu profesionalizovaných filmových amatérů - režisérů typu legendárního Ed Wooda (jehož mýtus stvořil vlastně až Tim Burton v jeho biografickém filmu), je tu cítit také silný prvek nostalgického retro ohlédnutí. Prosíme přetočte nedosahuje sice absolutních výšin předchozích dvou Gondryho celovečerních filmů, ale i zde platí, že Gondry prostě netočí obyčejné filmy. Jak to pojmenovat nejlépe? Patrně jako lavinu živelné autorské kreativity, která se valí i z tohoto snímku. Ten gejzír infantilně roztomilých nápadů, dětinských vychytávek, abnormálně ujetých zápletek, neformálních myšlenek a fórků atd. si hračička Gondry doslova užívá a ozvláštňuje svůj film tím ryze Gondrovským tvůrčím přístupem - dekorace i mnohé animace vypadají, že jsou dělány doslova na koleně, dojem lacinosti a amatérismu je podstatnou složkou filmového vyznění, Gondry rád používá ruční amatérskou videokameru (film je doslova prošpikován záběry home videa), stejně jako bizarní synkreticky motivované kostýmy, masky a líčení. Stylizace na pomezí parodie komiksů, aluzí na ikonografii západní popkultury, pseudorealistického sociálního ukotvení a silně estetizované pseudoreality s dadaistickými podtóny. Jeho tvůrčí přístup je tedy čistě postmoderní a možná nejlépe ilustruje to, jak vypadá postmoderní filmový tvar. Gondry je prostě génius a každé setkání s jeho filmovým počinem zatím jednoznačně filmová událost s puncem mimořádné originality... Prosíme přetočte... (Pátou hvězdičku strhávám v korelaci s předchozími dvěmi Gondryho celovečerními filmy) Podobné filmy: Malý Rambo, Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Život v oblouznění, Amélie z Montmartru

Švankmajerovsky laděný experimentální film coby celovečerní debut mladé animátorky Marie Procházkové. Absence epické složky (film je vlastně jen volné pásmo výjevů spojených postavou hlavního hrdiny) a patrné surreálné ukotvení dělá tenhle snímek hůře stravitelným pro mainstreamového diváka, ale nic nemění na zjevném talentu a osobitém tvůrčím pohledu mladé režisérky. Velmi originální je citlivá práce s ruchy - veškeré postsynchrony jsou gradované a často přebírají dominantní vjemovou úlohu (občas jde až o jakousi industriální hudbu - stavba lešení například, oživlé animace a kresby...). Příznačná je také práce s velikostí záběrů - převládají detaily, často řetězené ve sledu záběrů (ústa, oči...), mající silnou expresivní funkci. Nesporná je i důležitá úloha animací. Celý film ale stojí na hereckém výkonu Oldřicha Kaisera, který potvrzuje, že dozrál do velikosti výjimečného herce, jeho herecký projev je vyzrálý a charismatický. Kaiserova bezejmenná postava má lehce identifikovatelné pábitelské rysy, čímž je v korelaci s postavami Hrabalovými, zvláště pak s jeho strýcem Pepinem. Za touhle typologií je ale ukryt nelehký osud - diagnóza psychicky nemocného člověka, v tomto případě schizofrenika. Marii Procházkové se jejím citlivým a poetickým přístupem podařilo metaforu této pro obyčejného zdravého člověka nepochopitelné nemoci postihnout přijatelně a uchopitelně, což je mimo nesporných uměleckých kvalit a Oldřicha Kaisera asi největší devizou tohoto neotřelého snímku...

Velmi zajímavé drama, které se dívá na nepřehlednou situaci v palestinsko-izraelském konfliktu z hlediska západního diváka zcela neznámým palestinským pohledem, autentickým pohledem sebevražedného atentátníka... Struktuře vyprávění sice dost chybí větší vykreslení motivace mladých Palestinců, důvody jejich jednání jsou tu jen zběžně nastíněny, a ne přímo pojmenovány, ale i přesto je tento pohled obohacující. Vychází z něj totiž poznání, že mladí sebevražední atentátníci jsou v podstatě docela obyčejní lidé, které plodí smutné okolnosti a šikovná manipulace jejich okolí, ne žádná krvežíznivá monstra... Je škoda, že expozice se trochu zadrhává a dramatickou složku se v úvodu nepodařilo úplně optimálně rozvinout, ale postupem času film graduje a stává se silným a přesvědčivým... Pohledy z druhé strany jsou obecně velmi důležité a prospěšné a vhled do tak složité problematiky, jaká panuje v židovsko-arabském konfliktu, je maximálně přínosný... Pro Evropana hodně důležitý a reflexivní film...

Film, kterému v první polovině citelně chybí nosná dějová linka a který je ozvláštněn až jakousi nerudovskou expozicí plnou figurek a charakterů (zde svou volbou) z okraje společnosti, je především tuzemskou variací na všechny ty Podrazy a Dannyho parťáky (tedy heist movie). A protože je českým filmem, jejich velký podvod je podvodem ušmudlaným, pitoreskním, místy švejkovským, podvodem malých rozměrů, ale přesto mu nechybí grácie a lehkost, kterou mu dodává především postava Bolka Polívky. Žánrový rastr komedie se realizuje primárně skvěle zvládnutou situační komikou a mnohé gagy se skutečně mimořádně dobře povedly (šamponová pěna, jeseter...). Příznačná je také Hřebejkova výrazně nostalgická retro stylizace, tentokráte do porevolučních let, a jím reflektovaná Praha vypadá přesně jako dnešní Ukrajina či jiná postsovětská republika, rozhodně symbolická geograficko-historická paralela. Škoda té žánrové schizofrenie, první polovina snímku měla být možná potlačena na úkor žánrově čistého ,,podrazového" filmu. Těžko říci, proč se tak nestalo. Jan Hřebejk se možná bál, a proto vsadil na osvědčenou formu oddechové retrokomedie, kterou on u nás umí asi nejlépe. A povedla se mu. U mě tedy rozhodně dobrý...

Typicky britská břitká a černo humorná konverzačně-situační komedie, která dokazuje, že Britům není vážně nic svaté...a že skutečně dobrá komedie si vystačí postaru pouze s dobře napsanými replikami hutně prokládanými výraznou situační komikou... Až potud by to byl naprosto předvídatelný a jasný komentář, až na to, že celý film je paradoxně americký, i když lokalizovaný do Anglie a s režisérem narozeným tamtéž. Ne nadarmo se mi tak na jazyk dere příměr o tom, že Death at a Funeral je vlastně naprosto nejlepší díl rovněž amerického komediálně-funerálního seriálu Odpočívej v pokoji... :-)

Úžasně bílo-černý film, který ale rozhodně není ploše černobílý, a to ani ve své formě, ani ve svém vyznění... Ta nedualita oněch dvou základních a jinak protikladných barev je skutečně pozoruhodná - bílá žena a černý muž, bílé stařecké šediny a černá hudba, bílé ticho zahalující minulost a černé blues...to vše se dokonale prolíná a zapadá do sebe pregnantně naplňujíce atributy americké multikulturní společnosti. Psychologické drama, v němž se proplétají osudy dvou z našeho omezeného pohledu dokonale nesourodých lidí (kdyby někdo u nás točil film o vztahu Roma a Češky, bylo by to apriori drama o kulturních odlišnostech a xenofobním okolí...), které dělí propast generační, etnická, názorová, hodnotová, empirická...ale přesto ji hravě překonají, neboť oba v sobě nosí lanoví deprese a bytostně hlubokého zármutku. Vztah mezi mužem a ženou je tu přirovnáván a lyrizován rastrem blues - a hudební stránka je skutečně excelentní. Vrcholná scéna, kdy Lazarus vytáhne svou růžovou elektrickou kytaru a vyvede na svět píseň o nářku černého hada (tahle scéna má až Lynchovské vyznění), je natolik povedená a působivá, že se mně zaryla hluboko pod kůži. Už jen za tuhle scénu, ale obecně za tu nádhernou a opravdovou bluesovou hudbu, dávám tak mnoho hvězdiček. PS: Nikdy bych si nepomyslel, že dám tak vysoké hodnocení filmu, v němž hraje Justin Timberlake a ještě se mi ke všemu jeho herecký výkon bude líbit... :-) Podobné filmy: Ray, Cadillac Records, Bratříčku, kde jsi?

Vynikající švédské vztahové drama s občasným komediálním nádechem režiséra Kjell-Ake Anderssona, v němž je především akcentován zvláštní psychologický moment stereotypu ukrytého v podvědomí, který se náhodnou příležitostí dostává na povrch a ovlivňuje do té doby šťastný a spokojený partnerský vztah. Ona generační triáda prarodiče - rodiče - děti je tu zvláštně vykolejena a cyklicky se vrací dysfunkce mezi manžely...to, co nefungovalo rodičům, to nefunguje ani jejich dětem... Pro tenhle typ severských filmů mám slabost a ani Pojďme si hrát nedělá výjimku...v ručně snímané kameře jsou cítit dozvuky manifestu Dogma 95, zvýšený důraz se klade na psychologické prokreslení, celým filmem je prostoupena vynikající indie poprocková hudba, kolejiště dějových os je seversky autentické, bez zjevné stylizace a romantických klišé... Jestli se dá v kauzalitě rozpadů vztahů vystopovat prvek náhody, která vynese na povrch pocit nenaplněnosti a nespokojenosti, pak tenhle film shledávám více než znepokojivým...

Vizuálně okouzlující (a v českých podmínkách) stylotvorný film (urban art). Doslova obrazová pastva pro oči, ne nadarmo David Ondříček nosí příjmení možná nejlepšího českého kameramana české filmové historie... Ondříček se zajímavou obrátkou ve své tvůrčí evoluci přehoupl od moderních městských komedií pro mladé k osobitě meditativnímu evropskému městskému velkofilmu, něco na způsob Tykwerova snímku Princezna a bojovník... A jestli měla česká Nová vlna jako příznakový rys civilnost, pak typický Ondříčkovův hrdina je freak, nějak vyšinutý, něčím nenormální... Pakliže ale Grandhotel má nějaké slabiny, tak je to jeho estetika modelového světa reklamního prostoru, až videoklipový (pseudo-indie) charakter, koncepční absence nosné dějové linky a (do této chvíle bych nevěřil, že to někdy vyslovím) místy hodně rušivé (myšleny ony industriálně-elektronické zvukové experimentální předěly) hudby Jana P. Muchowa, která ovšem v jiných pasážích (zejména těch romantických) byla nádherná.... Naopak potěšil comeback Ladislava Mrkvičky, stejně jako typově přesně obsazení dalších rolí... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si tahle moderní romantika vysoké hodnocení bezesporu zaslouží...

Tak Jiřímu Vejdělkovi se to konečně podařilo. Natočil film, který alespoň z části naplnil své vysoké ambice a nezůstal stát někde napůl cesty, jako se to stalo v případě sice tématicky neotřelého ROMingu či prestižní adaptace Viewegových Účastníků zájezdu. Režisér Vejdělek poprvé natočil film nejen profesně zdařilý, ale především s nějakým alespoň v zásadě přijatelným poselstvím, kde chtění nenahrazuje reálnou kvalitu, jako tomu bylo u předešlých dvou snímků. Vejdělek není ale bohužel TEN natural born director, jakým je třeba Jan Svěrák či Saša Gedeon, jeho režie je pouze rutinérská a z dané látky spíše mnohé prohospodařuje, než aby těžila maximum, neřku-li rezonovala s diváckými žilkami v mozku, k vyvolání katarze má Vejdělkova režijní práce hodně daleko. Co se mu však daří skutečně znamenitě, to je synchronizace jednotlivých tvůrčích složek, mezi nimiž vyniká především skutečně vynikající scénář Marka Epsteina, který ve své naraci nikdy nesklouzává k lacinosti či nedejbože k lascívnosti, i když je plakátově jednoduchý a až ukázkově modelový, což ale není vždy na škodu (viz Levinsonův Rain Man), dále vynikající herecké výkony, zvláště ústřední herecké persony, Ivan Trojan je znamenitý a part duševně zaostalého Václava jsem mu bez výhrad věřil, stabilně skvělá je i Emília Vášáryová či Jan Budař... Dalším skvělým střípkem Vejdělkovy umně poskládané mozaiky byla skutečně stylová kamera Jakuba Šimůnka a někdy až příliš minimalistická hudba Jana P. Muchowa, v některých pasážích až překvapivě nepatetická a neemocionální... Václavovi chybělo skutečně jen málo, aby vznikl nezapomenutelný film a je velká škoda, že neměl sílu a expresi svého závěru....ten silným a expresivním byl... PS: A za Vypsanou fixu dík...