k212

Ja chcu taky takovú rodinu ... velkou, pohodovou, nekonfliktně otevřenou. Téměř idealismus žití. Komedie to příliš není, spíš takový úsměvný filmeček o tatíkovi, co mentoruje do vztahů svých dcer, ale sám se zblázní jak pubík. Fajn odehraná pohoda, nic víc. 60%.

Dělá mi trochu potíže smát se trapným sociálním interakcím a absurdním situacím, které někdy zažívám na vlastní kůži. Byť nejsou způsobeny tak oslňující inteligencí (jako u 4 geeks z Big Bang Theory), ale nedostatkem sociální a emoční inteligence (jako u 4 geeks z Big Bang Theory). Ale hledat sebe samu v sitcomu, tak to přece snad ne .... uhhhahahahahahaha. 70%

Hypnotická meditace moderního světa a člověka utápějícího se v něm. Symbolická hříčka, hudební laskominka, podmanivě vizuální výlet do staré Itálie a nitra charismatického hledajícího hrdiny. 80%

Explozivní výtrysk nenormálnosti, ujetosti a psychotismu, napasovaný na životopisný příběh. A ... nebo je to opačně? Hlavní hrdina této psycho-freak show útrpně trpí nejen literární jménem Augusten, ale rovněž s věčně-valiem-zfetovanou a syndromem zvaným "chorobná touha po slávě" matinkou, která se ho rozhodne dát ho k osvojení rodině svého psychiatra, ve zralém věku -více než- 13 let. Zní to zvláště? Není to zvláštní, je to nenormálně originální. A nebýt občasných odelhčeně-hudebních scének, bylo by to hutné psycho-drama. Takhle je to možná samoúčelně vtipný kult, nebo třeba geniální propojení bolestné reality s fikcí, s patřičnou dávkou nadhledu. Vyberte si. 80%.

Celkem atmosférické drama/komedie, které staví na zajímavých hereckých výkonech obou hlavních představitelů, jenž také výsostně těží z urputné snahy neustrnout ve vodách banálnosti a klišé - částečně se daří, částečně ne. Byť lze vyčítat téměř obsesivní optiku zaměřenou jen na dva hlavní hrdiny, což zapříčiňuje určitou neplastičnost vedlejších "zajímavějších" figurek (psycholožka a její pacientka), je to jímavě kluzký až unikající příspěvek k sortě hrdinů trpících PTSP. Co mě však opět lehce rozladilo je "americky nutná" zmínka o 11. září. 60%.

Texas, začátek padesátých let, Zapadákov ... a v něm obyvatelé ustrnutí v bezvýchodných stereotypech všedního dne, kteří by mohli být kýmkoliv z nás. Mládež lačnící jen po jednom a onom, jak si na zadním sedadle rozhrkaného bouráku nebo v levným hotelu zasouložit. Jenom zdroje jsou trochu omezené, neb představa mladých dam je lehce upjatá a pokrytecky zdeformovaná ... nejprve svatba a pak sex, takže pánové využívají služeb místní šlapky, v horším případě krav na pastvině. V centru všeho dění se nacházejí 3 mladí lidé - Sonny, Duane a Jacy. Oba mladíci jsou z nuzného prostředí, životem se protloukají jak to jde, dívčina je ze zbohatlické rodiny. Sonny je tak trochu idealista a lidumil, Duane rváč a dříč. Jeden řeší svoji mladickou frustraci vztahem s postaší dámou (manželkou tělocvikáře, který spíš upřednostňuje zadky mladých kluků než náruč své ženy), druhý s lehce naivní, avšak vypočítavou, a později i manipulativní Jacy. Jenže dnům v chodbách střední školy už odzvonilo a je třeba vyjít ven do života. Což zapříčiňuje první tvrdší srážky s nudnou realitou života, které se mění ve více než bolestné dospívání. A postarší okolí jim to příliš neulehčuje, snad s vyjímkou místního kovboje Sama, který je tak trochu mentorem, a přímou servírkou v místním bistru. Časem vznikají konflikty i v kdysi dobrém kamarádství, obzvlášť ve chvíli, kdy se mezi mladíky postaví Jacy, která svojí pitomoučkou revoltou vůči rodičům (manipulativní rádoby-svatební akce) zapříčiní bezprostřední akt násilí. Vedle mladých hrdinů nás oslovují i vedlejší dospělé role, obzvlášť zaujme matka Jacy, která nutí dceru udělat stejnou chybu, kterou sama učinila.Ta cynicky glosuje nastávající situace, byť tvrdě, tak za jejími slovy nacházíme bolestné zklamání s vlastním životem. Tohle všechno pod taktovkou Petera Bogdanoviche, s černobílou syrovostí, bezsoudtrackovou drásavostí (jediná hudba, co ve filmu zazní je ta z jueboxu nebo z rádia), s přesnými výkony hlavních i vedlejších rolí a bezradně realistickou skoro pointou. 85%

Celkem vydařená vtiposnůška, která může fungovat jako lehká terapie pro diváky trpící fobií zvanou "synťákový osmdesátkový pop" (ano, mezi ně se řadím i já). Jelikož nám tvůrci servírují klasické atributy tohoto zábavního odvětví jako jsou: křiklavě blyštivé kostýmky, přerozhaleně neholené hrudě naondulovaných chlapíků, synteticky nechutná hudba s elektronickými bicími a stupidními texty, s ještě o foust hloupějšími videoklipy a odpornými tanečky. Tohle všechno jen jako audio-vizuální předkrm. Načež nás děj unáší do současnosti - do tápaní hlavního hrdiny, které se pohybuje na pomezí parazitismu ex-slávy a vlastní trapnosti, do existence bývalého dívčího puberťáckého idolu, jehož věrné posluchačstvo je nyní v řadách ječících čtyřicítek na abiturientských večírcích a důchodců na lavičkách parků . A hle, tu najednou, se na smutného hrdinu, snese báječná a náhodně zdvojená příležitost, jak se opět zviditelnit - buď v boxovací reality-show nebo jako autor duetu pro orgasticky vzdychající a notně pitomoučkou teen hvězdičku. K tomu se přichomítne praštěná zalévačka květin aneb zhrzená slovotepkyně, jejíž verše mají duetu dodat tu správnou šťávu a možná také smysl. A je tu romance jak trám ... anebo komedie jako řemen. Nu dobrá, od každého vcelku vyvážený kus. A velkou zásluhu na tom všem má nejen samotný scenář, ale rovněž ústřední herecké duo, které je dosti neslučitelné, aby bylo uvěřitelně a vzájemně se doplňující, a aby mělo potřebný náboj. A to se Hughovi "vrtizadečkovi" a Drew kupodivu podařilo téměř na jedničku. Ač je konečný produkt snažení těžce pop a happyend brutálně top, napraví to všechno závěrečné titulky. 60%.

Těžce pohodová, úsměvně černohumorná, báječně ohudebněná nezávislá vyprávěnka, která extra potěší přítomností hudebního mága Toma Waitse, jenž zaujme hlavní ideou divného polo-světa sebevrahů - toliko velice originální, která však trpí lehkým dějovým deficitem (obzvlášť ke konci) a naprosto neinvenční filmařinou, což je na stranu druhou identifikátorem velké části indie výpotků. Přesto si mě Wristcutters omotali kolem prstíčku. 75% a lehce přitlačím na pilu, takže za 4.

Dva upovídaní chlápci + obchůdek + půjčovna. Jeden nedělá nic jiného, než že si stěžuje a naříká na svoji existenci, kterou zásadně nuzně formuje okolí a okolnosti; druhý nadneseně a snažně cynicky glosuje, ale ve chvíli, kdy se rozhodne něco vykonat, dopadne to řádným debaklem. Do dveří občas vkráčí podivný týpci, normálně nenormální zákazníci, úředníci, bejvalky i současné přítelkyně. Prostě spleť lidských existencí, příběhů a emocí servírovaných během jedné otvírací doby. K tomu pohodová hudba, vtipné glosy, trochu smutného generačního moudra. A pak, že se v takovém zapadlém obchůdku nic neděje?! 80%

Znepokojující hra: obrazu, přecházejícího přes rozmazané psychedelické omalovánky až v bílou mlhu; soundtrackových zvuků, jimž dominuje nepříjemný tón trianglu; mixu ruchů, vzdechů a krátkých proslovů, občas vylepšených reverbem - to, aby jejich zoufalá důležitost až nanicovatost dostala větší váhu. Symbióza výše uvedeného a k tomu nečítankové chování všech zúčastněných charakterů. Pár krádeží, pár vražd, trochu ujetá rozhodnutí, trochu revolty, hodně slepoty. 80% PS. To, že Fernardo skrz svoji režii nedává najevo svůj nebo všeobecně akceptovatelný názor na věc, nezatahuje do toho hodnocení, natož emoce, je věc naprosto jedinečná. Je to chladný realizátor, který skrz dokonalé filmové prostředky nechává mluvit své dílo a hodnocení a emoce nechává na divákovi, jemuž se výskok z role pasivního příjímače nemusí příliš líbit. Mě se tento posun směrem ven zamlouvá už podruhé.