k212

Znepokojující hra: obrazu, přecházejícího přes rozmazané psychedelické omalovánky až v bílou mlhu; soundtrackových zvuků, jimž dominuje nepříjemný tón trianglu; mixu ruchů, vzdechů a krátkých proslovů, občas vylepšených reverbem - to, aby jejich zoufalá důležitost až nanicovatost dostala větší váhu. Symbióza výše uvedeného a k tomu nečítankové chování všech zúčastněných charakterů. Pár krádeží, pár vražd, trochu ujetá rozhodnutí, trochu revolty, hodně slepoty. 80% PS. To, že Fernardo skrz svoji režii nedává najevo svůj nebo všeobecně akceptovatelný názor na věc, nezatahuje do toho hodnocení, natož emoce, je věc naprosto jedinečná. Je to chladný realizátor, který skrz dokonalé filmové prostředky nechává mluvit své dílo a hodnocení a emoce nechává na divákovi, jemuž se výskok z role pasivního příjímače nemusí příliš líbit. Mě se tento posun směrem ven zamlouvá už podruhé.

Příjemně natočené a odehrané vyprávění o lidech pod nadvládou režimu, které si však nedokáže vybrat, zda chce být milostným dramatem, lehkou sociální agitkou, či nostalgickým záznamem míjejícího života (a režimu, to byl můj občasný -možná lehce paranoidní- dojem). Jako celek to občas zaskřípe, hlavně v natahované stopáži. Ale i tak je to zajímavá -ne příliš hluboká- sonda do historie komunistické Číny, která je podána skrz "malé" lidi, kteří v systému žili a věřili mu. Čistých 60%.

Totálně vypiplaná popkulturní hříčka (nebo hračka?) pro téměř dospělé nebo dospěle nedospělé. Magická bedýnka, do které kdykoliv šáhnete, něco nahmátnete, něco vytáhnete, něco poznáte. V druhém plánu -na pozadí jednoduchoučce banálního děje- se skrývá ne úplně nejlehčeji dešifrovatelný mix mnoha kultur, jazyků, tváří, vypravěčských stylů a vizuálních serepetiček. Tento zábavný a inspirativní mix, který sice působí ve vizuálně-audiální rovině jako kompaktní celek, je vyšperkovaný fragmenty a záblesky, kterým je třeba věnovat daleko větší pozornost, alespoň tedy na mě to tak působí. Ať už je to třeba vystouplá tvář Moritze Bleibtreua z vikingské masky, či perfektní angličtina Benno Fürmanna (což je u mě samozřejmě čiště osobní záležitost), daleko víc potěší komické parafráze na nindža bijásky, mafiánské a jakuzácké vyvražďovačky, rodinná dramata, na sportovní filmy. Chce se mi napsat, že je to nadhledová pocta kdečemu a komučemu. Bohužel tomu tak úplně není a veškerou tuto směsu v obchodě s hračkami strhávají bratři WW v posledních třiceti natahovaných minutách. 65% P.S. Ale i tak mě strašně příjemně překvapili, i s přídavkem v podobě pouze jednoho typicky snověamerického proslovu (čekala jsem jich podstatně víc).

Takový téměř indie filmeček - lehce úsměvný, více tragikomický, hodně lidský, ale ne laskavě. Rodinná grupa razivší starým VW za soutěží krásy je lehce pošahaná. Tak třeba otec vymyslel teorii úspěchu a s neúspěchem se snaží ji aplikovat na svoje okolí; syn zarytě mlčí, evidentně mu sedí Nietzscheho nihilismus, všechny nesnáší a podřizuje své činy jedinému vysněnému - být pilotem; strýček se pokusil o sebevraždu kvůli ceně za Prousta a zhrzené lásce; dědeček fetuje a učí malou slečnu tančit více než dospěle; malá hrdinka chce být královnou krásy, ač má kila navíc a dioptrie přinejmenším desítky a máti si s tím vším nějak nedokáže poradit. Ve výsledku je však tato rodina klasickým modelem prostředí, kde vázne komunikace, ale nechybí cit. Byť lehce excentrickým. Miss Sunshine je film, který jednoznačně stojí v opozici k malému americkému snu (věřím si, věříme ti, jseš top) a dovádí tento atak až k dokonalé absurditě bez sentimentality a zbytečného patosu. Díky za to. 80%.

Zajímavá narativní struktura (otázka = historka a v ní odpověď) je zpočátku hodně dynamická, s přibývajícím časem se rozmělňuje, až se zcela vytratí, čímž rovněž děj ztrácí hlavní záchranou berličku a stává se zbytečně natahovaným. K tomu opět burácí rozpoznatelná Boylovská ruchová a hudební složka (ať už to je pokleslý indo-pop, elektronická tucárna či etno), ta někdy dotváří atmosféru jednotlivých situací, bohužel občas sklouzne k prvním houslím, takže se film mění v jiný druh zábavy - ve videoklip (i když se třeba odehrává ve špinavých slumech). Dějově se jedná o dickencovštinu moderního věku, která však zůstává na konci zoufale povrchní. Každopádně u mě mají tvůrci velké plus za přiblížení "jiného" nuzného života z periferie, byť téměř pohádkovou formou a vizuálně vymazlenou. Vím, co však Slumdog Millionaire pro mě není - inovativní, hluboký či chytrý, navíc mě ani nevzal palicí po emocích. Toliko něco není v pořádku a já zoufale cítím, že jako celek je příliš přeceňovaný. 65%.

Hledat dnes v záplavě masové hollywoodské zábavy něco, co se nepodřizuje zprimitizovanému křesťanskému diktátu nebo odlehčeně židovskému životastylu, je jako hledat jehlu v kupce sena. Den, kdy se zastavila země patří k první sortě. A opět mě to irituje, moc. To, že je všechno tak jednoduše průhledné, to, že je divákův mozek degradován do pozice pasivního přijímače (všichni přeci vědí, že je TO Archa - tak proč TO sakra musí ještě potvrdit nahlas?). A tak nám tu zůstavají emoce a náznak poučení v podobě téměř pacifismu ... a bububu lidičky, chovejte se ekologicky. Obzvlášť výživná je rychlost a důvod rozhodnutí Klaatua nechat nás červíky dál hnípat a ničit matku Zemi. Ale upřímně, pokud vás má něco v této jednohubce bavit, tak to jsou perfektně natočené vojenské akce, že. Taky ucházející triky, to rozhodně; a poker face Keanu Reevese; taky přehrávající spratek Jaden a studená macecha Connely. Naprosto stejná klasa jako spektákl Já, legenda. Jen o fous napínavější. 50%

Surreálná krása pod i na povrchu odlišného. Obsese jinakostí, snaha po prožitcích mimo typizovaně standardizovaný svět a odpoutání se od něj. Dlouhý tvůrčí proces, na jehož konci je nejen umělecké dílo, ale také smrt, hořké poznání, ale rovněž nová dobrudružství a nalezení sebe samé. Všechno, cokoliv, nic. Unikum, které však není zahleděné do vlastní tragičnosti, ba naopak odpoutává se od ní a nahlíží na sebe s lehkostí a střídmým humorem. 85%. To Kleopatra: V kožíšku to bylo rozhodně lepší .... :-)

Jednoznačná srdcovka ... ať už to zní jakkoliv fádně a banálně. Intuitivně pocitový film nejen o kontrastech a hledání cest, o tíze a lehkosti slov, o babylonském zmatení jazyků, osamění, lásce, přetechnizované civilizaci, o tichu, hluku i hudbě... Někdy mám chuť spočítat všechna slova, která si Bob a Charlotta řeknou, byť je to téměř to nejméně důležité.

Hřejivě nestandardní vyprávěnka o dvojici kamarádů z psychiatrie, kterak razí do velkého světa telefónů, nákupů, poezie, těhotných sousedek a zestárlých básníků, krásných veteránů... Trochu úsměvná, lehce dojemná, každopádně originální, otevírající pohledy na existenci "jiných" lidí a jejich zdánlivě jednoduchých světů a příběhů. 80%

Jeden únos dítěte se stává hybatelem veřejného dění, prorezlá a zkorumpovaná policie ukazuje skutečnou tvář - neschopnost a velká pochybení. Zprvu osamělá matka bojuje, ač jest její důvěryhodnost zpochybněna údajnou psychickou labilitou; osoba veřejná, osvícená a vědoucí -reverend Briegleb- vytuší, že tento případ může být osudným zásahem do policejních řad a dokáže toho využít ve spojení s věhlasným právníkem. Naštěstí ne všichni muži zákona jsou bez svědomí a zodpovědnosti. Toto drama je více suchým přepisem událostí a emoční gradace dosahuje zhruba v polovině pomalu plynoucího děje, posledních dvacet minut už je jen korektně politickým a soudním dovětkem. Herecky je Výměna zvládnuta excelentně, o tom není pochyb, režie je přesná byť upjatě konzervativní. Reálie ... krása. Dokonalý kus s poselstvím, jemuž chybí hlubší emoční přesah. 80%